Co si myslí o satelitních městech a zelených vdovách PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.
Místo termínu zelená vdova raději používám termín praktická vdova či vdovec, a to v těch případech, kdy dva partneři spolu sice bydlí, ale jeden nebo oba výrazně frustrují partnerské potřeby toho druhého, tedy nenaplňují důvod, proč ti dva jsou vlastně spolu. V knize Sto roků samoty píše Gabriel García Márquez o Fernandě, že byla vdovou, které ještě neumřel manžel. Měl milenku, a tak ona byla sama. Pro tu ženu by často bylo lepší, kdyby ten manžel skutečně umřel, alespoň by si mohla hledat nového partnera.
Satelitní městečka jsou novodobým a nepřirozeným typem zástavby. Když se na to podíváme historicky, v Čechách máme tak zvaný slovanský typ vesnice. To je vesnice, která má uprostřed náměstí, okolo domečky. V centru tak vzniká jakási bezpečná zóna, kde mohou běhat děti, a místní obyvatelé se tam setkávají. Až někde vzadu je pak ten nebezpečný svět. Dnes se obytné místo rozčtvrtí na pravoúhlou síť, kde ve všech ulicích jezdí auta. Děti nemůžete nikam pustit, protože všude je nebezpečný prostor. Lidi, kteří se nastěhují do jednoho ze čtverečků brzy zjistí, že znají maximálně tři sousedy okolo, jinak je to anonymní prostor, do kterého se zajíždí i vyjíždí autem. To klade na ženu obrovské nároky, protože ráno vstane, rozveze děti do školky a do škol, přijede domů, zamete a poklidí a už jede znova. Posbírá děti, pak jede do prvního kroužku, do druhého kroužku, do třetího kroužku a pak se vrací domů. Taková žena najezdí za den třeba padesát i sto kilometrů. Manžel se domů vrací pozdě, někdy i po osmé. Je unavený, nemá na nic náladu, zavře se k počítači. Žena postupně zjišťuje, že prakticky je vdova přikovaná k volantu, jíž manžel dosud neumřel. To je přeci kariéra, o kterou nikdy nestála?!