recenze a doplnění návrhu MPSV
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.
www.klimes.us; info@klimes.us;
608.221.075
Málokdo si dokáže představit, co se děje v mysli novorozence první rok po narození. Bohužel čím hlouběji do dětství se dostáváme, tím universálnější dovednosti si dítě osvojuje a tím abstraktnější musí být jejich uchopení.
Například málo dospělých ví, co je to těžiště tělesa a k čemu je v životě užitečné. Nicméně právě to se učí znát dítě v třech měsících, když se snaží překulit se ze zad na břicho. Ani ono není těžiště schopno pojmenovat či definovat, ale naučí se ho vnímat a spolu se setrvačností užívat k tomu, aby se překulilo. My dospělí to neustále děláme, aniž jsme si toho vědomi. Například kdo ví, že naše chůze na rozdíl od primáti využívá zákonitostí obráceného kyvadla? Přesto jsem se naučili toto zvláštní kyvadlo ovládat v prvním roce života.
Podobně abstraktní je období, ze kterého rodiče šílí a které by se dalo nazvat vysoká škola volného pádu. Ani zde nezná dítě vzorec s = g.t2/2, ale neustálým házením předmětů na zem a pozorováním jejich trajektorie se učí předvídat, kam má vyslat ruku, aby chytilo padající předmět. Například běžný reakční čas člověka je 0,3 sekundy. Za tu dobu padající objekt urazí dráhu asi 44 cm. Jakmile si člověk uvědomí, že něco začíná padat, tak vyšle ruku o cca 50 cm níže, než kde věc naposledy viděl, a tak ji může chytit. Rodič nemusí vědět, že toto se dítě naučilo právě v tomto období, ale stačí, když má s dítětem v této době přiměřenou trpělivost při podávání předmětů. Ba dokonce řada výzkumů ukázala (např. dělal to prof. Papoušek v Mnichově), že rodiče ani netuší, jaké dost abstraktní procesy se dítě v tomto období učí, stačí, když následují své rodičovské instinkty.
Prof. Papoušek dělal experiment, kdy rodičům ukázal řadu obrázků novorozence, které se lišily jen polohou rukou, obličeje byly všechny stejné. Rodičům dal několik předmětů - dudlík, plenku, lahev na pití ap. Ti měli dát vždy jeden předmět ke každému obrázku. Většina rodičů určila správně, že když třeba dítě si strká ruce do pusy, tak mívá hlad, takže mu dali lahev. Ale nikdo si nevšiml, že usuzoval na základě polohy rukou. Všichni komentovali obličej - "to děťátko má tak ospalé oči, tak bych ho uspala". Paradoxně oči a obličej měly všechny obrázky totožný. Rodiče aniž to tušili usuzovali na základě polohy rukou.
Jak vidíme při většině těchto "vysokých škol" je třeba jeden asistující, pokud možno hodně trpělivý dospělý. V ústavním prostředí však nikdy nedosáhneme, aby na jedno dítě připadala jedna sloužící sestra. Navíc plačící děti mají sklon plakat ve vlnách, takže když začne plakat jedno dítě, tak se rozjedou všechny. Co má pak dělat sestra, když jich má na krku minimálně šest plačících? Můžeme se jí divit, že při nejlepší vůli na dětský pláč na rozdíl od chůvy či matky rezignuje a nechá děti lidově řečeno vyřvat až do úplného vyčerpání? To není nedostatečnost zaměstnanců ústavů. To je zjevná nedostatečnost ústavů samotných.
Nižší inteligence
Mnoho výzkumů též ukázalo, že děti z ústavů mají nižší inteligenci než děti vychované v rodině. Naprosto tristní je poměr u vysokoškoláků. Mezi těmi bychom děti z ústavu hledali lucernou. Důvodem je vymírání mozkových buněk v kritických obdobích. Ilustrujme si to na zraku. Lidská oční sítnice a optické dráhy jsou jedny z nejlépe prozkoumaných částí mozku. Existuje řada buněk, které jsou v periferním vidění odpovědné za spasovaní obrazů, které přicházejí z obou očí. Díky jim můžeme zaměřit obě oči na jeden bod a pro zajímavost díky jim můžeme též vidět ony populární 3D obrázky. Těchto buněk je při narození mnoho, ale většina z nich do pár měsíců od narození odumře. Zůstanou pouze ty, které opravdu oči zacilují na jedno místo a které jsou při zraku neustále využívány.
Když se ale narodí dítě se strabismem (šilhavostí), tak i když lékaři vadně narostlé svaly později opraví, přesto v kritickém půl roku po narození odumřou všechny buňky, které měly zaručit sbíhavost očí, takže tyto lidi se už nikdy nenaučí, nikdy už se nenaučí vidět plasticky. I zde zraková deprivace v dětství má následky, které není možno opravit v dospělém věku. To je podobné i u dětí z ústavů - co nestihnou v kritických obdobích, tak už nikdy nedoženou. U mentální retardace tedy neplatí pořekadlo: "Co se vleče, neuteče. Když to nestihly za první rok, tak to doženou v pěti." Bohužel následky ústavní výchovy jsou podobné jako následky demence - i u ní vymírají celé populace mozkových buněk, takže ztráty jsou nevratné. Není proto od věci hovořit přímo o zmrzačení dětí ústavním prostředím.
Vývoj řeči a vliv rodičů
Někdy okolo šestého měsíce je dítě schopno přerušit výdech a vyslovit tedy dvě slabiky. Z prostého hua se stává hua-hua. Rodiče ovšem neslyší hua-hua, ale mama, tata, baba atd. Každopádně rodiče na toto zdvojení slabik jim začíná připomínat řeč a tedy dětem začíná intenzivní výcvik v komunikaci. Rodiče s dětmi mluví tzv. puerinní řečí. Puerinní řeč je prazvláštní komunikační prostředek, protože zjednodušuje češtinu až na rudimentální základ. Rodiče při ní si dávají dítě do 30 cm, kde dítě nejostřeji vidí, mluví pomaleji, zjednodušeně, slova mnohonásobně opakují a používají hodně citoslovce. Řeč je citově nabitá, se zesílenou intonací. Citová centra jsou evolučně starší, proto fungují dříve než vyšší korová řečová centra. Jakoby i zde se opakovala evoluce.
Kromě výcviku v řeči se dítě učí intonaci, střídání v předávání slova, očnímu kontaktu, zažívá pocit bezpečí a zklidňuje se. I tento aspekt vývoje nejsou schopny sestry v kojeneckých ústavech dětem dát, protože pokud dospělí mluví ke skupině dětí, tak puerinní řeč ze zásady nepoužívají, protože s pubertou se stává synonymem omezenosti. Tedy i ke skupině kojenců se mluví normální řečí, která je ovšem jim neadekvátní.
Absence trvalého citového objektu
Další abstraktní jev, který se nemluvňata učí, je trvalý objekt. S tím kdysi přišel švýcarský psycholog Piaget. Všiml si, že třeba tříměsíční děti nehledají předmět, který zmizel z jejich zorného pole. Chovají se, jako by nikdy neexistoval. Podobně jako my nehledáme, kam zmizel obrázek, někde vzadu na zhaslém monitoru. Přesvědčení, že předmět existuje, i když ho momentálně nevidím (trvalý objekt), se samozřejmě vyvine i u ústavních dětí, ale většinou u nich postrádáme trvalý citový objekt. Co to v praxi znamená?
Normální člověk je klidný, i když je dál od svých blízkých, protože tak nějak pociťuje, že je má nablízku, i když sedí v práci za stolem. Tento luxus si deprivované děti nemohou dopřát. Pro ty přestává partner existovat v okamžiku, kdy za ním zavřou dveře. Stává se zcela bezcenným, jako by nikdy neexistoval, neposkytuje jim žádnou citovou oporu a je jim najednou zcela ukradený. Proto mají sklon se fixovat na nějakou jinou záchytnou osobu, co je aktuálně poblíž.
