Lidovky 25. července 2009 PAVEL HORÁK
Strážci pořádku nerespektují rady psychologů a svými zásahy zvyšují agresivitu demonstrantů
Tragikomickými obrázky ze zásahů proti demonstrantům se to na internetu jen hemží. Velitel pražských policistů zmateně pronásleduje účastníky Global street party, v jedné ruce drží vysílačku, pendrekem přitom náhodně bije demonstranty. Na proslulém CzechTeku se naopak zásahové jednotky snaží vytvářet rojnice, vytlačit pohyblivé technaře z louky obřích rozměrů se jim ale nedaří. Poučila se policie? Čeští psychologové tvrdí, že jen částečně. Angličtí vědci jsou ke svým strážcům pořádku ještě kritičtější, ani ostrovní policisté zákroky proti davům nezvládají.
Koncem letošního dubna v předvečer summitu G20 v Londýně natlačila zásahová jednotka dvoutisícovou skupinu demonstrantů do malého prostoru před sídlem Bank of England. Podle oficiálních údajů toto takzvané ohrazování zabránilo šíření násilí. Účastníci protestní akce naopak tvrdí, že agresi rozpoutalo obklíčení a pocit stísněnosti, který se tím ve skupině rozšířil. Případ se sice stále vyšetřuje, ale angličtí psychologové vypracovali studii upozorňující veřejnost a policii na řadu mýtů, které o chování davu přežívají.
Masakr v soutěsce Vědci v časopise New Scientist připomínají, že strážci pořádku pracují s davem jako se „splašeným stádem“. Policisté chybně předpokládají, že každé shromáždění je ohniskem násilí, a musí být proto pod maximální kontrolou. Paradoxně však akce jako „ohrazování“ podle odborníků často vedou k násilí.
S tímto názorem souhlasí také psycholog Jeroným Klimeš, který vnímání davu jako „splašeného stáda“ české policii dlouhodobě vyčítá: „Velmi populární je mezi policisty takzvaný ,masakr v soutěsce‘. Všechny účastníky demonstrace se policisté snaží vehnat na předem domluvené místo. Navíc ani nerozlišují počet demonstrantů. Je jim jedno, zda jich je padesát, nebo tři tisíce.“
Problém má podle Klimeše historické kořeny. V české policii stále přežívá duch z období komunismu, kdy příslušníci Veřejné bezpečnosti postupovali podle armádních předpisů. „Taktika ,masakru v soutěsce‘ je vrcholem válečnického umění, ale do mírových podmínek se nehodí. Agresivní skupinu je nutné rozdělit a jednotlivé hloučky pak rozptýlit. Jakmile mají protestující mezi sebou mezeru deseti metrů, ztrácejí charakter davu. Jeho dynamika roste s prostorovou koncentrací,“ dodává český psycholog.
Angličtí vědci mají výhrady nejenom k „ohrazování“. Ve svém rozboru jdou ještě dále. Výzkum chování jedinců během masových shromáždění podle nich ukazuje nejen na racionální chování davu, ale dokonce prý dokazuje, že lidé ve chvíli nebezpečí daleko více spolupracují a jen zřídka propadají panice. Teorie „splašeného stáda“ používaná také jako základ evakuačních plánů je podle nich nesmysl. Nejlepším postupem je proto shromáždění neprovokovat, neohrazovat a kontrolovat jen zpovzdálí.
Ponechání davu svému osudu může být ale problematické, zdůrazňuje psycholožka Simona Horáková Hoskovcová z katedry psychologie pražské Filozofické fakulty: „Inspirativní je, že studie nabádá ke komunikaci s vůdci davů, což může ,bodu vzplanutí‘ skutečně zabránit. Ušetří to nasazení policejních sil a předejde se násilí. Problém ale je, že analýza rozlišuje davy nedostatečně.“ Stejný názor má i Jeroným Klimeš: „Davy se chovají různě, každý z nich tvoří rozdílní lidé. Jinak se chová půlmilionové shromáždění během církevní pouti na Velehradě, jinak rasistické lynčovací skupiny ve Rwandě.“ Policie se navíc často ocitá ve schizofrenní situaci. Do ní je tlačena veřejností, která žádá svou ochranu, upozorňuje Horáková Hoskovcová.
Fakt, že studie zveřejněná v časopise New Scientist obsahuje cenné poznatky, připouští i Karel Agh, odborník z ředitelství pořádkové služby policejního prezidia. Zároveň ale vylučuje, že by policie davy nedostatečně rozlišovala. „Cíl shromáždění a podmínky, za kterých vzniklo, vždy pečlivě vyhodnocujeme,“ ubezpečuje.
V davu se nepanikaří Britští vědci nevylučují, že se jedinec v davu může vymknout kontrole. I slušný člověk se za určitých okolností chová jako násilník. Upozorňují však, že jestliže policisté přistupují k davu a priori jako k problému, a navíc z pozice síly, může být výsledek kontraproduktivní. „Když s davem jednáte jako s celkem, mění to jeho psychologii směrem k násilnému chování,“ argumentuje psycholog Clifford Stott z Liverpoolské univerzity. Na základě výzkumu chování fotbalových fanoušků připomíná, že mírný dohled policie snižuje jejich agresivitu.
