07.5.2010 / Studentský život
S panem Klimešem jsem se potkal po jeho přednášce o partnerských vztazích, které dává studentům na půdě ČVUT. Poté, co předvedl úctyhodný výkon, když dokázal udržet pozornost studentů po celé tři hodiny své přednášky, jsme se sešli u piva a bavili se o tom, čím jsou specifické partnerské vztahy mladých generací.
Soudě dle Vašich přednášek pro studenty ČVUT, se
často stýkáte s mladými lidmi. Nakolik si myslíte, že se dnešní generace studentů
liší od starších ročníků ohledně partnerských vztahů?
Velmi se posunul věk, kdy se lidé vdávají a žení, což přináší problémy.
Nereprodukční vztah (tedy když pár nemá děti a bydlí spolu) má poločas rozpadu
čtyři roky, tedy nemá žádnou trvanlivost. To znamená, že lidé, než si ve třiceti
někoho vezmou, mají už za sebou dva až tři velké rozchody. Další rozdíl je v tom,
že rozchody jdou jako po másle. Dnes se pár v pátek pohádá a už v pondělí pro ně
není problém se odstěhovat do jiného bytu. Lidé se dnes velmi rychle rozejdou a
obnova vztahu je mnohem složitější, než bývala dříve. Vezmeme si třeba pro příklad
vás. Vám je třiadvacet let, jak dlouho chodíte s holkou?
No, musím upřímně bohužel přiznat, že žádným
dlouhým vztahem se zatím pochlubit nemůžu.
Takže vy jste zatím ve fázi experimentování. Pak přijde nějaký dlouhodobější
vztah a ten většinou skončí zase rozchodem. Pak kolem třicítky někdy přijde vážný
vztah, ale tam už jdete velmi poznamenán nedůvěrou ve vztahy a přesně toto dřívější
generace nezažily. Oni se ženili a vdávali v osmnácti až dvaadvaceti. Tímto vzniká
mezi vámi a vašimi rodiči generační rozdíl, kdy nechápou, co to vůbec je, jít do
vztahu i přes všechnu bolest předchozích rozchodů.
Pokud vím, tak někteří rodiče své potomky
podporují se slovy: „Užívej si, dokud jsi mladý.“
Čímž svým potomkům dávají tak blbou radu jako málokdo. Dnes se doba na sňatek
pouze posunula. Tedy, jak se dřívější generace honily do ženění a vdávání, tak
vy se dnes musíte honit sami. Vy si musíte říct v těch sedmadvaceti: „Hele už nesmím
blbnout, musím si někoho vzít, protože když to neudělám, je možné, že dopadnu v
té nekončící sérii půlročních známostí.“
Myslíte si, že lidé, kteří projdou řekněme „divokými
mladými léty“, mají možnost mít normálně fungující manželství?
Určitě, já doufám, že ho mám já. Já se ženil v třiceti osmi, to znamená dost
pozdě. Vztahy ovšem je třeba žít s mnohem větším rozumem, opatrností a hlavně
čistěji. Prasárny, které byly dovoleny našim rodičům, u nás neprojdou. Dřív bylo
například možné ženu občas proplesknout nebo být dlouhodobě nevěrný a vztah jel
dál, protože hlavně kvůli ekonomickým důvodům nebyli schopni se rozejít.
Dnešní blahobyt ve společnosti nás tedy takto
ovlivnil?
Platí, že čím bohatší společnost, tím je těžší udržet vztah. Lidé opravdu
neskutečně trpí, ale ne kvůli hladu, ale kvůli tomu, že nejsou schopni mít svůj
život a svou identitu. Partnerské vztahy se tím doslova drolí samy. Lidé se to snaží
zachránit tím, že se nechtějí nikde trvale vázat, čímž to ještě zhoršují.
Výsledkem je, že jen stále prochází rozchody, jenom ve větší frekvenci.
Pavel Prchal