PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Ještě jako studenti psychologie jsme si všimli, že nejhorší nadávkou není, když někoho označíme za zvíře, nejlepe býložravé, či mu přilepíme nějakou tu oblíbenou, byť zastaralou psychiatrickou diagnosu - debil, imbecil, idiot ap. Nejhorší nadávkou je, když někomu řekneme: "Ty jsi jako ta tvoje máma / táta!" Pochopitelně - něco na tom je.
Postoj k pravdě lidi řeší od nepaměti. Dnes psychologové s klienty, dříve v náboženství. To používalo dnes vcelku vzácný a málo pochopený termín "pokora". Ten měl označovat právě ochotu člověka přijmout bezpečně poznanou pravdu a řídit se podle ní. Vypadá to jako banalita - proč by se lidi neměli řídit tím, co bezpečně poznali? Vždyť ignorovat pravdu má asi tolik logiky jako ignorovat zeď před sebou? Kdo ignoruje pravdu zákonitě si rozbije nos. Ano, je to nelogické, ale lidé mají sklon pravdu ignorovat, protože pravda stejně jako medicína někdy bolí, bohužel někdy hodně bolí.
Klienti ignorují dva druhy faktů - jedny narušují jejich obraz o sobě či svých blízkých. Sem patří například ti, kteří si hrají na věčné mladíky a i po čtyřicítce si zoufale škubají všechny šedé vlasy. Druzí se bojí pravdy, protože by to znamenalo, že budou muset výrazně změnit své chování. Například opakovaně jsem varoval jednoho muže, že je to u nich nahnuté, že to smrdí průšvihem. Za tři roky mi ten muž řekl: "Já vím, že jste mi to říkal, ale já nějak nebyl schopen nic udělat. Přesto vidět vlastní ženu s třemi kufry mezi dveřmi byl můj nejhorší zážitek v životě..." Věřte že mě hodně mrzelo, že tento muž včas nenašel sílu či ochotu respektovat bezpečně poznanou pravdu. U něho to znamenalo jen nedělat po návratu z práce doma dusno a neřvat na své blízké. Buďme proto pokornější než on a už nyní se chovejme ke svým blízkým lépe, než se chováme k cizím lidem.