PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2009
jeronym.klimes@seznam.cz
http://www.klimes.us

Jednou jeda v tramvají jsem pozoroval matku s dítětem. Dítěte se jí bezelstně zeptalo: "Mami, a proč je nebe modré?" Máma, nevím proč, to dítě zpražila: "Proč se tak hloupě ptáš? Takový nesmysly! Nevrť se a seď!" Měl jsem na tu matku vztek. Další dítě, které mrzačí vlastní máma. Vždyť pokud vím, tak tato otázka je pro fyziky zcela legitimní a sami na ni těžko hledali odpověď. Prý byli překvapeni, když zjistili, že při pohledu z vesmíru mezi kosmonautem a zemí neleží žádná modrá clona...

Otázky. Ano, otázky, to je až obsese mého spolužáka Petra Bakaláře. Není to první kniha, kterou touto formou napsal, ba dokonce i jeho otec Eduard Bakalář psával velmi podobně. Takže se dá hovořit o jakési rodinné tradici - stát v údivném nechápání před vesmírem s hlavou plnou otázek. Ale asi bych měl přesněji použít plurál - vesmíry, protože nežijeme v jednom ale hned ve dvou vesmírech. V tom vnějším, makrokosmu a zároveň ale i v tom vnitřním, mikrokosmu. Tradičně či evolučně jsme více zaujati tím vnějším makrokosmem, a tedy obecně dá více práce se prokutat a vidět ten druhý, přehlížený mikrokosmos.

Stejně jako lékaři potřebují mnoho přístrojů a zobrazovacích technik, aby viděli, co se děje v těle pacienta, tak i my lidé do našeho mikrokosmu špatně vidíme a potřebujeme mnoho pomůcek - zobrazovacích technik, abychom uviděli, co se nám odehrává v "myslích za čelama". Sv. Tomáš Akvinský ve své Summě teologické obhajuje vcelku moderní psychologický názor, že sami sebe nepoznáváme přímo, ale skrze pozorování svého chování a svých vnitřních či vnějších reakcí. K tomuto pozorování potřebujeme podněty. Mezi stimuly, které už odnepaměti slouží k sebepoznání, patří otázky. Technika otázek má pravda dlouhou tradici. Proto Vás asi nepřekvapí, že první dojem, který jsem měl z této Petrovi knihy, byla vzpomínka na dětství - na zpovědní zrcadla u svátosti smíření. Před zpovědí si totiž člověk pomocí podobného souboru otázek prochází svůj život a reflektuje ho zcela analogickým způsobem, jako když se díváme do zrcadla a třeba ráno hledáme svou identitu pro nadcházející den: "Sice tě neznám, ale zuby ti vyčistím." Konec konců i večerní bilancování dne patří mezi základní psychohygienická doporučení.

S Petrem mě ale spojuje ještě další existenciální pocit - být cizincem v tomto světě, či jak se píše ve Stopařovo průvodci po Galaxii - mít pocit, že celému dosud známému vesmíru definitivně přeskočilo. I v tomto případě je to pocit prastarý. Najdeme jej už v prvním dopise "prvního papeže", apoštola Petra: "Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva." S touto identitou zvědavého cizince s vyčištěnými zuby jsme myslím již dostatečně vybaveni, abychom mohli předstoupit před chrámovou bránu mikrokosmu, na které se už celá tisíciletí jak z jara květ skví zlatý řecký nápis (Gnothi seauton! Poznej sám sebe!):