Například jedna klientka popisovala, že ráno je fixovaná na matku a přitom zcela ignoruje otce. Na cestě je jí máma ukradená, proto se fixuje na řidiče. Sedí vždy tak, aby na něho viděla. V práci neexistuje ani matka ani řidič, otočila si stůl tak, aby neustále měla na očích šéfovou. Po práci šla na terapii, kde fixovala mě a užívala si mé plné, soustředěné pozornosti. Jenže i terapeut jí byl zcela ukradený, když za sebou zavřela dveře ordinace. Zpátky se zase fixovala na řidiče a matku. U mužů se absence trvalého citového objektu projevuje sklonem neustále flirtovat a balit ženy, jakmile vyjdou na chodník. Vypadají, že jsou sexuální štvanci, ale to by byla ta lepší varianta. Oni se dostávají několikrát za den do stavů, které normální člověk prožije párkrát za život - při úmrtí blízkých osob, při rozchodech. Bohužel děti časem objeví, že tyto návaly úzkosti a prázdna se dají trochu zaplašit drogami, adrenalinovým chováním, třeba kriminalitou a jiným (sebe)destruktivním chováním.
Výzkum deprivovaných dětí ukázal i rozdílnou reakci chlapců a dívek v sexuálním chování. Dívky mají díky rané deprivaci sklon k promiskuitě a zálibě v snění, růžové knihovně. Deprivovaní chlapci naopak v agresi, násilném sexu a různých deviantních praktikách. Vysvětlení tohoto jevu je evoluční adaptace, že lidé v krizových situacích, jako například ve válce, mají sklon k překotné reprodukci (tzv. r-strategii), každé pohlaví jinak - muži si berou ženy násilím, ženy mají sklony muže promiskuitně střídat. Výsledkem je sice reprodukce výhodná pro "sobecké" geny, ale řekněme si na rovinu, že ne taková, jakou bychom přáli těm dětem, tj. nositelům oněch genů.
Kompulzivní sociabilita a separační reakce
Součástí popisovaných nepříjemných stavů je i kompulzivní sociabilita, tzn. neustálé puzení mít někoho na blízku a neschopnost vydržet sám se sebou třeba v prázdném bytě. V mírnějších případech lidé popisují, že přijdou večer domů a myslí si, že se tam zblázní, že na ně padnou ty čtyři stěny okolo. Tento úzkostný stav třeba trvá od pěti do osmi, pak najednou zmizí a dotyční se sami sebe ptají, co jim vlastně bylo.
Podobně do dospělosti přetrvávají i separační reakce v partnerských vztazích, které jinak známe jen u osiřelých dětí. To v praxi znamená, že postižený partner dělá každý den dvě scény - jednu, když druhý partner odchází z bytu, a druhou, když navrací. Zajímavé je, že po této večerní scéně si třeba partnerka k seřvanému partnerovi lehne a chce, aby ji po celou dobu usínání objímal a držel za ruku, čehož on nebývá schopen.
Derealizační a depersonalizační syndrom a poruchy identity
Dalším následkem ústavní deprivace bývá i derealizační a depersonalizační syndrom. Děti mají pocit, jakoby ten svět kolem nich byla jen hra, jakési jevení se na obrazovce, život za záclonou. Ony samy si připadají zbytečné jako vzduch: "Je to jako když hraješ počítačovou hru. Jsi tam, chvílemi to prožíváš jako opravdické, ale přitom víš, že to je jenom hra, jen zabíjení času. Že na tom nikomu nezáleží, jestli vyhraješ nebo padneš, vlastně ani tobě ne. A taky je celkem jedno, že při tom občas někoho sejmeš." (Vančáková Martina: Romské dítě v náhradní rodině)
Povšimněte si bezcennosti života svého i druhých lidí a neschopnosti empatie. To je příznak strádání, protože při něm se lidé řídí pravidlem sdílené frustrace, tedy že zátěž či frustrace by měla být rozložena na všechny členy skupiny rovnoměrně. Tedy nevidí utrpení druhého do té doby, dokud mají pocit, že oni sami trpí víc. To vede k tomu, že se chovají vůči druhým často bezcitně a krutě.
Zklidňovací manévry
"Kojenec se energicky pohybuje, nahlas křičí a dobře saje." Takový byl popis kojence podle Klementa a kol. (1981). Mimochodem na vojenské katedře nás udivovalo, že se tento popis do písmene shodoval s definicí vojáka. Vtip ale stranou. Důležité je, že dítě se rodí s převahou aktivačních mechanismů. Úkolem rodičů a především matky je naučit dítě samo sebe zklidňovat. To je intenzivní práce minimálně do školního věku. Toto fyziologické přebuzení a podráždění nemluvňat je velmi účelné, protože dítě v krátké době musí vytrénovat ochablou muskulaturu k tomu, aby se samo obrátilo a bylo schopné lézt po čtyřech. Bohužel psychicky to znamená, že se lehce předráždí, ale těžko zklidní. Dítě snadno vzbudíme, ale přetěžko uspáváme.
I zde je dětská psychika opačná než u dospělých, proto ji též dospělí nechápou. Co děti mají na kolíbkách, houpačkách, kolotočích, prolejzačkách? Vždyť dospělý z toho má tak akorát mořskou nemoc. Nenajdeme dospělého, který by usnul jen za předpokladu, že se s ním bude jezdit přes práh. Jenže lidi patří mezi nošence, kteří na rozdíl od hnízděnců svá mláďata nosí. Takže ta jsou naprogramována tak, aby usínala, když se matka dá do pohybu. Kolíbka je tedy jen napodobenina pánevního pohybu matky při chůzi. Pohyb, třesení, zrychlování a zpomalování na děti působí narkoticky a zklidňuje je, protože to znamená, že matka se jim stejně nemůže věnovat.
Naopak klid je probouzí a aktivuje - opět právě naopak než u dospělých. Klid totiž znamená dvojí - buď že "matka se zastavila, může se ti věnovat, hrát si s tebou a zásobovat tě podněty". Nebo horší variantu "matka se ztratila, proto je třeba křičet, aby tě našla". Toto genetické naprogramování děti má ale v ústavu katastrofální následky. V běžném kojeneckém ústavu na jednu sloužící sestru připadá šest nemluvňat. V náručí je možno držet jen jedno, tedy zbývajících pět má pocit, že matka se jim nevěnuje, protože se ztratila. Ztráta matky je však ohrožení života. Tedy jak o život také řvou až do naprostého vyčerpání, pak dají sestřičkám pokoj. Jako student jsem chodil na praxi do kojeneckých ústavů a vzpomínám, jak mi sestřičky říkaly: "Vidíte? Křičí. My jsme vám to říkaly, že si s nimi nemáte hrát..."
Dospělá optika většinou spojuje stres s přítomností nebezpečného objektu. Tomu odpovídá i okřídlená definice: Stres je příprava organismu na boj či útěk. To ovšem není optika malých dětí. U nich nečastější stresor není přítomnost nebezpečného objektu, ale naopak absence pečující osoby. Definici stresu bychom měli správně rozšířit - stres je příprava organismu na boj, útěk či přiblížení. Dítě při separační reakci je ve stresu.
Stres je alternativní fyziologický stav, který zvyšuje fyzickou výkonnost organismu na úkor mnoha jiných procesů - trávení, imunity, vyšších kognitivních funkcí ap. Chronický stres, který známe u manažerů a u kterého si dobře uvědomujeme jeho destruktivní následky na psychiku a zdraví, najednou nevidíme u ústavních dětí jen proto, že ony jsou frustrovány nepřítomností pečující osoby a ne přítomností strach nahánějícího objektu. Ale mnoho zdravotních problémů ústavních dětí by se dalo vysvětlit právě pro dospělé nepochopitelným chronickým stresem.
