Mgr. Jeroným Klimeš 2002
Lidská psychika je podřízena řadě zákonitostí, které určují, jak bude člověk reagovat na určité typy stresujících a frustrujících událostí. Popišme si některé z nich na příkladu probíhajících povodní.
Ohnisko ovládání
Jedním z hlavních kritérií, které rozhodují o tom, jak lidé budou snášet jakoukoliv náročnou situaci, je tzv. ohnisko ovládání, tj. otázka, kdo či co ovládá situaci, kdo či co ji řídí. Lidé snesou neuvěřitelné útrapy, pokud jsou to oni, kdo se pro ně rozhodli, pokud mají situaci pod svou kontrolou. Z tohoto pohledu se jistě lidé pro povodně nerozhodli, ale zato mají situaci poměrně dobře pod kontrolou. Je velmi málo mrtvých, dá se říci méně, než když udeří kruté mrazy. Lidé nemusí bojovat o holý život, zachranáři se nedostávají do dilematu, koho mají teď zachránit a koho ponechat jeho beznadějnému osudu. Z tohoto důvodu bere řada lidí, samozřejmě těch, kterých se to osobně netýká, povodně jako zpestření života.
Neosobní, vyšší síla versus něčí libovůle
U povodní je poměrně jasné, koho se budou týkat. To zabraňuje výraznějšímu působení tzv. relativní čili vztažné frustrace, která má často podobu otázky "proč já a ne soused". Zároveň neexistuje žádný úřad, který by rozhodoval, kdo bude zatopen a kdo ne. Není to tedy lidská libovůle, ale neosobní vyšší moc, kde neexistuje žádná možnost někoho umluvit či uplatit a tak se povodni vyhnout.
Procento ohrožených lidí
Dalším faktorem, který výrazně odlišuje povodně například od teroristických útoků, kterými dnes například trpí Izrael, je procento ohrožených lidí. V Izraeli si nemůžete být životem jisti nikde, kdekoliv může číhat smrt. Naproti tomu u povodní je oblast ohrožení do značné míry dána předem a každopadně je řada míst, která jsou apriori před povodněmi naprosto bezpečná.
Procento postižených lidí a jejich distribuce
200.000 evakuovaných lidí představuje jedno velké město, ale stále jsou to "jen" 2 % populace (z 10 miliónů), tedy jeden člověk z padesáti. Tím se povodně liší i od chřipkových epidemií (například španělská chřipka za První světové války), u kterých je procento nakažených větší.
Kromě toho v postižení nejsou izolovaní. Povodeň nevybírá náhodně jednoho člověka z vesnice, ale zpravidla vezme nějakou oblast celou. Tedy jen málokdo má pocit "nespravedlivého znevýhodnění" či naopak "nezaslouženého prospěchu".
Převážně jen majetkové škody
Lidové přísloví platí, že pokud nejde o život, tak jde o houby. I tento úsudek můžeme vyčíst za relativním klidem postižených a evakuovaných lidí.
Rychlé změny
Nic nedevastuje lidskou psychiku více než pomalé, plíživé zhoršování. Například Beethoven šílel z toho, když pomalu, ale jistě přicházel o sluch. To samé platí i pomalé ztrátě zraku. Dotyční se stále přesvědčují a zkouší, zda ještě něco vidí nebo už definitivně nevidí, táží se, zda se zítra probudí a budou vidět a nebo budou slepí, ničí se představami, co ještě vyzkoušet, aby si zachránili alespoň zbytky zraku. Zároveň ale nechtějí slyšet ani slovo o tom, že by se měli, dokud ještě trochu vidí, naučit se chodit s hůlkou, naučit se slepecké písmo a ovládat brailskou řádku ovládání počítače po slepu ap. Je to proti laickému očekávání, ale psychologie dokazuje, že když tragedii, tak raději rychlou tragedii, než plíživé neznámo.
V tomto směru povodně jsou sice děsivé, ale jsou rychlé. Po odeznění prvodního šoku, při kterém je jisté nebezpečí sebevraždy, následuje opět jasná situace, na kterou může člověk smysluplně reagovat.
