Jeroným Klimeš

Poznámka: Rovněž starší věc, zřejmě ze začátků studia psychologie, kdy jsem ještě nečlánkoval text do malých odstavců.

Velkým přínosem psychoanalýzy byla bezesporu teorie přenosu a nověji z ní odvozená teorie společenského schématu. Zjednodušeně řečeno, obě teorie praví, že naše chování a mínění o cizích lidech je z větší nebo menší míry určeno našimi předcházejícími vztahy vůči lidem, které známe lépe. Jedná se zejména o rodiče. Podle autorů (*) je přenos "specifická iluse, vznikající vůči jiné osobě, bez vědomí subjektu, spočívající na opakování vztahu k důležité osobě z minulosti. Je třeba zdůraznit, že subjekt to necítí jako opakování minulosti, ale striktně vázané na přítomnost a určitou přítomnou osobu.

Například první lásky jsou většinou podobné rodičovi opačného pohlaví, tj. první láska kluka se podobá často jeho matce. Jiný příklad: Kluk, se kterým se rozešla holka, začne v krátkém čase chodit s její sestrou, popřípadě s jinými děvčaty, které se jeho bývalé lásce nějak podobají. Tragičnost takových případů spočívá v tom, že zmíněná podobnost může být zcela povrchní, např. podobná gesta, smích, parfém, účes ap., nicméně on, aniž si je toho vědom, žije v představě, že i ostatní její vlastnosti jsou stejné jako u bývalé holky. Poznání skutečnosti bývá rozčarováním. Pokud si však člověk neuvědomí příčinu tohoto zklamání, jeho příští volba se bude řídit stejnými pravidly.

Opakováním vzniká stereotyp a návyk, který bývá někdy patologický. Například ženy alkoholiků obvykle opouští muže s velkým duševním vypětím, nicméně nový partner bývá zpravidla opět alkoholik. Jedná se tedy o určitý vzorec chování, určitou roli, která těmto ženám svým způsobem vyhovuje, kterou při nejmenším těžko mění. Tyto stereotypy chování mají největší zásluhu na tom, že alkoholismus je přibližně ze 70% dědičný.

K přenosu často dochází na základě autority: Pracovník žije v neustálých konfliktech s nadřízenými a často kvůli tomu mění zaměstnání. Posléze vyhledá psychologa, nicméně po několika sezeních začne vyvolávat konflikty i zde. Cílem psychoterapie je ukázat, že konflikt vyvěral z toho, že zmíněný pracovník se choval vůči svým nadřízeným a psychoterapeutovi stejně vzdorovitě, jako se choval v pubertě k autoritativnímu otci. Totiž, že jakýkoliv náznak autority v něm vyvolává pocity odporu a vzdoru, které se přenáší z otce na nadřízené a v posledku na psychoterapeuta a právě tento vztah se označuje za přenos s.s..

Když si uvědomíme zmíněné skutečnosti, nepřekvapí nás, že podobné vzorce chování vznikají i ve vztahu k Bohu. Jak jsem řekl, pro vznik přenosu postačí i povrchní podobnost, tzn. například podobnost autority, která může být umocněna zdůrazňováním Boha jako otce. U většiny lidí se vztah k rodičům formuje normálně, proto reprezentace Boha jako otce bude mít pozitivní vliv na jejich chování a morální růst. Jestliže přežívá chápání otce jako někoho, kdo brání člověku dosáhnout "toho pravého štěstí", které vzniká v generačních konfliktech kolem puberty, může to později vyvolávat konflikty s jakoukoliv autoritou.

Průběh nemusí být vždy tak dramatický jako v případě pracovníka. Mírnější formy se projevují zcela nenápadně. V oblasti morálky např. chronickou hříšností. Takový člověk cítí, že je mu něco příjemného zakazováno z pozice autority, to v něm vyvolá odpor, který se projevuje navenek tím, že jako naschvál přestoupí zákaz. Je patrné, že zde více působí odpor vůči autoritě než vlastní lákavost věci. Zmíněný proces si člověk většinou vůbec neuvědomuje, stěžuje si spíše na naprostou nepřekonatelnost návyku.

