Mgr. Jeroným Klimeš 2002
V nouzi poznáš přítele, praví lidové přísloví, které se nám může vybavit při pohledu na spoušť zbylou po povodních. Avšak nejen přítele, extrémní okolnosti zesilují psychické procesy, které jsou nenápadné až neviditelné při běžném životě. Například vždy před hrozbou katastrofy můžeme pozorovat fázi popření, během katastrofy šokovou reakci a po katastrofě fázi hledání viníka. Ve fázi popření se kdokoli bojí oznámit veřejnosti předpokládaný rozsah nebezpečí. Například před povodněmi při předpovědi počasí sice meteorologové oznamovali až do deseti centimetrů vodních srážek, ale vyhybali se veřejně oznámit, že zcela vážně hrozí nebezpečí povodní: Co kdyby to byla pouze "poplašná zpráva". Ale naopak v průběhu povodní se to "poplašnými zprávami" jen hemží a lidé se rychle naučí je ignorovat, odbijí je mávnutím ruky a konstatováním, že zase si někdo hraje na důležitého. Po katastrofách je zase stejně neodbytná potřeba najít viníka. Jako by za vše zlé, co lidi potká, někdo mohl. Při pohledu na tyto jevy si můžeme položit otázku, kde se berou tyto psychické zákonitosti, kterým člověk podléhá stejně neúprosně jako valícímu se živlu. Co je formuje? Proč ženy při povodních reagují víc emotivně než muži? Proč můžeme při apokalyptických událostech pozorovat zvýšenou sexuální aktivitu?
Na řadu těchto otázek odpovídá evoluční psychologie, která se dnes veze na módní vlně. Ale budiž. Módní vlna zpravidla provází nový neotřelý způsob uvažovaní v každém oboru, nejen v psychologii. Nejprve se pomocí novinky řeší vše, pak se zjistí, že není samospasitelné, a tak zase se čeká na další průlomovou teorii. Tak to bylo např. s hypnosou, s holotropním dýcháním a nebude to jinak ani s evoluční psychologií. Každopádně evoluční psychologie představuje zajímavý pohled na zmíněné zákonitosti lidské mysli, které nebylo možno uspokojivě vysvětlit jinými teoriemi.
Co formovalo člověka?
Je opravdu zajímavé, jak dlouho - celých 150 let - trvalo psychologii, než dokázala experimentálně aplikovat antropologický fakt, že člověk se vyvinul z primátů a vyvodit z něho závěry o fungování lidské mysli. Začněme však od začátku: Lidský druh se vyvíjel v pleistocénu (poslední část čtvrtohor), z geologického hlediska mizivé 3 miliony let (pro srovnání jenom třetihory trvaly 65 mil. let). Z těchto 3 miliónů opět jen pouhých 10 000 let (3 promile) se lidstvo věnovalo zemědělství, což znamenalo i život ve městech a tvorbu civilizací s písmem kulturou v našem slova smyslu. Před tím lidé žili převážně na stepích a živili se lovem a sběrem plodin a čas trávil válkami mezi sebou, stejně tak jako se chránili před nepřízní počasí a stejnými přírodními katastrofami - požáry, povodněmi, jako byla ta naše. Z těchto 10 000 let opět jen posledních 50 let můžeme hovořit o moderní technologické civilizaci s jejím blahobytem, která se rovněž týká jen zlomku celkové populace na Zemi.
Člověk je jednoúčelový organismus
Základní úvaha tedy praví, že člověk byl formován ne silami panujícími za posledních 50 let, ani za posledních 10 000 let, ale právě těmi třemi miliony let, kdy se profiloval jako lovec - sběrač - válečník. Lidský mozek je tedy tvarován evolucí do podoby zčásti "jednoúčelového" organismu, který je přizpůsoben životu ve stepi. Tuto evoluční účelovost můžeme nalézt nejen v lidské psychice, ale i u čichu. Čich varuje před škodlivými látkami. Například vlastní výkaly lidem výrazně zapáchají, a tak jsou evolučně chráněni před tím, aby je například z důvodu extrémního hladu znova konzumovali. Na proti tomu existují mnohem škodlivější látky, které člověku nesmrdí, například kysličník uhličitý, který se nachází na dnech některých jeskyň. Proč čich nevaruje před v tomto případě smrtelným nebezpečím? Protože nebezpečí takových jeskyň je, co se týká výskytu, mizivé i ve srovnání například s nebezpečím povodní.
Proč jsou ženy citovější než muži?
