Indiáni už tři měsíce štípou dříví

Mgr. Jeroným Klimeš 2002

Naše firma je tmavý barák dole uprostřed

Minulé pondělí, těsně na začátku evakuace Karlína, jsem ještě prošel kontrolou a šel jsem do práce si vzít poslední věci a vyhodit z ledničky potraviny, které by se mohly zkazit. Při odchodu jsem potkal dvě sympatické rusky, které se mě ptaly, jak asi velká má ta povodeň být a co mají dělat. Řekl jsem jim, že soudě podle pytlů s pískem a zátarasů kolem metra, by voda neměla vystoupit více než metr nad terén a tak jsem jim dal radu z filmu: "Málková, nu što vy dělajetě ljetom?" "Ljetom? Ljetom, ja guljaju v parke." a poslal jsem je guljať po Prage.

Voda v těch místech však nakonec vystoupila ne o metr, ale o dobré dva a milé rusky měly přízemní byt zaplavený až do stropu. Tak jsem si vzpomněl v souvislosti se svou špatnou radou ještě na jiný vtip. Totiž jak indiáni po tři měsíce chodili za šamanem s otázkou, jaká bude zima. On pořád nevěděl, tak jim říkal, ať pro jistotu štípou dříví. Když už to nemohl pochybami vydržet, vyrazil za bílými meteorology do města. Ti mu řekli mezi čtyřma očima: "Víte, my taky nevíme, ale zřejmě tuhá, protože indiáni už tři měsíce štípou dříví." Indiáni byli každopádně na zimu dobře připravení, ale jestli se rusky zařídily podle mé rady a daly si cenné věci pouze na skříň, tak mě asi zabijí, až mě v Karlíně zase uvidí.

V této souvislosti jsem rád, že nejsem Igor Němec, který se zachoval jako já: Podíval se, co Indiáni, co meteorologové, co sousedi a následně v médiích uklidnil lidi, že povodeň bude malá. Na něho stejně reagoval i ředitel zoo a mnoho dalších. Bohužel pro ně se tak stalo ve všeobecné fázi popírání pravdy, ale pak přišla fáze šoku, po ní fáze bezmocného prvotního vzteku a dnes jsme již ve fázi hledání viníka, kdy jsou po bitvě všichni generálové a někteří dokonce přerostli ve velmi naštvané generály.

Položme si otázku, zda jsou naštvaní právem. Představme si, že před rokem při vytrvalejších srážkách kdesi v jižních Čechách, by tehdejší primátor Kasl evakuoval Karlín pro nebezpečí stoleté vody. Pak by se ukázalo, že zbytečně, byli by opět naštvaní generálové a byli by to pravděpodobně stejní lidé. Myslíte si, že by byli tolerantnější než dnes - rozechvěle vděční, že se jim nic nestalo, i když mohlo stát? Obávám se, že ne. To by bylo opět řečí kvůli zbytečné evakuaci a soudů kvůli ušlému zisku. V tomto smyslu je nevděčné být vedoucím: Podléhá stejným psychickým procesům jako okolí, ale je souzen podle objektivních výsledků. Jinými slovy primátor Němec, ředitel zoo, řada starostů ap. se zachovali stejně jako stovky obyčejných lidí, co zůstali ve svých bytech i přes zřetelné varování, ale tito vedoucí narozdíl od nich budou vedeni k odpovědnosti. Do velké míry zcela oprávněně - jsou odpovědnými činiteli, jsou podle toho placeni, mají poradce i pravomoce a tedy právem se od nich očekává, že budou schopni nadhledu nad psychickými procesy, které ovládají druhé lidi, že budou schopni si získat objektivní informace.

Na druhé straně jejich úspěšnost závisí do velké míry na schopnosti společnosti tolerovat rady indiánského šamana: "Pro jistotu štípejte dříví." Ruku na srdce, kdo z nás by loni chápavě toleroval finančně nákladné preventivní evakuace opřené "jen" o varování meteorologů, kteří dumají o cyklonech nad jižními Čechami? Jistě málokdo, ale bohužel i od této naší neschopnosti se odvíjí míra škod, která nás tyto dny postihla.

Z toho vyplývá i obecnější politologický závěr: Úspěch demokracie je závislý na tom, kolik z obyčejných občanů dokáže uvažovat jako vedoucí, jako vládci. Pokud je jejich málo, pak společnost jako celek není schopná tolerovat preventivní opatření a úspěch demokracie bude malý. Pokud však budeme jako moudří indiáni, kteří místo rekreace preventivně štípou dříví, naše demokracie (tj. vláda lidu) bude vzkvétat.

Na závěr bychom mohli skončit otázkou na čtenáře: Zmínili jsme již čtyři fáze: Popření, šok, agrese, hledání viníka. Jaké budou podle čtenáře následující fáze? Jakými charakteristikami se budou vyznačovat? Odpověď bude znát sám za půl roku, ale je jistě zajímavé ji konfrontovat se svou dnešní představou.

Proč se už na Štvanici nehraje tenis?