Datum: 29.01.2008
Autor: KRYSTYNA WANATOWICZOVÁ
Zdroj: Mladá fronta DNES

Nejlepší obranou proti psychopatickým jedincům jsou drby a dobrá paměť, kterou se vyznačují á je charakteristická pro stabilní společnosti. Ta dnešní je ale ve velkém pohybu a neumíme dokážeme ji stabilizovat, říká jedenačtyřicetiletý psycholog Jeroným Klimeš.

Já myslím, že ne. Podle mě trpí infantilismem, má odpor k dospělé roli. Vemte si, jak svou poruchou dělá problémy všem okolo. Jak svému otci, tak lidem, kteří ji chtějí pomoct. Jakou dalo práci panu Škrlovi a ostatním odjet do Norska a ona zavolala na linku bezpečí. Musela vědět, že jim tím zkomplikuje život. Mám takovou hypotézu. Že Škrlová mohla teprve teď přijít do jakési opožděné "puberty", a vzdoruje svému otci tím, že mu a hází mu klacky pod nohy. Pasivní agresi, kterou si nepustila To, co si nedovolila v patnácti, si dovolí uvolňuje ve třiatřiceti.

Psychopatie má řadu dělení a dnes už se tomu jí říká opisně poruchy osobnosti. Mezi nimi existuje například závislá porucha osobnosti, kdy má člověk potřebu být ovládán a nechá ostatní, aby za něj rozhodovali. U Škrlové by to mohlo být podobné.

Poruchy osobnosti nejsou závislé na inteligenci. Když máte iInteligentnímuho lumpovia se , mnohem lépe se mu tuneluje banka než tomu, který zavraždil dva lidi a sedí na Mírově. Jsou oba psychopaté, jen ale ten jeden první je chytřejší. Škrlová přece studovala vysokou školu a rozhodně nepůsobí, že by byla podprůměrně inteligentní. Samotný pojem psychopatie se obtížně charakterizuje. Obecně lze říct, že se projevuje na kontrastemu vůči pozadí. Psychopat je určitý druh anomální osobnosti, která vyboučuje z normální populace. Jeho chování se jasně zřetelně odlišuje od očekávaných norem, což je třeba u Škrlové zřetelně vidět.

Abych vám řekl pravduJá bych tomu věřil. P, když jsem viděl velice otkal jsem pár významnýché a úspěšnýché podnikatelůe a , často to byli problémoví to lidé. Jako by si podnikáním něco léčili. s obrovskými problémy. Každé prostředí přitahuje či odfiltrovává určité jedincelidi. Například mezi účetními a bankovními úředníky najdeme často lidi s takzvanou anankastikou poruchou osobnosti. Je pro ně specifická extrémní pedanterie, nemají rádi změny, jsou přesní, nedělají chyby a přehnaně kontrolují své okolí. Velkým magnetem pro psychopaty je taky politika.

Ano. Mezi politiky bývá mnohem více psychopatů než mezi normálními lidi, protože to je prostředí, které je vyloženě láká. Jsou fascinováni mocí, penězi a také částečnězčásti i sexem.

Může se psychopat vyléčit?

Psychiatři a psychologové mají s poruchami osobnosti velikéý problémy. Hledají způsob, jak je uspokojivě klasifikovat, a pořád se hledá teorie, která by vysvětlila, proč se ti lidé takto chovají tak a ne jinak. Řekněme si na rovinu, že na těchto poruchách si odborníci lámou zuby.

Ani na to nejde je těžké jasně odpovědět. Neví se přesně nakolik to souvisí s genetickou zátěží nebo zda má význam neukotvenost mužské role ve společnosti. Když máte jedno prostředí, které je pro děti frustrujeící, tak reaguje na něj každé pohlaví reaguje jinak. Holky se stanou budou promiskuitní a kluci zase tíhnou k agresi a sexuálním úchylkám jako fetišismus či exhibicionismus. Když je psychopatický muž, projevuje se to většinou přímo na jeho chování, ale když je psychopatická žena, často se to viditelně podepíše projevuje se to až na jejích synech. Ona tu svou psychopatii uzavře skryje a uzavře v rodině. V a iditelně narušená je bude až další generace. Tuto patologickou funkci matky často vidíme v anamnesách zločinců, třeba u sériového vraha Eda Kempera, kterého matka přivazovala jako dítě ve sklepě k topení.

Psychopatii můžeme rozdělit na primární a sekundární. Lidé v první skupině mají svou poruchu danou geneticky a jejich počet se nijak zvlášť nemění - okolo 4 %. Sekundární psychopatii se říká také sociopatie, protože je svázaná se společností. T a narůstá, když panují podle toho, zda jsou podmínkynky, které psychopatům svědčí. Počet sociopatů kolísá též odhadem okolo 4 %.