Hranice mezi plánovaným a nepříjemným
Řada romanických románů a filmů z růžové knihovny (např. úspěšná Africká královna) je založená na sujetu: Ženě se proti její vůli do života nasáčkuje muž, obrátí jí život naruby, ale pak se do sebe zamilují a najednou, světe div se - láska největší. To jsou události neplánované, zprvu nepříjemné, ale nakonec obohacující. Pak samozřejmě existují události neplánované a zároveň nesnesitelně bolestné. Hranice mezi těmito dvěma póly jsou individuální a navíc se při ohlédnutí zpět mění. Nejprve se u každého člověka objeví až živočišný odpor: "Ne, já nechci, takhle jsem si to nenaplánoval." Ale vždy takové neplánované zatáčky života přináší nový materiál a záleží dost na dotyčných, co z něho postaví. Mnohdy taková povodeň v doslovném i přeneseném slova smyslu odnese to, na čem člověk nezdravě lpěl, o čeho se nemohl odpoutat, a umožní mu vykročit směrem, kam už dávno více něbo méně vědomě chtěl jít. Podobné mechanismy mohou vyjímečně vysvětlit udivující klid některých "obětí" živelných katastrof. Pozorujeme člověka, předpokládáme, že se musí hroutit při pohledu na místo, kde stával jeho dům, ale on kupodivu cítí úlevu - s domem odplavala jeho bolestná minulost.
Dlouhodobé vyrovnání se se ztrátou
Na výše popsaný jev bychom neměli zapomínat, ale je pravda, že je vyjímečný. Majetek představuje pro většinu lidí domov, zázemí a bezpečnost. Jeho ztráta pak nutnost začít od piky. Reakce lidí v těchto situacích mají pěti fázový průběh známý u lidí, kteří se dozví, že jsou nevyléčitelně nemocní. 1) Popírání reality, kdy mají pocit, že sní, že to nemůže být pravda, že se snad někdo zmáčkne dálkové ovládání a přepne na jiný kanál. (Takové tzv. derelizační pocity se mohou objevit, například když záchranáři nutí lidi opustit ohrožené byty.) 2) Agrese, kdy se informace prodere do vědomí člověka a ten během pár sekund mobilizuje všechny své síly, které však jsou chatické, neřízené a odnese je ten, kdo je první na ráně. Kvůli této nevybíravé povaze se označují za nespecifickou obranu. 3) Specifické obrany teprve následují, představují cílenější způsob řešení problému. Někdy se tato fáze označuje též za fázi vyjednávání, protože dotyčný se může pokoušet úporně vyjednávat buď s okolím (se záchranáři, aby mu pomocí lodí pomohli zabezpečit dům ap.), nebo s Bohem (slibovat mu, co vše udělá, když ten dům vydrží ap.) 4) Po vyčerpání a neúspěchu vyjednávání se objevují tzv. reaktivní deprese, protože jsou reakcí na vzniklou ztrátu. Ty mohou trvat i několik měsíců, ale nakonec se dostavuje 5) pocit smíření a přijetí nové reality.
Zapouzdření citů
Lidská psychika se vyvíjela mnoho miliónů let a to především v sociálním kontextu lovců, sběračů, kteří mezi sebou z větší míry spolupracovali, ale i téměř ze stejně části bojovali o potravu a jiné výhody. Živelné a válečné katastrofy jsou tedy součástí dějin lidstva od Adama a Evy. Z tohoto důvodu vidíme u lidí řadu sebezáchovných a tlumících mechanismů, které umožňují, aby člověk přežil i byl částečně immuní vůči akutním, silně stresujícím vlivům. Tyto události jsou pak uchovávány v mysli, která je postupně uvolňuje a zpracovává v následujících klidných obdobích. Klieti se pak třeba táží, proč se jim vrací ta či ona děsivá vzpomínka, proč nejednou musí myslet na něco, co se událo kdysi v minulosti? Nejde totiž jen o děsivý zážitek, který se znovu vynořuje z paměti, ale vytváří se celá tzv. mentální representace či model událostí, který v mysli člověka zastupuje reálnou prožitou situaci. Na tomto modelu si s pomocí fantazie člověk připravuje a nacvičuje své budoucí chování, zkouší si všechny eventuality, aby se mohl příště zachovat lépe, aby dokázal nebezpečí lépe předvídat a vyhnout se jemu.
Například psychologové mají zkušenost, že jsou to sami pacienti, kteří si řídí terapii a sami, aniž by o tom věděli, si dávkují, který z dlouhodobě neřešených problémů otevřou. Z pohledů například rodiny to může vypadat, že dotyčný nemá roupama co dělat a tak dělá problémy, ale psychologové lépe vidí, které problémy si člověk vyřešil a proč asi zrovna teď musí řešit něco, co je pro druhé již dávno minulostí.
Syndrom válečných veteránů a posttraumatický syndrom
Nejlepším příkladem této sebeobranné schopnosti lidské mysli problém zakonzervovat a jeho zpracování odložit na pozdější, klidnější dobu, je postraumatický syndrom. Například děti v Terezíně či lidé v koncentračních táborech netrpěli zjevnými neurozami. Nicméně tyto problémy se naplno a neřízeně rozvinuly až poté, co byli z osvobozeni vítěznými armádami. V době soustavného ohrožení byly tyto projevy jaksi zakonzervovány.
