Podvodníci a psychopati

Mgr. Jeroným Klimeš 2002

Toto je obrázek z titulní strany Lidovek, kde to vyšlo. Vlastní text je níže:

Příběh ze života

Ondra odmala snil o pořádné motorce. Střádal na ni, přispěla mu maminka i babička a konečně měl vytoužený stroj doma. Po roce ji chtěl prodat a jeho kamarád se nabídl, že ji odkoupí. Ondra mu ji před domem půjčil. Kamaráda znal již  přes rok, chodil do posilovny a měli na půdě malou tělocvičnu, kde trénovali. Stalo se však, co nikdo neočekával. Milý kamarád na motorku sedl a od té doby ho, ani svou motorku Ondra nikdy neviděl. Nikdy však není přesné, viděl jej ještě u soudu, kde se ukázalo, že povedený kamarád měl na svém kontě takových podvodů celou řadu.

Kriminální jednání v tomto případě bylo absurdní a nelogické - vždyť dotyčný „kamarád“ ztratil přítele, ani ukradené motorky si neužil. Ondra se totiž na vlastní kůži setkal s psychopatem.

Jak se liší psychopat od psychotika?

Lidi s poruchami osobnosti se v lidovém názvosloví označují buď za podivíny, magory či lumpy podle toho, zda je přítomno kriminální chování nebo ne. Jejich chování je pro okolí nepochopitelné, protože není ne nich nic nápadného - jeví se jako úplně normální. Tím se liší od psychóz, kterými trpí psychotici (schizofrenici, paranoici), které lidová mluva označuje za blázny či trpící stihomamem ap.

Psychopati se často umí zalíbit, na první pohled jim nic neschází: Mluví srozumitelně (neblábolí nic o marťanech či paprscích, které jim někdo vysílá do hlavy), nemají vidiny (halucinace), neslyší v tichu cizí hlasy či našeptávání, netrpí ztrátou orientace v čase, ani v prostoru, nemyslí si, že jsou Napoleoni a že je rok 1412, nemají pocit, že svou močí otravují celý svět ap. Takovými příznaky trpí zmínění psychotici.

Protože psychopati netrpí halucinacemi ani bludy, není jejich porucha považována za polehčující okolnost a soudci jim připisují vinu v plném rozsahu. S kriminálními psychopaty se tedy můžeme setkat převážně vězeních, zatímco s psychotiky (schizofrenie, deprese) spíše v léčebnách pro duševně nemocné.

Vězení mají za úkol především chránit nekriminální část populace před všemi, kteří ji ohrožují svým zločinným chováním. Tedy nejen před psychopaty, protože ne všichni vězni jsou psychopati a naopak ne všichni psychopati páchají kriminální činnost.

Psychopatii je možno přirovnat ke kosodřevině

Psychopatie se podle novějšího a doporučovaného názvosloví označuje souslovím „porucha osobnosti“, které vystihuje podstatu psychopatie a nemůže se stát nadávkou. (Zkuste někoho plísnit slovy: „Ty porucho osobnosti!“, bohužel termín psychopat již ze slovníku nadávek nikdo nevyjme.) Poruchy osobnosti můžeme přirovnat ke kosodřevině. Kosodřevinu tvoří normální smrky, které však rostou v nehostinném horském prostředí, kde stromky láme těžký sníh a deformuje mráz a vichry. Těmto zmrzačeným stromkům, i když je převezeme do příznivějšího podnebí, už nikdy nenaroste rovný, ztepilý kmen, stále už zůstanou pokroucení. S psychopaty je to podobné, jen málokterý se dokáže vzepřít těm silám, které v dětství pokroutili a zmrzačili jeho osobnost i charakter.

Dva zdroje psychopatie

Bída a nedostatek rovných příležitostí

Fyzická a psychická bída a znevýhodnění je nejsilnější faktor vývoje psychopatie, proto se s poruchami osobnosti setkáváme u dětí z nepříznivých podmínek, například velký počet psychopatů produkuje ústavní výchova dětských domovů, rozvedená manželství či nedůsledná výchova svobodných matek, které už nezvládají své agresivní děti. Tato skupina psychopatů se označuje za sekundární psychopatii či sociopatii, protože tito psychopati jsou produktem společnosti a navíc se rádi sdružují do part a tlup, kde mohou získat prestiž svými samorostlými hodnotami. Do této skupiny zřejmě spadal i zmíněný kamarád Ondry – měl matku alkoholičku, o rodině nerad mluvil.

Z těchto důvodů je třeba co nejvíce podporovat náhradní rodinnou péči – adopce či pěstounskou péči, aby se předešlo nežádoucímu vývoji u dětí z dětských domovů. Je paradoxní, že tyto formy péče o děti jsou státem na rozdíl od ústavní výchovy znevýhodňovány, například kojenecký ústav dostává na jedno dítě přibližně jeden milion na rok, pěstounská matka však dostane jen přibližně 25000 Kč.)

Genetická zátěž

Druhým zdrojem psychopatie, především u dětí z lepších a ekonomicky zabezpečených rodin, je genetický základ. Této skupině psychopatů se říká primární. Děti s tímto genetickým základem jsou problémové. Jejich rodiče je nezvládají, dělají hrubé výchovné chyby (především svou nedůsledností), i když třeba s ostatními dětmi nemají žádné problémy.