Pomoc v takovém případě nebývá jednoduchá, neboť jsou zde dva faktory působící pro přestoupení zákazu. Jednak neuvědomělý odpor k autoritě a dále lákavost věci. Přesto je chybou snažit se zmoci návyk silou vůle, např. myšlením na to, že se nesmí přestoupit zákaz, nebo z pozice autority zpovědníka (odepření rozhřešení), neboť právě to jsou patologické faktory, uvádějící do chodu celý mechanismus odporu vůči autoritě. Člověk si bude stěžovat, že čím více se snaží nezhřešit, tím spíše zhřeší.

Terapie bývá obtížná. Střetneme-li penitenta, s trvalým návykem, je dobré se pozeptat na jeho ostatní náboženský život, tj. nemluvit jen o hříších. Je-li totiž jeho náboženský život v jiných směrech aktivní, není důvodu předpokládat nedostatek dobré vůle.

Dále se snažíme zjistit, z jakých důvodů shledává penitent daný čin hříšným. Je-li to jen proto, že je zakázaný, proti vůli Boží, nebo má-li i přirozené důvody pro zamítnutí činu, (tj. například škodlivost činu, degradace osobnosti ap.) Pochopitelně odmítáme fráze a naučené formulky. Tento přístup klade velké nároky na znalosti zpovědníka, aby dokázal rozumně čelit námitkám. Je nutno si uvědomit, že penitent nemá příliš zájmu se pouštět do diskuse. Ať z důvodu, že se jedná o jeho hříšnost, nebo proto, že danou věc vůbec nepovažuje za hřích, tím méně za těžký a vyznává se z toho jen proto, že je to přikázané. (To bývá případ např. antikoncepce.) Nepochybně každá nepřiměřená reakce zpovědníka (rozčilení ap.) jej utvrdí v přesvědčení, že si to měl nechat pro sebe. Proto je lépe tyto věci probírat mimo rámec sv. smíření.

Má-li však penitent dost přirozených důvodů, proč odmítnout hřích, ptáme se na jeho citový postoj k danému činu. Je totiž možno něco rozumově odmítat, ale přitom to citově prožívat jako velice lákavou věc. Je vhodné nechat penitenta vyjádřit tento nepochybný fakt bez jakékoliv vnější reakce, tj. přijmout toto tvrzení bez zbytečných komentářů. Zaprvé penitent uvidí, že není ohrožen za to, že řekne to, co opravdu cítí. A zadruhé rady jako: "Neprožívejte to tak, není to správné." mají asi tolik smyslu jako rada: "Nemějte hlad, je to nepříjemné." Podobně mentorovat, že hříchu se musí odporovat, i když je lákavý, je zbytečné, neboť to on ví stejně dobře i bez nás a zde to může mít spíše škodlivý vliv.

V další fázi se ptáme na osobní vztah k Bohu, je-li to vztah jako k autoritě: má-li strach z trestu, dává-li do spojitosti různé životní nezdary jako trest za své hřích, nebo má-li k tomu tendenci ap. Je vhodné se pozeptat na vlastnosti rodičů a jeho vztahy k nim, není-li tam nějaká analogie. (Např. lidé s absencí vztahu k matce těžko nachází vztah k Panně Marii.) Zde nejde ani tak o racionální důvody, jako o různé citové prožívání, např. jak mu zní formulace "Otče náš", zda příjemně, či nepříjemně, jak se cítí v kostele, vztah k výstavu Nejsv. svátosti ap.

Není třeba vše uvádět na "správnou míru", neboť většina těch věcí má společný původ a sami spontánně vymizí, vyjasní-li se jádro konfliktu. Cílem celého procesu je, aby si věřící vyjasnil svůj vztah k Bohu a přestal jej chápat jako něco, co jej ohrožuje. Mnohý věřící si totiž není schopen připustit, že žije v pocitu, že mu Bůh křivdí, neboť je to pocit silně heretický, nepřijatelný, proto ho vytěsní do podvědomí. Jenže ten pocit existuje a projevuje se například právě excesivní hříšností.

Podstatou těchto otázek je ptát se na věci, které jsou zdánlivě neutrální, ale ve kterých se projevuje zmíněný přenos. Například člověk se nám svěří s tím, že má vyslovenou nechuť mluvit o náboženství, že má odpor k tomu, aby vysvětloval i malým dětem něco z náboženství. Je-li u něho podvědomá představa, že mu víra přináší jen utrpení, není divné, že má nechuť ji předávat. Pokud pro někoho není evangelium "radostnou zvěstí", ale balvanem, se kterým se musí vláčet, je zmíněný postoj z psychologického hlediska zcela pochopitelný.

