Mgr. Jeroným Klimeš 2002
Jednou nám, coby studentům, přednášel již zesnulý Ivo Sedláček o muži, který se přišel do poradny poradit, zda si má vzít ženu, která je prý hysterka. Protože není zprofanovanějšího slova v psychologii, než je hysterie, tak se jej prozíravý doktor zeptal, jak přišel na to, že jeho snoubenka je hysterka. On řekl, že si přečetl pár populárních knih od Dr. Plzáka. Pan doktor však chtěl vědět, jak přišel na to, že právě jeho snoubenka je hysterka. Tu začal pán vyprávět, jak s ní tuhle jel v lodičce na jezeře, když tu najednou se strhla bouře. Jeli tedy rychle ke břehu, kde ta holka prý dostala hysterický záchvat. Pan doktor se dále ptal: „A co dělala mezi tím, když začala bouřka a než jste dojeli ke břehu?“ Pán odpověděl: „Pádlovala jako blbá!“ Tu pan doktor ubezpečil milého pána, že jeho snoubenka jistě není hysterka a že pokud bude mít ženu, která v nejtěžších situacích pádluje jako blbá, takže bude nejšťastnější muž na světě. Na tomto humorném příkladu je totiž možno dokumentovat dvě věci: Za prvé, jak nevypadá hysterie, a za druhé, jak může vypadat akutní posttraumatická stresová reakce.
V souvislosti s povodněmi a s událostmi 11. září nám totiž v médiích zdomácněl pojem posttraumatické stresové poruchy (PTSD), kterou jak ukazuje náš příběh, si lidé ještě před několika lety pletli s hysterií a jinými psychickými poruchami. Problém psychologických diagnóz však spočívá v tom, že lidé si pod učenými definicemi nedokáží představit nezměrnou variabilitu, se kterou se mohou tyto poruchy vyskytovat. Je třeba vidět řadu případů, aby se vypěstovala citlivost je vnímat i v slabých náznacích, které normálně jen přehlížíme a bereme je jako běžnou součást života. Tak je to i s posttraumatickou stresovou poruchou. Tu samozřejmě můžeme vidět ve vyvinuté formě u těch, kteří a) byli vystaveni extrémně zraňujícím situacím zahrnujícím aktuální nebezpečí smrti či vážného zranění, b) u očitých svědků těchto událostí, a c) u lidí, kteří jsou blízcí obětem, ale kteří o těchto událostech jen slyšeli (například reakce matky na zranění dítěte).
Dětská reakce na takové tragické události může zahrnovat některé z následujících projevů:
- intenzivní strach, bezmoc a zděšení
- zmatené a agitované chování, pobíhání
- regrese čili návrat k ranějším vývojovým stádiím: přilnavost, noční pomočování, cucání palce
- problémy s koncentrací, spánkem či pamětí mohou mít podobu noční můr, vracejících se vzpomínek, návalů paniky či nutkavých myšlenek
- z emocionálních problémů se může objevovat citová plochost, úzkostnost či depresivnost, která jim brání v běžných aktivitách, jako je učení, hraní či interakce se sourozenci a rodiči.
Reakce dospělých jsou v mnohém podobné či analogické, i když mívají více „dospěláckou“ podobu, kde například hrozí nebezpečí závislosti na alkoholu a jiných drogách. Alkohol je vyhledáván právě proto, že v prvních fázích opilosti rozpouští úzkost, a tak funguje jako lehce dostupné anxiolyticum. Alkoholismus tak bývá chronickým problémem nejen válečných veteránů, ale i zpravodajů, kteří také často vykazují známky PTSD. Lidé se mohou dále vyhýbat situacím a místům, které jsou nějak provázána či podobná traumatickému zážitku. (Například jedna stará žena dodnes si lehá na zadní sedadlo auta, když projíždí přes Terezín, aby se nemusela dívat na místa, kde byla jako dítě zavřená.) Stejně tak mohou mít postižení strach z dlouhodobých rozhodnutí, jako je sňatek, plánování dětí či kariéra.
Nicméně tyto projevy musí trvat minimálně jeden měsíc a zpravidla by měly spontánně odeznít do tří měsíců. Pokud však v nezmírněné formě trvají déle, měl by dotyčný vyhledat odbornou pomoc, protože příznaky mohou přerůst v tzv. trvalou osobnostní změnu.
Na léčbu těchto poruch se používají zvláštní kognitivně-behaviorální techniky, které mají účinnost okolo 60 - 80 %. Například expoziční techniky, kdy jsou pacienti opakovaně žádáni, aby do detailu popisovali své traumatické zážitky až do doby, kdy vyhasne jejich obranné vzrušení, které se jinak do nekonečna vrací. Jiná technika - očkování proti stresu - učí klienty dovednosti na zvládání úzkosti pomocí kontroly dechu, svalového uvolnění a řízené samomluvy. Kognitivní terapie se pokouší identifikovat škodlivé obranné reakce, které jsou spojené s traumatem, například pocity viny, nedůvěra ostatním či trvale špatná nálada. Velmi zvláštní metoda, která se testovala v Americe v souvislosti s útokem, spočívala v řízeném představovaní si zažitých scén za současného pohybu očí dopředu a dozadu. I tato metoda vedla k měřitelnému zlepšení, i když není tak kvalitní a účinná jako zmíněné kognitivně-behaviorální techniky. Kromě těchto pochopitelně existuje celá plejáda dalších metod, které mají větší či menší účinnost, například je zajímavé, že léčba hypnózou v těchto případech pomáhá jen málo. I když se obecně nedoporučuje, aby se o takovou léčbu pokoušeli neškolení laici, přesto si všimněme, že všechny metody vycházejí z toho, že člověk rozhodně nemá o traumatických událostech mlčet a nemá si zakazovat si na ně myslet. Spíše jde o to je aktivně překonat.