Děti řečeno hantýrkou informačních technologií jsou systémy s pamětí a od sedmi měsíců reagují na změnu pečující osoby, ke které si vytvořily citový stav. Pečující osobu je tedy možno vyjímečně vyměnit - při dodržení překryvných lhůt a dalších zásad, ale není možno ji beztrestně střídat co 8 hodin. Bohužel pro ústavy již půlroční dítě má obstojnou paměť a není evolučně nastavené na to, aby mu "matky" fungovaly na směny. Absurdita našeho světa vyvstane, když si uvědomíme stávající praxi. Kdyby v normálním prostředí byl u dítěte každých 8 hodin jiný člověk, vyhodnotilo by se to jako selhání rodinného systému a dali bychom dítě do ústavu. Tam mají děti to samé z principu...
Neschopnost vydržet klidový stav
Co se týká snášení stresu, můžeme s mírnou nadsázkou říci, že úkolem muže je neustále zklidňovat ženu, úkolem ženy je neustále zklidňovat děti. Učit je všechny možné manévry, jak se mohou zklidnit. Neschopnost snášet klidový stav je opět typická pro ústavní děti. Ony jsou hyperaktivní ne díky lehké mozkové encefalitidě, jak se dříve říkalo, ale kvůli rané deprivaci. Tedy ne špatně narostlý či poraněný mozek, ale zmrzačení citovou deprivací v raném věku vede ke stejné diagnose ADHD.
Tyto děti dobře snáší i krizové situace, ale nejsou schopny vydržet v klidu. Jeden muž se svěřil, že v zácpách neustále děla přestupky - jezdí přes dvojitou čáru, neustále dělá sebevražedné myšky. Trpí totiž pocitem, že se při popojíždění o deset metrů zblázní. Nakonec mu trochu pomohlo, že si do auta pořídil DVD přehrávač a ve frontách sledoval filmy. Možná i vy máte přátele, kteří nedokáží být u táboráku v klidu, neustále něco dělají - píchají do ohně, něco řežou, sekají ap. I pro ty je klid pravým prokletím.
Jenže pro tyto děti je takto prokletím i školní docházka - sedět hodinu v lavici a čekat, až budu vyvolán. Problém je i se čtením. Z psychologie reklamy víme, že existují dva druhy čtení - "manažerské" povrchní a pak hluboké "studijní" - podtrhávání s tužkou v ruce a výpiskami. Bohužel hluboké čtení vyžaduje i hluboké zklidnění, na které nemají manažeři v běžném frmolu čas, ale kterého nejsou deprivované děti často vůbec schopny, protože zklidněním se dostávají do velmi nepříjemných úzkostných stavů. Neschopnost se zklidnit tedy přispívá spolu se sníženou inteligencí k jejich problémům dostat se na vysokou školu.
Závěr
Stavy, ve kterých ústavní děti běžně nacházejí, jsou pro normální populaci těžko představitelné, protože zdravý člověk je zažije párkrát za život - při úmrtí blízké osoby, rozchodu. Proto i náhradní rodiče, kteří jsou s nimi každý den, jejich stavy nechápou a vykládají si je termíny jako probudily se v něm jeho špatné geny, volání přírody, hledají hranice atd. Místo toho abychom suše konstatovali - citová deprivace, poruchy identity ap.
Evoluce člověka se odvíjí dva miliony let a po tu dobu, když dítě osiřelo, tak si je osvojila buď jiná rodina nebo umřelo. Nikdy nešlo do kojeneckého ústavu. Proto tuto minulost mají děti v genech a podle ní se chovají. Praxe ústavů není schopna změnit jejich genom během jednoho století. Když bláhově se snažíme převychovat DNA, pak následkem je chronický stres a citová deprivace, které nám devastují ústavní děti.
Lidi nerodí více mláďat najednou, tedy děti jsou adaptováni na vzorec - jedno dítě jedna matka. Ne jedna sloužící sestřička na šest kojenců. Nekončící nesmyslná debata ústavy versus pěstounská péče je jen debatou o optimalizaci velikosti ústavu. Je jedno, jak to budeme nazývat, jestli pěstounskou péčí na přechodnou dobu nebo ústavem, ale potřebujeme se dostat na poměr jedno nemluvně jeden aktuálně a kontinuálně pečující dospělý. Samozřejmě pokud se dostaneme na tento poměr, tak ekonomicky vyplácí nechat tyto buňky v domácnostech a neživit celou mašinérii velkého ústavu, ale to už je jiná otázka.
Dělení PPPD
Pěstounskou péči na přechodnou dobu je možno dělit podle nesčetně kritérií, ale nejdůležitější budou:
Pěstouni se vztahem k původní biologické rodině (prarodiče, příbuzní, kamarádi, sousedi ap.)
Pěstouni beze vztahu k původní biologické rodině
U prvního typu je třeba zkoumat, proč biologičtí rodiče selhávají. Pokud je to následkem defektní výchovy prarodičů, pak není rozumné dát dítě do stejného prostředí, které už jednou deformovalo jeho rodiče. Jinak tento typ PPPD je obecně jednodušší, protože se zachovává identita rodu či širší rodiny. Tedy i předávání a lhůty jsou jednodušší než u druhého typu, proto je vždy lepší, když se biologická a náhradní rodina sblíží a stanou se z nich zprvu alespoň formálně jakýsi známí, neřku-li kamarádi.
Pěstouni PD s vlastními dětmi
Pěstouni PD bez vlastních dětí (děti jsou už zletilé)
Bezdětní pěstouni obecně nejsou vhodní pro PPPD a jiné formy dočasné NRP a to zejména u malých dětí, protože ty rozehrávají jejich nenaplněné tužby. Častou chybou je dát čerstvě narozené dítě do PPPD budoucím osvojitelům na dobu, než matka dá svolení k adopci, či dokud neuběhne doba nezájmu. Jakkoli si na to žadatele naivně troufají, zpětně vždy referují, že to byly nejkrušnější léta jejich života. Pokud u bezdětných pěstounů vůbec uvažovat o PPPD, pak jedině u dětí ve věku 13 let a výše, tzn. postpubertálních. Ti mohou vést děti při školní docházce, mohou moderovat styk s rozhádanými rodiči ap.
Pro PPPD jsou obecně nejvhodnější pěstouni s již dospělými dětmi. Tito pěstouni mají již v principu uspokojené své rodičovské tužby a není nebezpečí adoptivní motivace, válčení s budoucími osvojiteli, nezvladatelné fixace na dítě ap.
PPPD není vhodná pro rodiny s malými dětmi do 6 let, lépe až do 10 let. Protože těmto dětem se nedá slovně vysvětlit, že si nemají vytvářet blízký vztah k novému členu rodiny. Navíc děti trpí, když jim rodiče udělají z domova "průchoďák". Optimální by bylo, aby mezi vlastními děti a náhradními byl věkový rozestup alespoň 10 let, tedy v žádném případě ne méně než 6 let, tzn. rozdíl by měl být takový, kdy v normální rodině hovoříme o nepravých jedináčcích. Například desetiletí sourozenci budou docela dobře snášet příchod a odchod novorozence. Takto staré děti vnímají nové dítě jako malé nic nebo jako přechodnou hračku.