Řekneme-li však tomu člověku otevřeně, že chápe evangelium jako balvan na krku, tak on to upřímně popře, neboť si toho není vědom. Pokud ho začneme hubovat za to, že má nechuť šířit evangelium, tak situaci nezlepšíme, neboť on se lekne svého pocitu jako hříšného, začne na sobě "pracovat", nicméně výsledkem nebude lepší vztah k Bohu, ale v lepším případě vytlačení této nechuti do podvědomí, v horším zhoršení ostatních zlozvyků. Nutno se zaměřit ne na projevy konfliktu, ale na jeho kořeny. A to lze jen tak, že jej necháme, aby si postupně uvědomoval všechny projevy tohoto postoje beze strachu, že bude nějak trestán, až do té doby, kdy si plně uvědomí krizi vztahu k Bohu. Pak lze s tím něco dělat.

Zpovědník musí dovést dotyčného k tomu, aby si uvědomil tento pocit, řečeno terminologií psychoanalýzy, aby si prožil svou agresi vůči Bohu beze strachu, že bude stíhán ať ze strany Boha, tak ze strany zpovědníka. Tato agrese se neobrátí toliko vůči Bohu, ale na základě pravidel přenosu i vůči zpovědníkovi, který musí s pochopením akceptovat různé emocionální reakce, výtky, někdy i silnější slova penitenta. Toto vše si musí prožít a uvědomit, aby mohl založit svůj vztah k Bohu na kvalitativně dokonalejším základě - totiž na lásce a ne na strachu. Tomuto procesu uvědomění se nemůžeme vyhnout žádnými kázáními o lásce k Bohu, neboť s těmi penitent rozhodně souhlasí, nicméně v jeho podvědomí vládnou jiné pocity, které si on vůbec neuvědomuje a které jsou v rozporu s jeho vyznávaným přesvědčením. Jedině presentovaným postupem odstraníme ve zmíněném návyku aspekt odporu k autoritě, musí se však dále překonat lákavost věci.

Bylo by vhodné zdůraznit, co se s takovým člověkem děje. Lze to přirovnat k dítěti, které zjistí, že člověk, kterého odmalička považovalo za svého otce, není jeho vlastní otec ale adoptivní. Každý člověk nese takovou zprávu jako šok, se kterou se těžko vyrovnává. Dochází totiž k tomu, že "mizí" jeden člověk a vzniká druhý. K adoptivnímu otci se musí najednou formovat nový vztah. Podobně zjistí-li člověk, že to, co považoval za Boha byla jen jeho chybná a zkreslená představa, znamená to krizi vztahu. Musí vzniknout nový vztah jakoby k nové bytosti. Je pochopitelné, že se objeví výčitky vůči Bohu v tom smyslu, proč jej nechal tak dlouho žít ve klamu. Podobně jako vůči adoptivnímu otci: Proč se choval, jevil jako někdo, kdo není.

Může zde však být podstatný rozdíl v tom smyslu, že adoptivní otec se k danému člověku mohl chovat kladně. Ale my se zabýváme případem, kdy člověk prožíval Boha jako krutého despotu. Tento vztah se sanuje mnohem hůře a nikdo, ani ten člověk, nemůže za to, že se ten vztah takto vyvinul. Následky jsou pochopitelně tím hlubší, čím déle se tento vztah utvářel, je tedy vhodné vyhledávat takové tendence již u dětí, aby se jim dalo předejít.

Přenosové charakteristiky ve vztahu k Bohu mají oproti normálním svou specifiku. Rozdíl je hlavně v tom, že narozdíl od lidí je Bůh stále přítomen, a pokud je chápán jako trestající, visí tedy neustále hrozba trestu nad člověkem, který si má uvědomit své výhrady vůči němu. To v běžné terapii odpadá, neboť člověk, o kterém se mluví není přítomen. Je nutno se tedy zabývat penitentovým pojetím Boha. Jsou v celku dvě možnosti, buď zdůrazňujeme, že za vyjádření citu nelze někoho trestat, pokud to nepřekročí míru slušnosti, ( tj. asi tolik, co by si dovolil k příteli). Nebo v případě, že je jeho pojetí příliš kruté, snažíme se přímo opravit jeho představy. To znamená, že v prvém případě vedeme penitenta k nahlédnutí, že konflikt je v jeho citovém prožívání, že tedy, aby s tím mohl něco dělat, musí to napřed vyjádřit. To, že je cílem jak jeho, tak Boha. V druhém případě opravujeme výslovně chybné poznání. Je však docela dobře možné, že my budeme zastánci mírnějšího chápání Božích trestů a že on bude obhajovat tvrdé stanovisko přesto, že má takové problémy s vlastními hříchy. Pak je to o horší, že ke konfliktu podvědomí přistupují ještě racionální omyly, které nelze obejít ani bagatelizovat.