Nedávné povodně na rozdíl od událostí 11. září naštěstí nepřinesly mnoho takových akutních případů, proto český čtenář může mít problém vidět takové reakce na sobě či u svých přátel, kde jsou nenápadné její projevy v mírné, tzv. subklinické formě (tedy bez ohrožení života). Neznalost zákona neomlouvá, ale neznalost psychologických zákonitostí může vést až k tragickým koncům. Nejsmutnější případ poststresové depresivní reakce, kterou jsem kdy zažil, nebyl také paradoxně spojen s nebezpečím smrti. Možná proto bude srozumitelnější než tragické události 11. září:
Kdysi jsem měl vyhotovit posudek na rodinu, která chtěla do malého bytu adoptovat další dvě malé děti ke několika svým vlastním. Vzhledem ke kapacitě bytu a možnostem celé rodiny jsem rozhodně zamítl fantazie o palandách až do stropu, kde by tyto děti spaly, a tak jsem doporučil jen jedno dítě. Nicméně ještě dříve, než bylo vyšetření dokončeno, se provalilo, že do rodiny chodí na tzv. „návštěvu“ jedna jedenáctiletá dívka z dětského domova, která se tam přesněji řečeno již víceméně zabydlela, ženě - žadatelce říká „mami“ a chce u nich zůstat na vždy. Tato situace vůbec nebyla šťastná. Rodina přeskočila přípravnou fázi, dívka měla v dětském domově bratra a nikdo nevěděl, zda bude možné sourozence od sebe odtrhnout atd. Problém žadatelů o adopce totiž spočívá v tom, že maximum energie zpravidla věnují na „zápas s úřady“, ale ne na pochopení nebezpečí, které s sebou přináší náhradní rodinná péče. Tak to bylo i s touto rodinou. Žadatelé měli největší strach z toho, že jim sebereme tento nový poklad, co si sami před časem uzmuli. Já jsem však od začátku varoval, že s úřady problém nebude. Problémy je třeba očekávat jinde: 1) Matka sama byla velmi snaživá, až to hraničilo s úzkostným perfekcionismem, 2) žadatelé sami byli věřící, což je rizikový faktor. (Věřící v náhradní rodinné péči po pravdě řečeno bývají extrémní: Buď jsou mimořádně kvalitními žadateli, nebo naopak velmi problémovými, nebývají však průměrní), 3) dívka z dětského domova se u nich chovala tak vzorně, až to bylo podezřelé (ochotně myla nádobí, první se hlásila o práci ap.) Říkal jsem jim, že by měli očekávat následnou fázi, kdy bude velmi neposlušná a manipulující.
Každopádně situace už byla tak rozehraná a neexistoval žádný závažný důvod, pro který by bylo možno dívku vrátit zpět do ústavu. Stalo se však to, co nikdo nečekal. Právě v ten den, pár hodin poté, co sociální pracovnice zavolala rodičům, že dítě u nich může zůstat, se tato žena zhroutila do deprese a celý následný měsíc či dva strávila v sanatoriu. Jednalo se evidentně o probíranou poststresovou depresivní reakci, která následovala po strachu a vypětí, že jim dívka bude sebrána. Rodiče si však dívku umístili do vlastní rodiny po tají a navzdory všem dříve, než na to byl připraven celý rodinný systém a dívka sama. Po této fázi se u dívky totiž navíc provalilo právě obávané chování a byla na hranici zvladatelnosti. Po této smutné události se uskutečnily ještě pokusy nabouraný rodinný systém sanovat, ale bohužel se to už nepodařilo. Dívka byla vrácena zpět do dětského domova, přestala říkat ženě maminko, v rodičích se objevily pocity viny a méněcennosti atd.
Mnohokrát jsem v mysli probíral, co se v tomto případě dalo udělat lépe. Zda se mohla poststresová reakce ženy nějak předvídat? Jak sanovat nešťastný začátek, kdy si rodiče kradmo uzmuli dívku do rodiny? Jak upozornit žadatele o adopce, že jde zvládnout i velmi těžké případy, ale je třeba postupovat odborně, lege artis? Jak říci, že úřady nejsou tím hlavním nebezpečím, že největší problémy musíme hledat v mysli za očima?
- 5 200 mrtvých a jejich 28 000 rodinných příslušníků,
kteří přežili
- 2 400 tělesně zraněných a jejich 11 600 rodinných příslušníků
- 111 000 přímých svědků; téměř každý to viděl v TV
- Zraněni nebo zabiti byli občané 80 národů
- Velké ekonomické škody
Záchranářská fáze: Začíná okamžitě se začátkem pohromy. Zahrnuje základní fyzickou a psychickou stabilizaci postižených a zabezpečení jejich základního bezpečí.
Raná posttraumatická fáze trvá od následujícího dne až do 8 - 12 týdne po události. Za příznivého průběhu by měla spočívat v alespoň 4 sezeních, které mají aktivovat a monitorovat přirozené prostředky k obnově každodenního života, například pomoc rodiny a přátel, zastavení sklonů k depresím a izolování se od okolí.
Fáze obnovování zahrnuje dlouhodobé programy, které načínají po předchozích fázích, pokud se postiženému stále daří špatně.
http://www.musc.edu/cvc/intervention.html
http://www.musc.edu/cvc/MassDisasters.PDF
http://www.greenspun.com/bboard/q-and-a-fetch-msg.tcl?msg_id=006N3Y
http://www.sover.net/~schwcof/