Fakt, že extrémní situace potlačují nevyřešené problémy, může být příjemný a lidmi vyhledávaný. Tomuto jevu se říká syndrom válečných veteránů. Vojáci, kteří ve válce strávili delší čas, mají problém se zapojit zpět do běžného života. Nedokáží se včlenit do světa, který zdaleka není černobíle rozdělen na dobré a zlé, kde neexistují ty silné zážitky, které člověka cele pohltí. Tito veteráni se propadají do pocitů prázdna a depresí, okolní lidé jim připadají šedí a nezajímaví, po návratu nejsou schopni celé roky najít společnou řeč s blízkými, kteří nebyli na frontě. Ač je to paradoxní vzpomínají na krásné dny "vojenské slávy" a stýkají se více méně jen se svými kolegy z fronty. V mírových podmínkách lidé s podobným prožíváním nacházejí své místo v řadách profesionálních záchranářů, hasičů či policistů (ale bohužel i zločinců), kde existuje velká míra vzrušení, stresu a černobílé vidění světa. Takže někdy toto zapouzře
Popření
Řada problémů se vyřeší, když člověk paradoxně nebude reagovat, když bude dělat, jako by nic, když doslova či obrazně realitu popře. Takové popření může být někdy prospěšné, někdy škodlivé.
Popření jako psychická obrana vytváří jakýsi iluzorní psychický val, který nás chrání před nepříjemnými a ohrožujícími představami. Zkušenosti obětí přírodních katastrof, stejně jako obětí násilných trestných činů, dokazují, že žádný člověk nikde není v naprostém bezpečí. Například když jdeme parkem, máme iluzi, že se nám nic nemůže stát. Tato iluze a tedy i psychický obranný val naprosto zmizí, když nás někdo v parku přepadne, když v něm znásilní naši dceru ap. Tento tato iluze bezpečí je však velice důležitá, aby lidé dokázali v klidu žít a podávat maximální výkon bez pocitu bezprostředního ohrožení.
Obrané, sebezáchovné popření můžeme pozorovat i teď při povodních u lidí, kterým se nic nestalo. U těch se někdy vyvíjí iracionální pocit, že jakoby to byla jejich zásluhou, že se jim nic nestalo, že ti, kteří přišli o hlavu nad hlavou byli hloupí, že mají chatu či dům u vody. Tato iluze "zásluhy" je právě psychickou obranou vůči strachu, že i mě by se mohlo něco podobného přihodit. Bohužel tato obrana popření je odpovědná za laxnost při poslouchání instrukcí zachránářů ("Zbytečně plaší, chtějí být jen 'důležití'".), bohužel má i dopad na poskytování pomoci a charitu. (Mně se to stát nemůže, já si dávám pozor.)
Jak reagovat v šoku
Lidí v akutním šoku není v současné době mnoho. Všeobecně převládá odevzdanost a rezignace. Větší nebezpečí sebepoškozujícího chování však bývá spíše až po té, co se události zklidní, kdy na člověka dolehne celá tíha reality. Vzhledem k popsaným důvodům není velké nebezpečí sebevražd, spíše naopak dá se očekávat, že v průběhu povodní se procento sebevražd sníží. Nicméně přesto je třeba nenechávat bez dohledu nikoho, kdo se dozvěděl nějakou zdrcující zprávu.
Příklad z policejní praxe: Jedna matka viděla na vlastní oči, jak auto zabilo na ulici její dítě. Otočila se na podpadku a šla domů a říkala si: "To je hrůza, kolik lidí dnes umírá pod koly aut." Po zjištění totožnosti dítěte přišli do jejího bytu policisté a šetrně jí oznámili, že její dítě zemřelo při autohavarii. Ona jim povídala: "Ne, to byl úplně cizí člověk." "Bohužel, paní XY, my jsme jeho totožnost ověřili..." "Ne, já to viděla, to byl úplně cizí člověk." Tato žena se prý chovala zcela klidně, ale přesto její chování nasvědčovalo, že ji policisté nemohou nechat samotnou doma, protože její masivní popření věstilo akutní nebezpečí sebevraždy.
Tedy nenechme se zmást klidem člověka. I člověk v šoku může být naprosto v klidný a může nám tvrdit, že je v pohodě. Může to být jen známka toho, že mu sdělená informace ještě nedošla, že ji ještě vnitřně nepřijal. Dohled je nezbytný při jakémkoli náznaku nelogického chování po oznámení tragické zprávy.