Představme si tedy, že jsme dospěli ke stavu, kdy penitent je schopen se odpoutat od představy Boha jako krutého, trestajícího otce a začít jej chápat jako přítele, popř. Krista jako bratra. Nyní jej vedeme k uvědomění volby mezi dvěmi hodnotami, mezi přátelstvím s Bohem a tím, co očekává od hříchu. Toto je nejtěžší fáze, jak pro penitenta, tak pro zpovědníka. Největší chybou zpovědníků bývá, že chtějí, aby toto rozhodnutí udělal již ve zpovědnici. Hrozba odmítnutí rozhřešení vede penitenta k regresi k předcházející fázi.

Uvědomme si, že penitent je ve fázi, kdy ho mrzí, že je v konfliktu s Bohem, ale cítí, že nemůže říci: "Půjdu a změním své chování." Je lépe, když k vyjádření tohoto postoje dojde mimo zpovědnici, neboť toto je případ neúčinné lítosti, avšak podmínkou sv. smíření je účinná lítost, tzn. "Půjdu a změním své jednání." Je většinou lepší, když si penitent sám uvědomí, že tento postoj jej de facto staví mimo církev, a může může se sám rozhodnout, jak je chce řešit, než když je vykázán ze zpovědnice bez rozhřešení. Většinou si sám plně neuvědomuje důvody, které vedou zpovědníka k tomuto rozhodnutí.

Především mu vysvětlíme, že tento stav neznamená v případě smrti věčné zavržení, jelikož on se necítí být v tom stavu dobrovolně. Kromě toho Bůh není terorista, aby pravil: "Buď poslechneš nebo zemřeš!" Chápání Boha v tomto smyslu je velice nebezpečné, neboť vede k odmítnutí Boha jako takového, či jeho nabídek jako takových, zatímco zde jde o odmítnutí, nedodržení jen jednoho z přikázání.

Toto je další věc, kterou musíme zdůraznit, aby si stále snažil udržet k Bohu vztah jako k příteli. Ve zmíněném postoji se dá žít, ale ve vztahu to skřípá. Dotyčný je nucen tento stav chápat jako provizorní. A je vhodné vést jej k uvědomování si této provizornosti, ne však z pozice autority: "Ty sis to pěkně zavařil.", ale spíše na to téma zavést řeč ve smyslu, že je to nepříjemná věc, a otázkami zjišťovat, jak věc řeší, v jakém je stádiu. To vše má dvojí účinek, zaprvé my víme, jak na tom je, a zadruhé on si uvědomuje všechny nesrovnalosti a nedostatky.

Snažme se, aby se účastnil života církve, např. farní společenství, cítí-li se tam dobře, mu může pomoci překonat tuto krizi. Počítejme však s tím, že doba, než člověk změní svůj postoj, může být delší a není dobré dávat najevo netrpělivost, tím méně hněv. Faktem je, že zpovědníci zpravidla nemají podobné problémy trvalého charakteru, proto je ne vždy dobře chápají u druhých. Tací lidé mívají spoustu vlastních výčitek a je na škodu jim zbytečně přidělávat další. V některých případech lze přímo předpokládat, že tento stav bude trvalý, například u manželství s dětmi, u kterých se zjistí neplatnost s nemožností sanace. Tím spíše je nutno vést věřící veřejnost k pochopení takových případů.

Psychologický původ hříchů se často podceňuje na úkor působení Ďábla. Je to ale zjednodušování reality, kterému je nutno se bránit tím, že působení zlých duchů je tou poslední možností, kterou připustíme, když už nejsme sto najít jiné přirozené vysvětlení.

Na závěr bych chtěl apelovat na toleranci a říci, že církev je sice universální, všeobecná, ale všeobecný ani universální člověk neexistuje, proto musíme počítat, že jisté procento lidí se bude trvale nacházet mimo církev. A koneckonců i většina věřících někdy prožívá období marnotratného syna.