Není vhodné, když v rodině je dospívající dívka a dali bychom tam o pár let staršího kluka, protože může vznikat erotická vazba. Pozor sourozenecké tabu vyžaduje nějaký čas na vznik a navíc v takto pozdním věku často vůbec nevzniká. Podobně vůči erotickému nebezpečí svěřených postpubertálních dětí není imunní každý pěstoun. Ne každí pěstouni na přechodnou dobu mohou dostat jakkoli staré dítě.
Shrnuto, u PPPD je třeba využívat ty konstelace, kdy samovolně nevzniká intenzivní citová vazba nejen mezi pěstouny a svěřenými dětmi, ale především mezi svěřenými dětmi a vlastními dětmi. Vlastní děti pěstounů nemůžeme chránit instrukcemi a verbálními ponaučeními, ale především přirozenými okolnostmi, které samy o sobě předcházejí vzniku intenzivní citové vazby. Tím je hlavně věkový rozdíl.
PPPD se sanací biologické rodiny
PPPD se sanací výchovných či vzdělávacích problémů dětí
PPPD s pouhým kontaktem s biologickými rodiči
PPPD bez kontaktu s biologickými rodiči
Vhodnost žadatelů o PPPD bude velmi kolísat podle toho, zda budou schopni sociální či terapeutické práce s biologickou rodinou. S PPPD se počítá i v případech rozhádaných rodičů, kteří válčí o dítě. V takových případech musejí být pěstouni výslovně trénovaní a připravováni na sanaci biologické rodiny, a to alespoň na úrovni obnovení konstruktivní komunikace a řízení styku biologických rodičů s dětmi, zvládání, když biologičtí rodiče budou štvát děti proti nim ap. PPPD se sanací biologické rodiny je pochopitelně o řád náročnější než PPPD bez kontaktu s biologickými rodiči. Do tohoto typu PPPD by neměli jít úplní začátečníci v PPPD.
PPPD krátkodobé - dny až měsíc
PPPD střednědobé - do roku
PPPD dlouhodobé - více než rok
Vstup dítěte do rodiny je emočně náročný počin, protože rodina se na ně chtě nechtě adaptuje. Krátkodobá PPPD slouží především na záchyty akutních nárazových případů. Například je zátah na vietnamské tržnici. Najde se pěstírna marihuany a tam tři bezprizorní děti. Co s nimi? Pěstouni musejí být připraveni na separační reakci, šokové chování, být obzvláště zruční při navazování vztahu s cizím dítětem ap. Vhodné by bylo i vysokoškolské vzdělaní v psychologii, speciální pedagogice či sociální práci. Akutní záchyty opět nejsou vhodné pro úplné začátečníky. Například chybné instinktivní chování žen v této situaci je mačkat tyto plačící děti v náručí, ale to bývá to poslední, o co ty děti stojí. Objímání a mačkání je vhodné k vlastnímu dítěti, ale ne k cizímu, které tu ženu považuje za agresora. Zde je třeba spíše respektovat potřebu větší vzdálenost a zaujmout dítě šaškováním a grimasováním, pokud neumí česky.
PPPD na předem ohraničenou dobu s nepravděpodobným prodloužením na neurčito
PPPD s rizikem či pravděpodobným prodloužením na neurčito
U PPPD je vždy otázkou, kdy a jak dítě odejde z dočasné rodiny. Například máme-li dítě z babyboxu, pak je jisté, že dítě skončí v nové rodině do tří měsíců, nebo ve stejné době se vrátí do biologické rodiny. Otázka je, zda tato PPPD nepřeroste do sanace biologické rodiny. Ale od začátku se jedná o časově ohraničený projekt. Víme, že děti do půl roku si nevytvářejí výlučnou vazbu k pečující osobě, tedy je snazší i předání do nové rodiny. Přechod může se může počítat na dny, ne na týdny a měsíce jako u starších dětí.
Naproti tomu PPPD, kdy rodič jde do výkonu trestu, je mnohem více časově rozplizlá, neboť netušíme, jak se vyvine vztah otce k dítěti během pobytu ve vězení. Je tedy reálná možnost, že tato PPPD přeroste v klasickou PP či možná i osvojení. Na to musejí být pěstouni připraveni, protože tam vzniká citová vazba, která může narušit jejich kariéru v rámci PPPD.
Nejčastější typy PPPD
Jak vidno, existuje nepřeberné množství a možností PPPD. Přesto každý OSPOD by měl postupovat od těch nejjednodušších a s přibývajícími zkušenostmi se pouštět do náročnějších typů. O obtížnosti budou rozhodovat většinou nahodilé faktory - věk dítěte, míra rozeštvanosti rodičů a identifikace dítěte s jedním z nich, oidipovský komplex v NRP (boj náhradních a biologických rodičů), válka biologických rodičů s ústavy o dítě ap.
Nechtěný novorozenec v ochranné lhůtě šestinedělí
Tato PPPD má vcelku přímočaré vyústění, buď se k dítěti biologická matka přihlásí, pak bude třeba alespoň rudimentální sociální práce s matkou. Dále umět pracovat s pocity viny, které matka pociťuje, a jejími (maskovanými) pocity nedostačivosti. Zvládnout sklony k soupeření biologické matky s náhradními rodiči. Umět předat už právně volné dítě budoucím osvojitelům, fungovat poradensky a podpůrně na přechodné období. Výhodou je relativně krátká doba předání.
Dítě s rodiči ve výkonu trestu, v nemocnici, na psychiatrii
Relativně jednoduchá forma na předávání dítěte, protože dítě přechází zpět do původní rodiny. Obtížnost vyplývá nejčastěji z problematických osobností biologických rodičů. Pěstouni musejí být připraveni na sociální práci s problematickými rodiči, na využívání, falešný soucit atd. Bohužel tato forma PPPD je často s otevřeným koncem, na neurčitou dobu.
Mediace rozhádaných rodičů a řízení styku biologických rodičů s dítětem
Tento typ by měl být jednodušší než následující, neboť zde jsou problémoví rodiče a děti jsou normální. Složitost tohoto typu je dána především častými válkami s tím z rodičů, který je manipulátor či jinak psychopatologicky postižený. Úkolem pěstounů je nejen organizovat asistovaný styk s dítětem, ale i monitorovat chování rodičů a sledovat, kdo indukuje syndrom odcizeného rodiče. O tom pak podávají zprávu OSPODu a svědectví u soudu, které slouží jako důkazní materiál k rozhodnutí, komu svěřit dítě do péče, popř. komu styk s dětmi zcela zakázat. Součástí této PP je tedy minimálně sanace komunikace mezi rodiči dítěte.
Problémové dítě, které biologičtí rodiče nezvládají
PPPD je i vhodná alternativa v případě, kdy rodiče nezvládají své dítě a to by jinak šlo do diagnostického ústavu či dětského domova. I zde je na místě očekávat od pěstounů odborné vzdělání, například bývalí zaměstnanci ústavů. Úspěch této PP bude nad míru záležet na tom, jak si pěstouni s dítětem lidsky sednou.
Na hraně mezi dočasnou a trvalou PP je tzv. respitní PP, což je jakási střídavá výchova o postižené dítě mezi biologickými a náhradními rodiči. Například u biologických rodičů je dítě 3 týdny a jeden týden pobývá u náhradních. Díky tomu třeba dítě s Down syndromem nemusí skončit v ústavu. Respitní pěstouni se často rekrutují z rodinných známých, což situaci velmi zjednodušuje.
Jak získávat pěstouny k PPPD
stávající zaměstnanci ústavů
charitativní a církevní organizace
bývalí pěstouni a osvojitelé
pracovní úřady
Na PPPD je možno nahlížet jako na optimalizaci velikosti dětského domova či jiného ústavu. Z toho se odvíjí i první skupina potenciálních pěstounů. Většina zaměstnanců ústavů má děti ráda a v PPPD by jim byla schopna více pomoci, než jak jim to umožňuje či spíše znemožňuje systém ústavů. Mnohé zdravotní sestry by se mnohem lépe dokázaly o dítě postarat doma, než když jim dají v ústavu na krk šest dětí a k tomu tunu papírování. Jde o to oslovit plošně zaměstnance ústavů a pozvat je na vzdělávací kurz.