Je zajímavé pozorovat, jak divoký živel začíná mužích a ženách probouzet jejich skrytou přirozenost. Muže fascinuje práce v přímém kontaktu s živlem. Zatímco ženy se rychle nacházejí v péči o evakuované a později v úklidových pracích. Podívejme se na totéž nyní prismatem tří milionů let: Ženy, tj. zpravidla matky, potřebují především před nebezpečím utéci a tak uchránit potomstvo. Jejich silné emocionální reakce aktivizují v dětech úzkost a pocit ohrožení, které se ihned projeví tím, že se k ní přimknou, aniž je jim třeba cokoliv přikazovat či vysvětlovat. Je samozřejmě větší pravděpodobnost, že zahynou ty matky se svými dětmi, které nejsou schopni takové emotivní reakce.
Fakt, že žena rodí a kojí děti, jí totiž evolučně předurčuje důležitější roli v prvních letech věku dítěte. Spontánní komunikace mezi malým dítětem a dospělým je převážně mimoslovní. U žen je tedy mnohem více než u mužů vyvinuta schopnost komunikovat - tedy vyjadřovat i číst - pomocí nonverbálních informací. Toto umění je důležitý vzdělávací nástroj: Představme si matku na břehu, kde dítě je zaujato plovoucím barevným obalem od žvýkačky a jde si přímo pro něj. Citová a bouřlivá reakce matky je v tomto věku pro dítě mnohem srozumitelnější lekcí než věcné, uklidňujícím basem pronesené varování otce: "To nemůžeš, Verunko, to by tě vzala voda." Jinými slovy, v průběhu pleistocénu zřejmě přežily spíše děti těch matek, které s nimi dokázaly komunikovat na této nonverbální rovině, byť se jim muži vysmívají, že jsou hysterické, že plaší ap. Křivdí jim, protože možná by sami nebyli na světě, kdyby ženy takové nebyly.
Proč ženy žárlí na city a muži na sex?
Před časem jsem se podílel na mezinárodním výzkumu žárlivosti, který si ověřoval teorii, že ženy evolučně více žárlí na to citové investice mužů, a muži naopak na sexuální stránku nevěry. Tento výzkum ještě není uzavřen, ale jak jsem se díval na data získaná v naší republice, tak i u nás se potvrzuje tento předpoklad. Proč?
Prvořadým cílem ženy není jen plodit, ale především potřebují takového muže, který jim bude pomáhat při péči o potomstvo - kdo bude přinášet potravu, kdo je bude chránit před zvěří či jakýmkoli nebezpečím. Jinými slovy jde jim o osobní nasazení a citovou investici. Mužova případná sexuální nevěra je neohrozí tolik, jako když tento muž bude své síly investovat do jiného vztahu a ty budou rodině chybět.
Muži však mají opačnou logiku. Citové odpoutání ženy je tak neohrožuje jako její sexuální nevěra. Ta znamená, že jeho investice do rodiny získávají geny jiného muže. Když muž má nemanželské dítě, tak je žena nemusí ani spatřit. Když žena má nemanželské dítě, tak mužovi po bytě běhají parohy, které mu říkají "tati". Biologické otcovství samozřejmě je méně důležité než otcovství psychologické, ale přesto i tyto slabší - genetické síly měly v průběhu 3 milionů let dostatek času, aby se měřitelně projevily.
Proč muži jsou více vázáni na ženu po rozchodu než naopak?
Řada psychologických škol se pokouší vysvětlit fakt, proč muži snáší rozvody hůře než ženy. Ženy jsou zpravidla naprosto vázány na toho muže, kterého mají v daném životním období, ale po rozchodu dokáží stejně intenzivně přilnout k novému partnerovi. Muži naopak nejsou tak monogamně vázáni, ale na druhé straně mnohem hůře snáší rozchody. Evoluční výhodu měly totiž ty děti, jejichž otec byl až iracionálně vázán na matku i přes její případnou nesnesitelnost. Naopak s větší pravděpodobností zahyne žena i její děti, které by se takto fatálně vázaly na psychopatického či jinak jim nebezpečného muže a nebyly schopné se odpoutat a přilnout k jinému živiteli.
Proč se lidé dožívají tak vysokého věku?