Také jeho kolega Stephen Reicher ze St. Andrewské univerzity tvrdí, že členové různých skupin přijímají identitu davu, která je nutí jednat nejen ve vlastním zájmu, ale i v zájmu všech kolem nich. Tato změna je nejsilnější v době ohrožení. Teorie „splašeného stáda“ je proto jen fantazie, říká Reicher. „Je nesporné, že dav může přinutit jednotlivce dělat strašlivé věci, kterých se obvykle štítí, stejně jako to, že anonymita přitahuje problémová individua. Nicméně násilí davu jako celku je velmi řídké. Během sta fotbalových zápasů anglické ligy se sice jen na jednom z nich objeví násilí, média mu ale dají obrovskou publicitu,“ uvedl Reicher v časopise New Scientist.
I čeští psychologové souhlasí s názorem, že by policie neměla zacházet s davem jako s homogenním útvarem. Podle Jeronýma Klimeše vybíhají nejagresivnější jedinci sami z nitra shromáždění kordonu policie v ústrety. Ta by je měla podle potřeby zajistit. Zbytek skupiny se drží zpět, bez agresivních jedinců je zcela impotentní.
New Scientist také uvádí, že k panice dochází během ohrožení zcela výjimečně, když se například únikové cesty začnou uzavírat. Lidé většinou spolupracují a jednají velmi racionálně. Studie týmu psychologa Johna Druryho ze Sussexské univerzity sleduje jedenáct masových katastrof včetně té v roce 1989, kdy v tlačenici na fotbalovém stadionu Hillsborough zemřelo 96 fanoušků. Většina svědků vypovídala o solidaritě účastníků neštěstí. Místo toho, aby se lidé drali jeden přes druhého, snažili se hlavně zamezit panice a pomáhali i cizím lidem. Bez těchto okolností by následky byly mnohem tragičtější. Vyšetřování teroristických útoků z 11. září 2001 například ukázalo, že se řada lidí před útěkem z hořícího mrakodrapu zdržela ještě několik minut v kanceláři. Nešťastníci ihned neukončili své telefonáty, třídili papíry a odhlašovali počítačové účty, místo aby prchali z budovy co nejrychleji ven. Ačkoliv tehdy nemuseli chápat situaci nebo jednali v šoku, podle britských psychologů se mohla za jejich bizarním chováním skrývat snaha zabránit panice. Prožít to společně Vědci se také snaží vysvětlit, co ze skupiny jednotlivců vytváří davovou identitu. Klíč je podle Reichera a jeho kolegů v poznání, že s ostatními sdílíte něco důležitého. „Je to změna v sebehodnocení, v chápání, kdo jsme a jaký je náš vztah k ostatním,“ říká Reicher. V momentě, kdy členové skupiny začínají sdílet společnou identitu, mění se dav z pouhé fyzické podstaty v psychologický svazek,“ vysvětluje. To prý dokazují experimenty se skupinami anglických fotbalových fanoušků. Mark Levine z Lancasterské univerzity vyzkoumal, že příznivci Manchesteru United pomáhali především zraněným lidem v dresech a šálách svého klubu, zkrvavených rivalů z Liverpoolu si příliš nevšímali. Jedinci, kteří se cítili být hlavně fotbalovými fanoušky, nejprve pomáhali označeným příznivcům, zraněné osoby v nerozlišeném oblečení přehlíželi. Podle Marka to ukazuje na potenciál davové identity stejně jako na velkou pohyblivost její hranice.
Simona Horáková Hoskovcová doplňuje, že vznik identity na základě sdílení společného osudu není pro psychologii novinkou: „Pocit ,my a oni‘ zažíváme během dne mnohokrát. Společné emocionální prožívání je navíc velmi oblíbené. Poslouchat cédéčko doma je fajn, ale zažít euforii na koncertě společně s tisíci lidmi je přece jen unikátnější.“ Stejně tak i mnozí fotbaloví fanoušci chodí na zápas proto, aby o vlastní identitu přišli. „Jejich vidění světa je ale specifické, černo- bílé,“ dodává Horáková Hoskovcová. Dav není homogenní skupinou, zdůrazňují vědci. Také policejní „ohrazování“ agresivitu spíše podněcuje. Podle policejního odborníka Karla Agha přistupují pořádkové služby k problematice davu flexibilně, používají moderní metody včetně nevtíravého, nízkoprofilového dozoru a antikonfliktních týmů. Na otázku, zda se policie ze svých chyb poučila, však Jeroným Klimeš, který má dlouholetou zkušenost s prací v policii, odpovídá lakonicky: „Moc ne. Úspěšnost zásahu je stále spíše polibkem štěstěny než výsledkem zvládnutého řemesla.“
***
Jeden za všechny, všichni za jednoho
Jeden den se fanoušci fotbalových klubů perou mezi sebou, druhý den společně jako jeden muž fandí národnímu týmu. Hranice davové identity je velmi pohyblivá.
Policisté se štíty působí jako neprostupný val. Nejagresivnější demonstrant je protažen mezi štíty, kde jej zadrží druhá řada policistů. Stěna ze štítů se uzavře, takže demonstrující nevidí, co se stalo s jejich kolegou. Fantazie je zjitřena, což působí na demonstranty mnohem silněji než jakákoliv viděná scéna. Zadržený je naložen do auta a odvezen na oddělení, kde jej vyšetřuje skupina policistů, která se zásahu osobně neúčastnila.