Druhou skupinou altruisticky naladěných lidí jsou charitativní organizace a církve. Jde o to s nimi vejít v kontakt a oslovit jejich vedení s prosbou o podpoření tohoto projektu, například v katolické církvi se k tomu dají využít tzv. pastýřské listy. To jsou dopisy, které biskupové rozesílají po farnostech, a které se čtou místo kázání. Pokud se získají biskupové pro tuto myšlenku, mohli by s možností PPPD takto seznámit věřící. Především upozornit na tu zvláštnost, že PPPD je vhodná pro rodiny s odrostlými dětmi, ne pro mladé dospělé.
Třetí skupinou jsou pěstouni a osvojitelé, kteří již mají odrostlé děti. I ti často mívají chuť i nadále pracovat s dětmi. Není třeba se omezovat na bývalé pěstouny, ale na všechny, kteří prošli přípravnými kurzy a byli někdy zařazeni do evidence žadatelů. Je důvodné očekávat, že takto získáme tak do 5 % bývalých žadatelů o NRP.
Čtvrtá skupina jsou lidé na úřadu práce. Zde musíme být velmi opatrní, ale přesto na úřadu práce se objevují nejrůznější lidé, mezi kterými se jistě najdou nějací vhodní adepti pro PPPD. PPPD se však zde nesmí nabízet plošně, ale spíše jen proškolit úřednice tohoto úřadu, aby věděly, komu mají účast na vzdělávacím kurzu nabídnout.
Pátou skupinou, která by mohla při nejmenším pomoci s propagací tohoto projektu, jsou neziskové organizace působící v oblasti NRP.
Šestou skupinou potenciálně vhodných pěstounů jsou sociální pracovnice na OSPODu a podobných úřadech.
Je třeba upozornit, že mezi nevhodné pro PPPD jsou čerství absolventi vysokých škol, byť by to byla psychologie či speciální pedagogika ap. Stejně tak rodiny s malými dětmi do 10 let, neboť nelze zabránit tomu, aby se děti na sebe citově navázaly. Velmi obezřetní musíme být všech singles či samožadatelek, právě protože nejsou citově ukotvení jinde, hrozí nebezpečí vázání se na svěřené dítě. Tedy nejsou obecně vhodné pro dočasné formy NRP.
V dnešní době je hlavním důvodem nedostatku pěstounů pro PPPD neinformovanost. Informováním veřejnosti je tedy třeba začít.
Seznamovací Kurz a příprava pěstounů na PPPD
Seznamovací kurz je nezávazný, v pravém slova smyslu informační. Nezakládá ani povinnost, ani nárok se následně PPPD účastnit. Má za cíl informovat zájemce i veřejnost o tom, jak funguje PPPD. Měl by odpovědět na základní otázky: Od finančního zajištění až po sociální práci s biologickými rodiči.
Již v jeho propagaci je třeba zmiňovat, že tento typ pěstounské péče je vhodný pro ty rodiče, kteří již mají starší děti, protože většina lidí si spojuje NRP s neplodností mladých párů.
MPSV připraví vzorový seznamovací kurz s PPPD pro všechny kraje, UMPOD, ombudsmana, novináře, církevní představitele a odborníky.
Následně každý krajský úřad připraví přípravný seznamovací Kurz s PPPD.
Všechny OSPODy projdou všechny starší žadatele o NRP, u kterých ještě mají evidenci, a závazně z nich vyberou alespoň 10 % žadatelů, které obešlou s pozvánkou na tuto akci.
Kraj, popřípadě ministerstvo kontaktuje i místní vedení charitativních a církevních organizací s prosbou o propagování této formy PP a pozve představené, aby se též přípravného kurzu zúčastnili.
Kraj osloví i všechny neziskové organizace působící v NRP na jeho území. Nabídne jim účast a poprosí o propagaci tohoto projektu.
Kraj obešle všechna ústavní zařízení a požádá, aby se kurzu zúčastnil z každého zařízení alespoň jeden zaměstnanec, neboť tato zařízení budou s těmito pěstouny často spolupracovat a zároveň je to alternativa pro mnoho jejich zaměstnanců.
Již na tomto kurzu a pak ještě jednou za měsíc se obešlou účastníci tohoto kurzu s otázkou, zda se tedy nechtějí PPPD vyzkoušet. Pak následuje vlastní přípravný kurz, případné zařazení do evidence žadatelů o PPPD. Test ověřující znalosti a certifikát by byl časem na místě, jakmile se celý projekt dostane z pilotní úrovně. Na pilotní úrovni budou žadatelé připravováni jednotlivě.
Vlastní cyklus PPPD
Příprava na přijetí dítěte a projekt, co nás asi čeká
Pobyt dítěte a monitorování průběhu PP
Předávání dítěte do finální formy NPR či návrat do biologické rodiny s případnou sanační sociální prací
Refrakterní fáze konsolidace rodiny pěstounů a vypracování zprávy z daného cyklu PPPD a popř. konzultace s odborníky.
Vzhledem k různorodosti PPPD je před každým přijatým dítětem potřebná konzultace s odborníky (lékař, psycholog, sociální pracovník, právník ap.) ohledně zvláštností daného případu. Tito odborníci jsou pěstounům k dispozici po celou dobu trvání PPPD. Součástí smlouvy s pěstouny by měl být i projekt, kde jsou rámcově vymezena očekávání od daného případu - jak dlouho bude trvat, jaký druh kontaktu s biologickými rodiči se očekává ap.
Po každém ukončeném cyklu PPPD, zejména těch středně a déle trvajících, by měla následovat refrakterní fáze, tzn. maximálně tříměsíční období konsolidace, kdy by se daní pěstouni měli vyrovnat s odchodem dítěte a zbilancovat proběhlý cyklus. Tou dobou by neměli dostat další dítě. U začínajících pěstounů (prvních pět případů) by byla povinná konzultace s odborníkem, aby se monitoroval průběh PPPD a s tím i prožívání pěstounů. Součástí bilance každého cyklu by měla být zpráva s popisem daného cyklu - jeho zvláštností a jevů, na které je třeba si dát příště pozor. Tato refrakterní fáze je progresivní, tedy pokud dítě bylo u rodiny měsíc, tak na konsolidaci stačí tři dny až týden. Pokud tam ale bylo rok, stalo se členem domácnosti, pak je třeba uvažovat o dvou měsících konsolidace. U delších pobytů i tři měsíce. Tato přestávka navozuje předěl, aby se na nové dítě nepohlíželo jako na kontinuální pokračování předešlého.
Věk dětí
Pro účely NRP je dostačující periodizovat věk dítěte podle mezníků, které u normálních dětí bývají ve věku:
půl roku - vytváří se pevná vazba na jednoho dospělého
3 roky - vhodnost do kolektivní výchovy, školka
6 let - školní zralost
12 let - puberta, biologická plodnost
18 let - právní dospělost
Ústavní děti bývají díky deprivaci retardované ve vývoji, proto i biologický věk těchto mezníků bývá posunut výše, samozřejmě až na pubertu a právní dospělost.
