Ještě jako studentům nám vyprávěl PhDr. Stanislav Hájek, soudní znalec, jak po Havlově amnestii se dostali na svobodu mnozí násilnici. Jeden z nich chodil pár dnů po ulicích, pak přišel zoufalý za dr. Hájkem a povídá: "Pane doktore, já musím zpět za mříže. Na mě to zase jde." mu totiž představivost opět vykreslovala, jak by ty holky, co rentgenuje na chodníku pohledem, nejraději svázal, znásilnil a pak propasíroval mlýnkem na maso... Na tohoto trochu charakterního zločince si vzpomenu vždy, když přijde řeč na příčetnost.
Nevím, jak to s ním dopadlo. Asi není jednoduché se vrátit za katr, když vás od tamtud jednou vyexpedovali. Tak nevím, jestli musel napřed někoho rozčtvrtit, se mohl vrátit, ale především mě fascinuje jiná otázka. Tyto sexuální úchylky se počítají mezi psychopatie, tedy mezi poruchy osobnosti a jejich nositelé bývají tradičně při soudních řízeních označováni za právně příčetné a má se za to, mohli své chování ovládat. Přitom přesně tento ukazuje, to není tak jednoduché, i on své chování díky své poruše ovládal jen zčásti a nechtěl svá puzení následovat. Snad se mu to podařilo, protože jinak tyto světlé chvilky netrvají dlouho. Pak se zvrtávají do horečnatého transu, kdy páchají své hrůzné činy. Z hlediska právního definice příčetnosti by měli být teoreticky osvobozeni či posláni na léčení, ale v praxi se tak neděje, končívají v kriminálech.
Na rozdíl od psychopatií čili poruch osobnosti existuje zcela jiná skupina chorob, kterým se říká psychózy. Mezi ně patří m.j. schizofrenie a paranoia. Typické jsou pro ně poruchy poznání. Tito lidé, psychotici mají bludy a/nebo halucinace či iluze. Bludy jsou poruchy myšlení, kdy si tito nemocní myslí, jsou templářskými rytíři, mají v hlavě zabudovaný čip, nebo je někdo prošpikovává X paprsky. Halucinace jsou poruchy vnímání, kdy "vidí" bílé myšky, "slyší" hlasy, co je pomlouvají, "cítí" divné pachy… I tito lidé mohou vraždit, například matky někdy zabíjejí v laktační psychóze. Breivik ve svém obsáhlém 1500stánkovém manifestu hovoří o tajné templářské společnosti, která má vést křižáckou válku proti islámu v Evropě, proto ho psychiatři považují za psychotika, paranoika.
Zjednodušeně shrnuto: U psychopatií (poruch osobnosti) je narušena především vůle a poznaní je netknuté. Jejich nositelé končívají v kriminálech, protože soudy je shledávají příčenými. Naproti tomu u psychóz je narušeno hlavně poznání, vůle většinou jakž takž funguje. Soudy je shledávají nepříčetné a posílají je do psychiatrických léčeben. Do této druhé skupiny zařadil soudní znalec i norského střelce. V době přípravy i vykonání hromadné vraždy prý trpěl paranoiou neboli stihomamem.
I když tyto lidi soud zpravidla shledá nepříčetné, přesto i u nich se na začátku může objevit určitá krátce trvající štěrbina, kdy ještě mají na své divné prožitky náhled, a tedy jsou za své chování odpovědní. Jakmile se choroba zhorší, opustí realitu a jsou svým prožíváním zcela pohlceni. Například mám jednoho kamaráda, který je mnohem inteligentnější já, jenže má smůlu, se mu vrací opakovaně ataky schizofrenie. Jednou mi popisoval zážitek z hospody. Kecáme, já se najednou omluvím a jdu na toaletu. On však se mnou pokračuje v nepřerušené konverzaci. Naprosto jasně totiž slyší můj hlas i mé námitky a nápady, které mu jakoby vysílám od pisoáru skrze několik zdí (jako ve filmu Čistá mysl). Jakmile zjistí, má takové "nadpřirozené" schopnosti, tak ví, má den maximálně dva na to, aby si došel na psychiatrii pro silnější prášky. Pokud to neudělá, odletí za pár dnů do absolutního jinde, kde bude konverzovat nejen se mnou, ale i s trávou a všemi silami všehomíra, dokud ho neodlapí lapiduši od Chocholouška. On si pak pobude pár týdnů na "pakárně".
Naprostá většina psychotiků však není nebezpečná. Pro neškoleného člověka je však těžké s nimi umět komunikovat. Především je třeba vědět, jejich vysněné fantazijní postavy jsou nositelé jejich odložených přání, třeba sebenenávisti a potřeby sám sobě ublížit. Například žena si stěžuje na hypnotizéry, kteří ji skenují, když se koupe nahá. Zde oni vysnění hypnotizéři jsou nositelé a vykonavatelé její nenaplněné sexuální touhy. Tací lidé často nechtějí jít k lékaři, a pokud nejsou nebezpeční sobě a okolí, není důvod je násilím strkat do svěrací kazajky. Pokud jim přesto chceme alespoň trochu pomoci, je třeba jim soudně ustanovit opatrovníka, aby v chorobě nepřišli o majetek. Jim samým pak připomínat, se mají k těmto smyšleným postavám chovat slušně a úctou. Z našeho pohledu je to jasné - se baví sami se sebou, s odštěpenými částmi svého jáství, svými přáními a touhami. Proto by měli případné agenty CIA každé ráno mile pozdravit, popřát jim hezký den, poprosit je, aby je chránili atd. Pozitivní přání se pak od fantazijního postav odrazí, vrací se zpět a trochu zlepší jejich prožívání.
Nepříčetnost je podle trestního zákona definována vcelku lapidárně: "Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný." Dvě psychologické podmínky jsou kupodivu totožné s tradiční definicí hříchu v morální teologii: "hřích je vědomé a dobrovolné, a tedy svobodné přestoupení Božího zákona". I zde je chování definováno dvěma psychologickými podmínkami - poznáním a vůlí. Při jednání si člověk musí uvědomovat k jakému cíli směřují jeho činy a své skutky musí mít možnost volně ovládat. Tyto dvě podmínky, nevím proč, odnepaměti definují svobodu člověka, která je teologicky dále přímo navázaná na pojmy peklo či nebe, coby dva psychické posmrtné stavy člověka - jeden konstruktivní a druhý sebedestruktivní, do kterých se prý nedá dostat bez svobodné vůle.
Vidíte sami, pojem svobodné vůle či právní příčetnosti představuje udivující vědní guláš. Nemůžeme se tedy divit soudcům, to sekají prakticky: Psychotici, schizofrenici, paranoici do léčeben. Psychopati, sociopati a devianti do kriminálu. Na rovinu - sám netuším, jak to dělat lépe, i když připouštím, takto vzniká občas bezpráví na všech stranách. Konec konců je jedno, jestli Breivika zavřou do smrti v léčebně nebo v kriminále.