Pro genetický základ části psychopatií svědčí řada srovnávacích výzkumů jednovaječných dvojčat a adoptovaných sourozenců. Osvědčil se tzv. model dvojího prahu, který vysvětluje, proč se psychopatie paradoxně dědí po matce a ne po otci, když psychopatií trpí více muži (4 %) než ženy (1 % populace). Předpokládá se, že spouštěcím hormonem je mužský testosteron, kterého ženy mají málo, proto aby se u nich projevily známky psychopatie, musí být jejich polymorfní genetická zátěž tak silná, aby se projevila i při malém podílu testosteronu.

Textový rámeček

Krátkodobé myšlení

Evoluční psychologie a biologie vysvětluje existenci geneticky podmíněné psychopatie, jako důsledek evolučního přizpůsobení na podmínky, kde se nevyplácí dlouhodobá spolupráce. Například nekončící řetěz válek – anarchistické prostředí, které za nich vládne, zaručuje úspěch těm, kteří využívají podvodů a zrad. Například při experimentech se ukazuje, že psychopati se liší od normální populace právě tím, že nejsou schopni dlouhodobé spolupráce. Na začátku spolupracují, jako ostatní lidé, ale po krátké chvíli spouští své podvodné chování. Takto lze například vysvětlit nedávný případ, kdy psycholožka doporučila předčasné propuštění vězně, který vzápětí po propuštění ubil nějakou ženu. Tento psychopat bezpochyby při vyšetření a případné terapii jistě dobře spolupracoval, ale dlouho mu to nevydrželo.

V jiném experimentu si dvě osoby vzájemně na střídačku udělovaly elektrošoky. Měly však na vybranou: Buď v daném kole udělí protějšku nejbolestivější elektrošok a sobě žádný, nebo oba dostanou zcela malý elektrošok. Ukázalo se, že normální lidé se časem shodnou na druhé variantě – společně nesou malou zátěž, ale psychopati naopak se uchylovali k první variantě: Teď já nic, i když v příštím kolem mi ten druhý dá také maximální elektrošok. V dlouhodobé perspektivě tedy nejvíce trpěli. Při konfrontaci psychopata s normálním člověkem mají psychopati sklon čas od času porušit „nepsané pravidlo“ o malém šoku oběma. Toto jednání je zdánlivě nelogické, pokud si neuvědomíme další důležitý rys, a to vyhledávání podnětů.

Vyhledávání podnětů

Psychopati jako by žili v neustálém nedostatku zajímavých podnětů a měli snížený práh bolesti. Například podněty, které u ostatních lidí vyvolávají poplachovou, obrannou a únikovou reakci, u psychopatů vyvolávají spíše orientačně-pátrací reakci a zájem. Jako by jim bylo jedno, co cítí, ale hlavně, aby to bylo hodně silné.

Tento samotný fakt má řadu důsledků. To, co je pro normální dítě trestem, je pro dítě s geneticky sníženým prahem bolesti, spíše zpestřením každodenní nudy. Příliš citliví rodiče, tak místo trestání de facto dítě odměňují. Podobně nepochopení smyslu lidských práv vedlo k tomu, že se ve vězení nemusí pracovat, tak se ale ještě více frustruje potřeba psychopatů po nových podnětech a prohlubuje jejich zaostávání.

Touha po silných podnětech je normálním lidem nepochopitelná, proto marně hledají „objektivní“ motivy vraždy a nechápou, že motivem může být pouze extrémní vzrušení plynoucí z činu. Pro psychopata se vzrušení z vraždy nedá s ničím jiným srovnat. Tato potřeba vzrušení je často silnější než přirozená morálka či vůle. Jeden vězeňský psycholog mi vyprávěl vyjímečný příběh, kdy se po první Havlově amnestii z vězení dostal i jeden mnohonásobný vrah. Po pár dnech se vrátil a říkal: „Pane doktore, já musím zpátky. Jak vidím ty holky na ulici, tak už to zase na mě jde.“

Neosobní, utilitární přístup k lidem

Manipulativní chování, vztah k lidem jako k věcem a dělením lidí na silné a slabochy vede k tomu, že jejich vztahy nemají dlouhého trvání. Lidi jsou pro ně užiteční, pokud něco potřebují, pokud ne, pak jsou bezcenní jako odpadky. Neschopnost vděku a neustálý pocit nároku vede k extrémní samotě a pocitu nepochopení. Ty, po kterých touží je nechtějí, a naopak ti po kterých touží oni jsou pro ně bezcenným brakem.

Jak pomoci?

Z popsaného je zřejmé, že psychopatům, stejně jako Ondrovu kamarádovi, není moc pomoci. Zatím selhávají veškeré pokusy o nalezení universálních léčebných metod. Pomoci by však měla prevence a učit rodiče problémových dětí speciální asertivní výchovné postupy.

Ví se však, že selhávají pokusy naučit psychopaty cítit s druhými lidmi, spíše se vyplácí je postupně vést k pragmatickém vztahu k zákonům a sociálním normám. Zaměstnání, které mají pro psychopaty obzvláštní kouzlo, musí mít velkou míru svobody, vzrušení a sociálního obdivu. Mohou to být úspěšní závodníci, kaskadéři, herci a bohužel i politici ap.

Každopádně psychopati slyší lépe na tvrdší a rozhodný přístup, než na mírnost a zjemnělý humanismus. Ukazuje se například, že 50% nárůst pravděpodobnosti okamžitého zavření po kriminálním činu, redukuje následné zločiny dvojnásobně, než by redukoval dvojnásobně dlouhý trest. Tedy u psychopatů je důležité, aby soudy pracovaly spíš rychle, než „spravedlivě“. Stejně tak ve výkonu trestu se musí podporovat ti z vězňů, kteří vykazují ochotu ke spolupráci. Tedy něco jako je kariérový postup v zaměstnání.