Psychopatům se daří v nestabilnímch světěpolečnostech, protože se řídí zásadou - vytěžit prostředí a zmizet jinam. , tam, kde mohou střídat prostředí. Psychopati kvetou, když mohou beztrestně střídat prostředí, tedy za revolucí a válek.Když jsou revoluce a války, psychopati kvetou. V těchto obdobích dobách se vyrojí řada lumpů a podvodníků, kteří bezcharakterně využívají druhéých.

Každý člověk může naletět psychopatovi a není to nic divného. Jiná otázka je, proč někdo psychopatům naletí i vícekrát za sebou. Jde o lidi, které dokáží psychopati ovládat. Pro běžné lidi je nNejlepší obranou je dobrá paměť a, třebas je to s podivem, obyčejné drby. Nemusím být chytřejší než podvodník, stačí si zZapamatovat a vyměnit si informace si, co psychopaté udělali před pěti, deseti lety. Prostě drby. To, že společnost drbe a předává si informace, co ten který člověk udělal, je nejlepší obranou proti psychopatickým jedincům. Dřív býval v kostelech zvyk ohlášek. Několik měsíců předem se řeklo: ten a ten si chce vzít tu a tu a dejte vědět, jestli víte o nějakých překážkách, dejte vědět. Tím se bránili proti sňatkovým podvodníkům, kteří střídali prostředí, kradli věna, plodili aby někdo neudělal děti po celém světě a pak se o ně nestarali se o ně. Když je společnost stabilní a nejsou války, využívá se kolektivní paměti, aby se bránili na obranu proti takovým parazitůmlidem, kteří společnost zneužívají.

Podle průzkumů studií z evoluční psychologie může být společnost stabilní za dvou podmínek. jsou dvě základní podmínky pro stabilní společnost. Musí v ní být nejen ti, kteří trestají parazitující jedince, ale i také ti, kteří trestají ostatní normální lidi, za to, že netrestají psychopatyparazitující jedince netrestají. Dnes žijeme s televizí a počítačem. Dříve lidí chodili víc do hospod, zakládali baráčníky, orla, skauta a fungovalo velké množství spolků, které byly navzájem propojené. Lidé byli ohromně kolektivní a díky tomu měli dokonalou velmi dobrou kolektivní paměť. Třeba za první republiky klesala kriminalita. Dnes naopak roste. Dnes je naše společnost ve velkém pohybu a nedokážeme jií stabilizovat. Žijeme ve schizofrenní situaci. Pomocí Máme špionážních kamer se y a mobily a můžeme se dostat nepřirozeně hluboko do soukromí člověka, proto se , ale na druhé straně se vnikání do soukromí bráníme. Jenže na druhé straně tak nám zůstává skryto mnoho zla, které se odehrává za zdmi domů a které zakrývá a bojujeme s odcizením a atomizaceí společnosti.

Lidé přestávají věřit, protože církev jim dnes není schopná dát návody na řešení jejich aktuálních problémůho světa. , které by jim daly odpovědi na otázky, které je trápí. V kostele ostanete návody, které fungovaly za první republiky. Dříve se třeba chodilo na procesí, což bylo výborné. Ušlo se dvacet kilometrů, lidi zpívali, měli společný cíl a zážitky, ale to dnes není realizovatelnénejde. Lidi potřebují odpovědi na otázky, které je trápí dnes.

Naše společnost se změnila o 180 stupňů. Lidé byli zvyklí, že žili žít v poměrně velké bídě a ta vyžadovala určitou formu různé formy spolupráce v rámci rodiny i širší společnosti. Díky tomu se vědělo, jak má vypadat třeba předmanželský život. Že nesmí být sex, protože svobodná matka umírá hlady... Díky dnešnímu blahobytu, který přichází po válce, plus efekt televize a počítačů se náš životní styl zásadně změnil a provází jej . Díky tomu přichází globální výchovná nejistota. Nevíme, co je dobré pro výchovu dětí -, kdy jim máme dávat mobily, jak moc je nutit do čtení, jaké zda mohou hrát počítačové hry hrát či nehrát a podobně. Říkám to proto, že těmito otázkami nás bombardují rodiče i vy novináři, ale my na ně moc neumíme odpovědět.

Takže i když dříve lidé trpěli hlady a válkami, spolupracovali daleko více než teď, kdy je všeho dostatek až přebytek.

Jistě. Trápili je Měli úplně jiné problémy. Trápili se jinak. Za Freuda bylo mnohem víc hysterických poruch, ale mnohem méně depresí a hraničních poruch osobnosti, kterých dnes přibývá. Přitom péče o malé děti, je dnes mnohonásobně lepší než byla za Freuda. V jeho době žilo více lidí na jedné domácnosti.nom prostoru R, rodiče měli pět i deset dětí a kupodivu se jim výchova dařila lépe snášeli se dobřenež dnes, kdy máme jen . Naproti tomu dnes dvě děti, máme dítě jedno či dvě, vychováváme je je v interiérech h a nemůžeme je pustit ani na ulici, aby je nesrazilo auto nebo je někdo nezabil.

