PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2007
Soudce nařídil dítěti diagnostický pobyt na psychiatrické léčebně, aby se zjistilo, proč odmítá svého otce. Tento prostý fakt vyprodukoval mnoho otázek: "Bylo to přiměřené? Netrpí dítě v nemocnici? Nemohl to udělat jinak?"
Po první sérii chemoterapií se mě moje "lymfobijka" zeptala, jak se cítím. Pokusil jsem se o vtip a povídám: "Paní doktorko, než jsem Vás poznal, tak jsem se cítil dobře." Ano, i když vděčím této doktorce za záchranu života, přesto musím po pravdě konstatovat, že mi způsobila mnoho nepříjemností, a to postupovala lege artis. Nemocnice nemilujeme nikdo, tedy ani děti tam zrovna rádi nechodí. Je to nutné zlo.
Zkusme si představit trochu jinou situaci - že XY má bůhví jakou nemoc a musí strávit dva měsíce na dětském oddělení. V tomto případě by se nikdo neptal, jestli je to přiměřené. Prostě se nedá nic jiného dělat. Je však štvaní proti druhému rodiči srovnatelným ohrožením dítěte, které by též vyžadovalo dvouměsíční hospitalizaci?
Ještě za studií jsme vtipkovali na téma: "Víš, co je nejhorší nadávka na světě?" "Ne." "Jsi jako tvoje matka!" Nicméně v praxi mě překvapilo, že to bohužel vůbec nebývá vtip, ale žitý postoj. Nedávno se vrátila klientka z návštěvy příbuzných, zničená, nemohla spát. Co se stalo. Prostě příbuzným se nelíbí Michal, se kterým chodí už nějakých sedm let. Udělali rodinný sněm, a pak za ní chodili jeden po druhém a hučeli do ní, že se k ní nehodí, že je "jako její táta". Nic horšího jí nemohli udělat. Otec má v rodině tu nejhorší pověst - synonymum zkrachovance.
Věrka každého případného nápadníka přeměřuje metrem: "Dokaž mi, že nebudeš jako můj otec?" I když už jí táhne přes třicítku, tak není schopná se odhodlat pro vstup do rodiny, protože "co když to bude jako manželství mých rodičů". Do smrti bezdětná ale také nechce zůstat... Zkrátka klinický obraz dětí s odcizeným rodičem se v mnohém podobá psychice lidí, kteří byli v dětství znásilněni. Vždy si říkám, chudák partner, který s nimi toto postižení musí nést. Věrka se v nocích budí s nejistotou, co když mají příbuzní pravdu? Převaluje se, nemůže usnout, tak zacloumá partnerem a chce s ním řešit, že opravdu nebude jako její otec. Dokazujte jí ve tři v noci, že nejste jako její otec...
Když znám tyto případy, tak mě dokáží nadzvednout zprávy sociálních pracovnic o rozvádějících se rodičích: "Matka se o dítě stará hezky, jen je štve proti druhému rodiči." To je asi takový výrok: "O dítě se stará hezky, jen je pravidelně krmí travexem." Je dobré si uvědomit, že štvát dítě proti rodiči je svou podstatou psychické zneužívání dítěte a je srovnatelné s tím, co se dělo v Kuřimi. Navíc je třeba si uvědomit, že existuje propastný rozdíl mezi fyzickou a psychickou bolestí. Jestliže máte bolavý zub, tak to pravda hodně bolí, ale týden po zákroku o tom nevíte. U rozvodu vás však psychická bolest provází celé roky, ne-li život.
To je například omyl i Dr. Vodičkové z FOD, a ta se jinak bezesporu snaží dětem pomoci, že má představu, že špatný rodič se dá jen tak vyměnit jako žárovka. I děti, které nikdy neviděly svého biologického rodiče, si o něm udělají představu. I když je tato představa často zidealizovaná, přesto ji nesmíme očerňovat! Noviny například bez rozmyslu napíší o matce: "Matka bestie" Ano, rodič může udělat mnoho zlého, ale přesto ho v očích dítěte neočerňujeme, protože dítě s tímto obrazem bude žít až do smrti. Stačí se podívat na Němce, jak těžko se vypořádávají s vědomím: "Naši rodiče vyvraždili půlku Evropy." Jsme děti zlých lidí. Máme si mýt hlavu, nebo na to být hrdí? Koneckonců který jiný národ se může pochlubit tím, že vyvraždil půlku Evropy, že?
Zkrátka ani matka XY, ani Dr. Vodičková dětem z Kuřimi nejsou sto vyzmizíkovat biologické otce z hlav. Jediné, co dosáhnou, je jejich další zmrzačení tím, že jim budou vštěpovat - jste děti zlých lidí, nehrajte si s nimi. Připomeňme si Járu Cimrmana: "Na blízkého člověka neplivneš a plivneš-li, nedoplivneš, doplivneš-li, nestrevíš se, a pokud, pak jedině do sebe."
I u rozvádějících se rodičů jde všechen rozum stranou. Tím více mají sil do boje s úřady a ex-partnerem, čím více je na dosah ruky vize vítězství, že se jim podaří děti urvat pouze pro sebe. Nefunkční jsou domluvy, pokuty, přemlouvání. Mírný postup úřadů jim naopak vlévá další naději. Platí na ně jediný prostředek - naprosto nekompromisní a tvrdý postup úřadů. Jakmile rodič nerespektuje rozhodnutí soudu a brání v kontaktu s druhým rodičem, tak okamžitě exekuce a dítě jde bez debat k druhému rodiči.
Můžeme spekulovat, co jiného mohl soudce udělat, ale faktem je, že pokud chtěl zastavit pokračující psychické zneužívání dítěte, musel jít jen touto či podobnou velmi tvrdou cestou. Bohužel na nemocné hlavy rozvádějících se partnerů nebývá jiného léku.
Škoda, že u nás ještě nefunguje krátkodobá pěstounská péče. Toto dítě XY by tam mohlo jít a na vlastní oči se přesvědčit, že mezi rodiči nemusí panovat jen permanentní boj na život a na smrt.