Jak je patrné z řečeného, u lidí nezáleží až tak na genetickém původu, ale z větší míry i na péči o toto potomstvo - vždyť u lidí trvá dětská závislost na rodičích nejdéle ze všech živočichů. Mnohem pravděpodobněji přežijí ty děti, které mají náležitou péči. U lidského druhu je kooperace snad nejvyvinutější ze všech. Proto se evolučně vysvětluje i fakt, že lidé polovinu svého života stráví v neplodném období. Jakou evoluční výhodu představují staří lidé, kteří již nemohou mít děti? Vždyť konzumují potravu, která by mohla živit nové, početnější potomstvo? Je to nepochybně péče o vnuky a pravnuky. Jsou jim psychicky blíž, nejsou již tak výkonově orientovaní jako rodiče. Kolik známe případů, že babička či dědeček umřel až tehdy, když měli jistotu, že je o jejich vnoučata dobře postaráno. Z tohoto úhlu pohledu vidíme medvědí službu dobře míněných sociálních myšlenek například ve Švédsku. Dokonalý sociální systém materiálně zabezpečí jak malé děti, tak staré lidi, ale separujeme je od sebe: Děti jdou do školek a dětských domovů, staří lidé do penzionů a domovů důchodců. Generace, které by měly původně vzájemně obohacovat, jsou odtrženy a obě trpí samotou. Pak slyšíme od pečovatelek, že zaopatření staří lidé mají všechno, ale přejí si jen jedno: "umřít, protože nemají pro co žít". Až tam vede ignorování přirozených sklonů.
Proč mají rozdílnou pozornost?
Jak bylo řečeno, zvýšená citovost žen má své evoluční odůvodnění. Stejně tak i tzv. racionalita mužů (přesněji řečeno jistý druh zaměřené pozornosti) je schopnost, která umožňuje odhalovat panující zákonitosti přírody i společnosti a z toho tak získávat výhody pro sebe, svou rodinu či skupinu. Při lovu či válce je nutno spíše držet city na uzdě, být schopen odfiltrovat všechny rušivé vlivy, cíleně si vybrat jeden jev a ten pak uchopit do největší možné hloubky. To je pravý opak nároků, které na ženu klade péče o malé dítě. Ta musí neustále monitorovat, byť povrchně, desítky drobných podnětů. Jedno dítě mluví, druhé si může ublížit, kromě toho musí myslet na jídlo atp.
Promiskuita za katastrof
Zajímavým jevem, opět nevysvětlitelným jinou teorií než evoluční, je fakt, že jsou-li děti vystaveny nepříznivým podmínkám, pak téměř vždy se tyto projeví ve vyšší, chaotické sexuální aktivitě. U mužů v násilném sexu a u žen v promiskuitě. I za tímto stojí evoluční selekce: Ti, kteří kritických okamžicích nekopulovali, měli menší naději, že jejich geny přečkají různé, nejen živelné katastrofy. Je to od přírody kruté, ale pochopitelné. Hlavně aby děti žily, ony se nějak tím životem protlučou. Zkrátka přežily geny těch mužů, kteří byť i násilím oplodnili nějaké ženy, a stejně tak přežily geny těch žen, které v kritických momentech přestaly vybírat muže podle náročných kritérií.
Geny nejsou nejdůležitější, ale přesto mají výrazný vliv
Již z faktu, že člověk se vyvinul z "opice" a ne naopak, můžeme usoudit, že mají navrch eugenické síly, tj. tlaky, které zušlechťují a vybírají vždy ty kvalitnější, lépe přizpůsobené geny. Je vskutku paradoxní, že jedna z těchto evolučních výhod spočívá v nepřeceňování biologické příbuznosti, ale ve schopnosti si pomáhat a spolupracovat v rámci skupiny a pečovat o společné potomstvo. Výkonnost a úspěšnost skupiny z velké části stojí na schopnosti kolektivní spolupráce a vzájemné podpory, a tedy ne na egoistickém rozšiřování vlastních genů. Navíc v rámci života jednoho individua zpravidla genetické síly mají jen mizivou důležitost. Evoluční psychologie je však schopna popsat a vysvětlit určité i slabé síly, které díky dlouhodobému působení formovaly lidskou psychiku a které tedy není možno zcela ignorovat, když hovoříme o emancipačním hnutí žen, o náhradní rodinné péči či o sociálním systému pro staré občany ap.
Před zákony psychiky nejde utéci
Před povodněmi je možno utéci, ale před zákony psychiky však ne, protože - světe div se - hlava bývá nejednou dost pevně spojená s tělem, se kterým utíkáme. Avšak pokud zákonitosti psychiky známe, dokážeme je s porozuměním akceptovat a počítáme s nimi, můžeme si vcelku zpříjemnit tento náš pobyt na zemi.