Řekl bych to slovy biologů. Podle nich existují živočišné druhy, kteří jsou uzpůsobenyi na prostředí potravu nutričně buď chudéou, nebo a bohaté na potravu ou. Lidé po celou dobu evoluce celé generace vyrůstali v prostředí na potravu chudou. Museli kooperovat, aby se uživili, bydleli pohromadě, aby se zahřáli. Dnes žijeme ve společnosti, která je nutričně bohatá, nenemusíme kooperovat a můžeme se rozestěhovat. To je přeci obrat o 180 stupňů! Děti ztrácí nejen prarodiče ale i rodiče, protože ti moc pracují a nemají na ně nemají čas - buď moc pracují nebo se rozvádějí. Takhle se v tom plácáme a nevíme si s tím rady. Jako bychom byli zkorumpovaní naším blahobytem.

Ano! O tom snily snad všechny utopie už od Thomase More. Euroamerická civilizace už hlad nemá. A, ale ani Marx si nedovedl představit, že nás bude trápit co budeme dělat, když máme 65 procentní rozvodovost, města ulice jsou zahlcenéé auty a děti, které i tráví u playstationu pět hodin denně, což je smrtelná dávka. Nejen, že pořád do někoho střílí, ale především se izolují jednotlivé generace. Děti nnečtou, upadá rodinná komunikace anepovídají si, nepředávají sei hodnoty napříč generacemi, což je základ stability společnosti, jsou izolované. Pak se nemůžeme divit, že nám vznikají sociopati, kteří jsou vychováváni po mobilu, v absolutní izolovaníaci od rodičů, kteří jen hledají, jak je pasivně zabavit.

Jak to jako psycholog řešíte se svými klienty?

Když za mnou přijde muž, že má doma krizi a chce ji vyřešit, zeptám se třeba, co je pro něj největší hodnota? Obvykle odpoví, že zachovat rodinu. "A kolik hodin denně trávíte opravdu aktivně se svým dítětem?", zeptám se ho. Odpoví: "Nno tak té plné pozornosti asi dvě hodiny týdně." Na jedné straně tedy tvrdí, že rodina je pro něj největší hodnota, ale prakticky s ní nežije. Tady je jediné doporučení - kompromis. Choďte domů v pět hodin a samozřejmě, že na tom částečně zařve vaše kariéra:. Abych mohl vychovávat dítě, musím kus kariéry obětovat. "Nebojte se být každý den alespoň dvě hodiny domácím sluhou. Dělejte dětem či ženě, co jim na očích uvidíte. Investujte denně do nich plné dvě hodiny, a pak si můžete zase dělat, co chcete." Ale pozor, to je víceméně soukromá rada pro toho muže, pro kterou se musí sám rozhodnout a o které své ženě nemusí nic říci. Jediné možné rady jsou totiž cílené pro daného člověka, univerzální návody téměř neexistují.

PSYCHOPATI MEZI NÁMI

Mladá fronta DNES, 29.01.2008

Čím více je společnost nestabilní, tím více se v ní daří psychopatickým jedincům, říká psycholog Jeroným Klimeš. MF DNES s ním hovořila nejen o případu Barbory Škrlové, počtu a charakteristice psychopatů ve společnosti, ale také o dnešním světě, v němž přibývá neurotických a úzkostných lidí.

Kdo je psychopat?

Termín psychopatie se dnes opisuje souslovím poruchy osobnosti. Psychopat je určitý druh anomální osobnosti, jež vybočuje z normální populace, jeho chování se odlišuje od očekávaných norem.

Víc návštěv u psychiatra Ze statistiky, kterou vedl Ústav zdravotnických informací České republiky v letech 2001 až 2005 vyplývá, že stoupá počet ošetření u psychiatra (1 člověk absolvuje za rok i více ošetření). Počet jednotlivých ošetření v oboru psychiatrie rok 2001 871 122 mužů 1 278 249 žen rok 2002 945 500 mužů 1 381 352 žen rok 2003 980 244 mužů 1 469 862 žen rok 2004 1 058 413 mužů 1 589 439 žen rok 2005 1 061 330 mužů 1 628 059 žen Největší podíl (37 procent) ošetření zaujímají pacienti s neurotickými poruchami (fobie, reakce na stres, poruchy spánku). Druhé jsou afektivní poruchy (18 procent), kam patří deprese, poruchy nálad, úzkostné stavy. Okolo 10 procent zaujímají ošetření schizofrenií a organických duševních poruch (např. demence).

Jeroným Klimeš Narodil se roku 1967 v Prachaticích, vystudoval hydrogeologii na Přírodovědecké fakultě UK a psychologii na FF UK a na University Of Texas v Austinu. Pracoval v Městském centru pro adopci a náhradní rodinnou péči, věnoval se psychologii reklamy, přednášel na 1. lékařské fakultě UK, na FF UK a VŠE.
Autor knihy Partneři a rozchody.