Puberta je ošemetný termín. Většina lidí ho chybně ztotožňuje s adolescencí a mladší dospělostí - "telecí léta". Puberta sama je ale období rychlého zrání, které doprovází objevení se sekundárních pohlavních znaků a biologická plodnost, tzn. schopnost počít dítě. I když sama trvá maximálně dva roky, z hlediska biologické plodnosti ji můžeme vnímat jako bod v čase. V minulých dobách se puberta brala jako mezník dospělosti. Například v starověkém Izraeli mohl otec provdat dívku do 12 let bez jejího souhlasu, po 12 letech si musel vyžádat její souhlas. Tato praxe odráží pozorovatelný fakt, že tyto děti již zřetelně mají svou samostatnou hlavu a jsou schopny soustředěného odporu. Je tedy s nimi třeba zacházet jako "skoro dospělými".
Z hlediska PPPD budou pěstouni, kteří budou schopni pracovat s těmito dětmi a jiní rozhodně ne. Je omyl se domnívat, že můžeme mít universální pěstouny na jakoukoli věkovou skupinu a pro každého. Vyjímečně snad, ale jako pravidlo to neplatí. Jinými slovy budou pěstouni, kteří bez problémů budou zvládat malé dítě do roka, ale selhávat budou se staršími dětmi a naopak.
Problém je v tom, že tito pěstouni jsou placeni 20.000 Kč na měsíc, i když nemají dítě. Tedy dost těžko jako zaměstnanci mohou odmítat přijmout děti. To znamená, že v rámci přípravy by se psycholog měl ve své zprávě vyjádřit, pro jaký typ dětí jsou tito žadatelé o PPPD vhodní. Pokud má OSPOD dítě těchto vyjmenovaných typů, tak ty nemohou žadatelé odmítnout, pokud by u nich chtěl OSPOD umístit dítě jiného typu, pak je třeba to zkonzultovat nejen z žadateli, ale i supervidujícími odborníky (psychologem, lékaři ap.). K vymezení typu, pro který jsou daní pěstouni vhodní, by mělo sloužit i zkušební období, například prvních pět případů, kdyby se zjistilo, na jaký typ dětí je daný pár vhodný.
Předávání dítěte a exklusivita vztahů
Lidi mají úpornou intuitivní snahu spodobovat předání dítěte na bodový okamžik, tedy na jakési úmrtí či rozchod. Podle toho se také chovají a vnucují mu vzorce pro partnerské chování, které zde samozřejmě nejsou na místě. Proto je třeba připomenout dělení vztahů na inklusivní a exkluzivní.
1) Exklusivní vztahy. Těch je poměrně málo - partnerské, zaměstnanecké, obchodnické ap. Obecně tedy případy, kdy se jedná o zápas o nějaký vzácný statek. V případě partnerských vztahů je to u žen zápas o muže, protože k výchově dětí je i jeden muž málo. Není tedy možno se o manžela dělit s jinou ženou. Z hlediska mužů exklusivita vztahu zaručuje ochranu paternity, tzn. aby dvacet let neživili geny souseda.
Pro exklusivní vztahy platí, že jejich ukončení se má spodobovat na úmrtí, že to má být bodový okamžik v čase. Po ukončení exkluzivního vztahu má následovat vdovský čas, a to i v případě rozchodu. Vdovský čas zaručuje, aby bývalý partner "umřel" nejen fyzicky, ale i psychicky. Nový partner tedy začíná po tlusté čáře a je skutečně novým partnerem a ne jen pokračováním bývalého.
2) Inklusivní vztahy. V rodině jsou to všechny ostatní vztahy vyjma partnerských, dále přátelské vztahy, a to zejména u mužů (party). Vážné chyby vznikají, když inklusivním vztahům vnucujeme pravidla exkluzivních vztahů. Například vztah rodič dítě je inkluzivní, protože přibývající sourozenci by na tomto vztahu neměli nic změnit. Jakmile rodič začne nadržovat jednomu dítěti na úkor druhého, tzn. začne vytvářet nějaký druh výlučnosti, exkluzivity, pak je to na úkor zanedbávaných dětí. Dobře známý je syndrom odcizeného rodiče, kde se vnucuje dítěti exkluzivita buď vztah k matce ale ne k otci, nebo naopak. Patologičnost této struktury popsal už Freud pod známým termínem oidipovský komplex.
Analogicky v NRP vzniká oidipovský komplex mezi biologickými a náhradními rodiči, pokud dětem vnucujeme exkluzivitu jednoho vztahu: Když budete milovat náhradní rodiče, pak musíte před nimi očerňovat biologické a naopak. Ale nemůžete mít rády oboje rodiče. Tuto struktura vzniká u náhradních rodin zcela spontánně ze strachu, zda je přijaté dítě bude mít rádo. Díky tomu spolu s naivními profesionály vnucují dětem pravidla pro exkluzivní vztahy, a to koncipování předání jako jednorázový bod v čase a vnucování "odvykajícího" období.
Například ve zprávě se píše: Osvojitelé i pěstouni jsou stále v blízkém kontaktu. Od chvíle, kdy dítě přešlo do péče osvojitelů, nebylo zatím s pěstouny konfrontováno osobním setkáním. K tomu dojde ve chvíli, kdy si osvojitelé budou jisti, že to nenaruší dokončení adaptace dítěte v jejich rodině.
Jinými slovy dítě zažilo osiření. Bod, kdy mu pěstouni "umřeli". Toto je názorná ukázka sekundární viktimizace dítěte, které mu způsobují úřady svým amatérským přístupem. Zde naopak neměl být bod, od kterého by dítě pěstouny nevidělo, nevnucovat mu exklusivitu nových rodičů. Předání dítěte má mít formu postupného gradientu, kde se prakticky nedá říci, kdy končí černá a kdy začíná bílá, viz následující obrázek.
Všichni normální rodiče mají zkušenost, že dítě se váže na toho, kdo s ním tráví víc času, kdo je aktivní. Tedy pokud osvojitelka bude s popisovaným klukem trávit hodně času, víc než dočasná pěstounka, tak kluk Mimi si k ní vytvoří silnější vazbu a přechod z jedné do druhé rodiny nepocítí. Při tom může být s pěstouny konfrontován kolikrát chce. Právě díky popisované chybě došlo k tomu, že kluk opakovaně večer plakal, zkrátka tato chyba navodila syndrom osiření, protože adoptivní rodiče se báli o to, aby si k nim vytvořil vztah. To je sice lidsky pochopitelná, ale přesto naprosto lichá obava. Toto dítě v tomto věku je geneticky naprogramováno, aby si vytvořilo vztah ke každému, kdo s ním tráví hodně času - ať je to prarodič, strýc, biologický či náhradní rodič. Jde o to jen s ním být hodně času a nedělat výchovné chyby.
Tento jev vidíme i v popisu: Ke konci návštěvy už na něj začalo očima dorážet a zjišťovat si, jak reaguje. Při loučení držela osvojitelka Mimi na ruce. Když jsem mu vysvětlila, že „maminka“ a „tatínek“ odjíždějí, otočilo se k osvojitelce a nechtělo v první chvíli ke mně. Osvojitelka mi ho citlivě předala a Mimi osvojitelům zamávalo. Takhle by to probíhalo, i kdyby tomu klukovi nevytvořili osiření od pěstounů. Měl by silnější vztah k tomu, s kým by trávil více času.
Nepoučenou naivitu adoptivních rodičů můžeme vidět i z této obavy: Jednou začalo naše dítě chodit ke dveřím a dožadovalo se, že chce ven, což jsem si vyložila tak, že od nás chce odejít. A tak jsem skoro v slzách volala pěstounce, co se děje. Ale ona mě uklidnila, že se to stávalo i jim, že to miminko jen hrozně rádo chodí ven, že to neznamená, že chce odejít od nás. I zde nepoučení rodiče se u dítěte obávají chování, které nemohou u jednoročního dítěte pozorovat - soustavnou fantazijní přípravu na odchod z domova.
