PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Lenka vyrůstala do svých 7 let s rodiči. Jenomže táta zemřel a máma se z té rány nikdy nevzpamatovala – začala pít, přestala pracovat, toulala se na ulici. Lenka skončila v dětském domově. Bylo pro ni vysvobození, když za ní jezdil děda s babičkou. Nejprve na návštěvy, pak si ji brali i na víkendy. Děda nakonec přes úřady zařídil, že vnučka mohla přejít z dětského domova k němu do péče.
To, co se stalo prarodičům Lenky, se může stát každému z nás. Výchova dětí není proces, který máme stoprocentně ve svých rukou. O osudu dospělých dětí ani nemluvě. Máme snad právo vyčítat matce Lenky, že se nevzpamatovala ze smrti manžela? Koneckonců ten příběh by byl přibližně stejný, i kdyby matka Lenky umřela na rakovinu či při autonehodě.
Ekonomové jsou bystré hlavy a často si všimnou přehlížených zákonitostí chování. Mám teď na mysli Paretovo pravidlo. To říká, že 20 % investic firmy vytváří přibližně 80 % jejího zisku a že pouhých 20 % zákazníků naopak spotřebuje 80 % nákladů. Zajímavé je, že toto pravidlo netýrá jen ekonomy, ale i rodiče. Jedno dítě ze tří nám nadělá 90 % starostí, jedno dítě ze čtyřech nám udělá 80 % radosti na stárá kolena.
Když si dnes rodiče pořizují jedno maximálně dvě děti, tak musejí s tímto pravidlem počítat. Nikdo nemá záruku, že když tomu jedinému vymodlenému, třeba zkumavkovému dítěti dopřejí tu nejlepší myslitelnou výchovu, takže ono neskončí jako bezdomovec a alkoholik.
Jaká je pravděpodobnost, že se nám dítě nevyvede? Jedna ku pěti, nebo ku třem? Není to jedno? I když mají rodiče tři děti a toto postihne jen jedno z nich, bývá to těžké unést. Když se rodičů nevyvede to jedno jediné dítě, je to nefalšovaná životní tragédie. Často pak umírají s pocitem naprosté životní zbytečnosti.
Uvažujme dále - tyto nepovedené děti si často stačí pořídit vnoučata, které většinou skončí v dětských domovech. Tam je v osmnácti vystrčí před branu ústavu naprosto nepřipravené na život. O kvalitě tamní přípravy svědčí i prostý fakt, že na 171 dětí z dětského domova připadá pouze jeden vysokoškolák. Navíc pak zhusta přecházejí do vězení a tam nás stojí kolem 40000 Kč měsíčně. Nepřekvapí, že i tyto děti později jako rodiče selhávají. Vzhledem k defektní a ekonomicky nevýhodné péči o děti v ústavech, bychom měli být vděčni každému, kdo je ochoten se o tyto děti přiměřeně postarat a připravit je do života.
Když se podíváme na čísla, zjistíme, že největší procento pěstounů jsou prarodiče. V roce 2009 jich bylo 3290, což je více než polovina všech pěstounů. Pokud se prarodiče rozhodnou pro pěstounskou péči, bývají často pokročilého věku, kdy už nechodí do práce. V tomto věku už ani zdraví neslouží, ani energie není nazbyt. Jinými slovy pokud nechceme, aby nám i tito náhradní rodiče neselhali, měli bychom ve zvýšené míře pamatovat na jejich podporu.
Bohužel tuto přímočarou logiku postrádal nedávný návrh novely o sociálně právní ochraně dětí. Ta právě na prarodičích chtěla ušetřit a sebrat jim tzv. odměnu pěstouna. Každý pěstoun má dnes nárok na odměnu přes 3000 Kč na každé zdravé dítě. Předpokládá snad novela, že takový prarodič s důchodem 8000 Kč, by z něho měl živit další dítě? Takto de facto stát trestá všechny prarodiče, kteří neměli to srdce nechat své vnoučata v dětském domově. Prarodičům, kteří se na děti vykašlou, nikdo na důchod nesáhne. Navíc opuštěným dětem budeme financovat pobyt v dětských domovech, což nás daňové poplatníky příjde přibližně na 30000 Kč měsíčně, tedy minimálně dvoj až trojnásobek toho, co nás stojí pěstouni.
Toto však není jedina Jobova zvěst, kterou na pěstouny prarodiče ušil původní návrh novely. Podle té ještě nemají mít nárok na podpůrné služby. Ty slouží k tomu, aby pěstouny vedly a předcházely selháním - zneužívání či zanedbávání dětí, jako byl nedávný případ Drahušky z Černošic. Tam to ovšem byla pikanterie. Nevíte náhodou někdo, kam se soudcovi zakutálela hlava, když to dítě svěřil sedmkrát soudně trestané babičce?
Pěstounství prarodičů se liší od pěstounství dobrovolníků v tom, že prarodiče se na pěstounství nijak nepřipravují. Například jednoho dne zazvoní sociální pracovnice a zeptá se jich, zda si vnoučata vezmou, nebo zda je má dát do dětského domova. S případným "ano" můžete zapomenout na vizi poklidného stáří. Na rozdíl od jiných pěstounů, kterým s výchovnými problémy budou pomáhat profesionálové, si podle novely budou muset poradit prarodiče sami a za své.
S trochou selského rozumu je každému jasné, že pěstounství prarodičů je lepší než pěstounství nepříbuzných lidí - z prostého důvodu, děti nemusí válčit s odlišnou identitou. Stále se jedná o jednu rodinu, jen nejsou u rodičů, ale u prarodičů - stále jsou to jejich rodiče. Je zde i jednodušší styk s biologickými rodiči, nedochází zde tolik k válkám mezi biologickými a náhradními rodiči, které bývají typické nejen pro pěstounské, ale i adoptivní rodiče.
Na podzim zřejmě příjde MPSV s novou verzí novely a vláda bude rozhodovat, zda vydělí prostředky i pro pěstouny prarodiče. Jinými slovy je nejvyšší čas přimluvit se za prarodiče, aby i oni měli potřebnou podporu!