Přechod dítěte z jedné do druhé domácnosti tedy
nesmí být bodová událost, ale postupný graduální proces
nesmí se nastavovat žádná uměle navozená odvykací lhůta, kterou známe z exkluzivních vztahů, jako je např. vdovský čas. Bývalí pěstouni by tedy měli ještě dlouho fungovat jako rodinní známí, kteří občas zajdou na návštěvu a naopak nová rodina zajde k nim.
Vzájemné navštěvování by u ročního dítěte mělo trvat přibližně půl roku, u starších, školních dětí až dva roky.
Přechod je proces, který probíhá ve vlnách. Rodiče zcela chybně usuzují na připravenost dítěte na předání z absence negativní reakce dítěte vůči nim. Z momentálního stavu dítěte se ale nedá nic usuzovat, protože vztah k rodiči se vyvíjí v denním cyklu - ráno dítě je více nezávislé, večer se chce přiblížit k rodičům. Když dítě se vůči budoucím osvojitelů chová vstřícně odpoledně navíc za přítomnosti pěstounky, tak to ještě neznamená, že dobře bude snášet, kdyby je večer ještě neuspávala pěstounka. Toto jsou fakta, se kterými jak vidíme ze zprávy, nebyli obeznámeni ani pěstouni, ani budoucí osvojitelé:
Večerní spaní zpočátku bez pláče, pak se ale malé najednou probralo a začalo plakat a pak vřískat. Beru ho do náručí, nejdřív se brání a přetlačuje se, pak se ale přitulí a v náručí na mě usíná. Ukládám Mimi do postýlky už tvrdě spící.
Podobnou večerní separační reakci měl kluk všechny popisované večery od předání. (Už večer před tím k sobě Mimi nikoho nepustilo, odmítalo jakýkoliv kontakt s někým dalším a hlídalo si mě.) To je známka toho, že žadatelé se nechali zmást tím, že na ně v přítomnosti pěstounky dobře reagoval. Celý proces zbytečně uspíšili, ještě si pochvalovali, jak to šlo rychle... Jenže za par dní si stěžují:
Dnes odpoledne jsem potřebovala uvařit, ale ono mě nechtělo nechat, věšelo se mi na nohy a to byl vedle manžel a pořád ji na něco lákal, ale ono stále stupňovalo dožadování. Tak jsem ho oblékla a šli s manželem ven. Nejprve pobrekávalo a u rybníka pak chytlo amok, nedalo se utišit, tak manžel musel zpátky domů, a když mě vidělo, ječelo jako pominuté. Vzala jsem ho do nosítka a vařila s ním, a ono se uklidnilo. S tímhle nevíme, jak pracovat.
Toto je drahá daň za špatně zrealizované předání. Jak vidíme, dítě si vytvořilo k matce úzkostnou vazbu podle Bowlbyho. Jak s tím pracovat? Prostě rezignovat na vaření. Dát dítěti vařečku a hrnečky a vařit s ním na podlaze. Je to únavné, ale ono se za pár měsíců zklidní. Pokud chtějí v tomto stavu chodit do parku, pak jedině všichni pospolu, ne vyhánět kluka samotného s manželem. To on vnímá jako další osiření. Jinými slovy, co si osvojitelé navařili, to si teď musejí sníst. Pokud ho budou takto odmítavě vychovávat, bude se jeho úzkostná vazba na matku zesilovat a může se to časem ještě zhoršit. Kdyby se od začátku udělalo důkladné předání, dítě by se cítilo s nimi mnohem bezpečněji. Mohli si tyto potíže ušetřit.
Příznaky osiření jsou pozorovatelné především večer při usínání a ráno při probuzení. Pokud se dítě předá příliš brzo, tak se bude křečovitě držet nových rodičů, bude úzkostné a plačtivé. Tedy delší předávání je možná úmorné pro rodiče, ale nemůže se jím nic zkazit. Raději trochu zbytečně déle než méně a špatně.
Kvůli nebezpečí amatérskému poškozování dítěte je třeba, aby všechny strany měly vypracovaný skript, jak se bude rámcově postupovat. Ten vypracují společně žadatelé, psycholog, pěstouni, popř. soc. pracovnice. Aby se budoucí osvojitel třeba najednou nedivil, že mu pěstouni lezou do bytu na večer a uspávají mu tam JEHO dítě, které mu přeci už bylo přiděleno!
Po převzetí dítěte by měl být klidový režim alespoň měsíc. Žádné výlety, žádné velké akce, žádné velké návštěvy, žádné kroužky pro jednoroční děti, maximálně procházka do parku či na hřiště. Nový domov pro dítě představuje nových podnětů, že není dobré mu další přidávat. Takto to samozřejmě rodiče nevnímají. Ti by nejraději objeli všechny příbuzné a každému dítě ukázali. I dítěti chtějí ukázat celý svět...
Předávací lhůty
Popsaný gradient by měl mít délku od dnů u měsíčních dětí, až po měsíc u školních dětí, či podle potřeby i více u postpubertálních dětí. Důležitá není ani tak délka celého období jako frekvence, se kterou vidí dítě pěstouny a nové rodiče. Je třeba si uvědomit, že slovo týden předškolním dětem prakticky nic neříká. Od čtyřletého dítěte můžeme slyšet věty: "Tati, já už vím, co je odpoledne. To znamená po obědě!" Jinými slovy to je časový rámec, ve kterém uvažují tyto děti. Chceme-li udělat bezproblémové předání, musí rodiče při předávání kmitat v tomto půldenním tempu.
Několikrát musí noví rodiče být na návštěvě u pěstounů. Dítě odvozuje vztah k novým rodičům podle toho, jak se k nim chovají pěstouni. Tedy přátelské posezení dospělých je pro děti nejlepším seznamovacím procesem. V této době jsou sice noví rodiče upnuti na to, jak je dítě příjme, ale upřené pozornosti se v této chvíli děti bojí. Tedy obojí rodiče by si měli uvědomit, že první návštěva je především divadlo, které dětem hrají. Dítě bude sledovat reakce pěstounů a z toho odvodí, co si má myslet o nových lidech, o kterých ani netuší, že se jednou stanou jeho rodiči. Pokud noví rodiče nejsou neobratní, tak dítě do pár hodin, někdy i minut je začne testovat. Přijetí dospělého dítě indikuje tím, že od něho přijme hračku či jídlo. Tento bod je třeba sledovat.
Kvalita předání ani kvalita nových pěstounů se neodvozuje od toho, jak rychle proběhne tento proces. Nic se nestane, když předání hračky bude až na třetí návštěvě. Návštěvy by se měly uskutečňovat denně, maximálně jen zcela vyjímečně ob dva dny.
Budoucí rodiče by se pak měli alespoň jednou s pěstouny účastnit uspávání dítěte. Pokud dítě je zvyklé spát s pěstouny v jedné posteli, pak by jednou měly uspávat dítě samy obě matky nebo sami oba otcové. Kvůli erotickému náboji není dobré, aby v posteli pěstounů spaly matky a otcové pospolu.
Po těchto událostech již i tříleté dítě bude považovat všechny dospělé za členy jedné tlupy a nebude lišit mezi našincem a cizincem. Tou dobou by měli pěstouni již být několikrát na návštěvě u nových rodičů. Dítě by toto nové prostředí mělo dobře znát. Mělo by tam opakovaně spát odpoledne, ale probouzet by ho tam měla pěstounka třeba s novou matkou.
Do nového prostředí mají dítě uvést ne noví rodiče, ale pěstouni. Analogie návštěvy. Když přijdeme s dítětem na návštěvu, tak na záchod ho vede jeho matka. Teprve, když to tam dítě dobře zná, tak může záchodovou toaletu obsloužit strejda nebo teta. Zde tedy dospělí musejí zapomenout na hranice - my versus vy a musejí se řídit logikou dítěte. Tedy záchod, koupelna, ložnice a obývák v novém prostředí jsou prostory, do kterých dítě uvádí původní, předávající rodina.
Následně jeden či dva večery by ho měla v novém prostředí uspávat pěstounka s novou matkou. Předškolní dítě nezná hranici mezi intimní/soukromé - veřejné. Proto by ho měly v novém prostředí koupat obě ženy, nebo přesněji řečeno ti, na které je ono zvyklé. Stejně tak při uspání a následném probuzení by dítě mělo vidět obě postavy - pěstounku i novou matku. Teprve postupně by mělo dítě vidět po probuzení či při uspávání pouze nové rodiče. Ale přesto by ještě několikrát mělo vidět pěstouny, na návštěvě.
Stejně tak není problém, kdyby museli pěstouni zaskočit občas při hlídání. Rozum zůstává stát, když čteme, že ve středu, tzn. pouhé čtyři dny po předání formou osiření, se děly následující věci:
Musela jsem jít vyřídit nějaké záležitosti do práce. Už večer před tím k sobě Mimi nikoho nepustilo, odmítalo jakýkoliv kontakt s někým dalším a hlídalo si mě. <Zřetelný projev osiření, separační reakce. Zbytečná chyba.> Bylo mi jasné, že ho nemůžu nechat doma s manželem, a tak jsem ho vzala s sebou. Dopoledne bylo milionové, hrálo si a dalo se pracovat. Pak se prospalo v sedačce v autě, ale odpoledne už chtělo hodně chovat a nastal problém, jak pracovat, takže ji kolegyně musela vždy odnést na chvíli mimo můj dosah a byl řev. Bylo to zkrátka na něj už dlouhé. Večer se ke mě hodně tulilo a usnulo v náručí.
Jít do práce - to se dá pochopit. Ale proč na celý den? Kluk by to lépe snášel, kdyby to bylo dvakrát dopoledne, než jednou celý den. Když už tam jde, proč nepožádá pěstouny, aby se o dítě postarali? Na ty je kluk zvyklý, neřval by, naopak by byl rád, že je zase vidí. Proč se vytváří hospitalizační reakce tím, že ho kolegyně násilím unese - čtyři dny po ztrátě pěstounů, čtyři dny po jednom osiření dítě zažije další hospitalizační syndrom? Proč se toto nekonzultovalo s odborníky?
Kolem předání by měli mít rodiče tak minimálně půl měsíce až měsíc volno. V rodině by se neměly střídat návštěvy jak na běžícím pásu. Jedna dvě návštěvy za týden je až až. Rodiče se sice budou nudit, ale dítě má podnětů až až.
Separační reakce, hospitalismus, poruchy přizpůsobení
Závěrečná zpráva mě přesvědčila, že pěstounům i osvojitelům chyběly naprosto elementární znalosti z přípravných kurzů. Zejména separační reakce a poruchy přizpůsobení.
Poruchy přizpůsobení trvají do tří měsíců po předání dítěte. Po tuto dobu můžeme vidět různé problémy, které by se z větší části měly řešit mírně a ne nastavováním hranic. Problém laiků obecně je, že znají dvě tři diagnosy, pomocí kterých vysvětlují světaběh. Všechno je buď hysterie nebo nastavování hranic...
Ukázková separační reakce je popsaná z nemocnic jako hospitalismus - reakce dítěte na násilnou hospitalizaci:
Matka s dítětem přichází do nemocnice. Lékaři konstatují, že dítě musí v nemocnici zůstat. Dítě musí být odloučeno od matky. Následují tyto fáze:
1) Dítě je od matky odebráno více méně násilím.
2) Silně emocionálně reaguje, prožívá úzkost, pláče. Vysoká aktivace přesně sleduje definici apetence – organismus je aktivován v nepřítomnosti objektu (tedy aktivace, stres, apetence).
3) Unavené a vyčerpané dítě upadá do apatie, rezignace, reaktivní deprese. Nereaguje na ostatní lidi, nechce si hrát s jinými dětmi. Tato fáze je vlastně reaktivní depresí na subjektivní ztrátu matky. Jen na rozdíl od dospělých je tato reaktivní deprese kratší, protože čas u dětí běží rychleji.
4) Postupem času dítě začíná akceptovat ostatní dospělé a začíná si vytvářet nové vztahy k sestřičkám a jiným dospělým jako k náhradním rodičovským postavám. Jinými slovy, potřeby dítěte začínají uspokojovat jiní dospělí, na které se přenáší preference, původně patřící rodičům. Na to jsou děti nastavené evolučně. V přírodních podmínkách děti, co toto neuměly, umřely.
5) Pokud se v této chvíli matka vrátí, dítě ji samozřejmě poznává, ale po určitý čas ji ignoruje (negativistické chování).
6) Pak vůči ní vyjádří agresi či hněv, že mu v jeho očích nepomohla, když mu bylo nejhůře.
7) Nakonec ji přijme, pevně k ní přilne, a tak se znovu obnoví strach z opuštění.
Tuto separační reakci najdeme i u dospělých, například mezi partnery (Klimeš 2005), ale vždy je u ní dominantní aspekt vzdálenosti. Jsou to dvě scény - jedna při zvětšení vzdálenosti a druhá při přiblížení. Tím je separační reakce odlišitelná od jiných poruch. Pokud tuto reakci známe takto teoreticky, pak není třeba moc fantazie, abychom ji rozpoznali i jinde:
Dnes ve čtvrtek volala osvojitelka s prosbou o konzultaci. Mimi má po očkování velmi prudkou reakci, teploty již 3 dny neklesají pod 40°C. Probrali jsme, jak jsme horečky řešili my a zkusili doporučit, jak mohou dítěti zkusit ulevit. V úterý na to volala osvojitelka s prosbou o další konzultaci. Zdravotní stav dítěte se již zlepšil. Místo toho se dítě začalo chovat negativně, odmítá spolupracovat, zkouší objevit, kde má hranice.
Vidíme, že konzultující pěstounka zná jen dvě diagnosy - dítě má horečku nebo zkouší objevit, kde má hranice. To dítě mělo ale tři dny horečky 40 °C. Když je dítěti špatně, čeká, že mu matka osvojitelka pomůže. Pomohla mu? Ne, nechala ho tři dny v 40stupňových horečkách. Tak jí to má dítě pochopitelně za zlé, a proto se chová negativisticky. Roční dítě nechápe, že mu máma nemůže vzít horečky a hodit je do koše, jako to dělá v jiných situacích. Prostě se na ní zlobí, že mu nepomohla, když to on čekal. Toto je též separační reakce - jen to dítě neodnáší zlá sestřička, ale zlá horečka. Jinak reakce dítěte je stejná.
Plést si diagnosy je velmi nebezpečné. Stává se, že v nemocnici si spletou tukovou bulku s metastazujícím lymfomem a pořádně pak tu rakovinu člověku rozmasírují do celého těla. Stejně tak se nevyplácí si plést pojmy a dojmy v psychologii. Něco jiného je úzkost ze ztráty matky a potřeba nastavení hranice. Rozdíl je nenápadný - aspekt vzdálenosti. Když dítě matce visí na noze a nechce ji pustit, tak to není o nastavení hranice, ale o úzkosti. Matka má dítě přivinout a být s ním tak dlouho, až se samo pustí a jde si po svých. Hranice mu může dítěti nastavovat, když dítě leze po lustru a skáče z televize - tam není aspekt vzdálenosti vůči matce. Jestliže chceme léčit strach z opuštění trestáním dítěte pod heslem "nastavujeme hranice", tak jen vychováme v dítěti úzkostnou vazbu podle Bowlbyho.
