Mgr. Jeroným Klimeš
Co se děje v duši člověka vystaveného nečekané katastrofě?
Lidé odpradávna přicházející nebezpečí popírají a vytlačují z mysli. Nebyl by Vesuv zasypal tolik lidí v Pompejích, nebylo by tolik Židů zahynulo v koncentračních táborech, kdyby neexistovala psychická obrana zvaná popření. I dnes se záchranáři diví, jak laxně lidé opouštějí obydlí, kde je ohrožen jejich život, jak si nepřipouští nebezpečí, které již doslova buší na vrata. Každý z nás je totiž obklopen neviditelným psychickým valem neohroženosti, který mu umožňuje žít v iluzi, že doma se mu nemůže nic stát, že povodeň bude stejná jako loni, že média si chtějí jen nahnat vodu na svůj mlýn. Avšak když živel udeří svou silou, objeví se zážitky, které prorazí tento val neohroženosti, a objeví se šoková reakce.
Šokové stavy se projevují tím, že postižený je sice bdělý, ale jeho mluva a chování postrádá logiku. Například těžce popálený člověk říká okolí, že si to jde domů uhasit. Člověk, kterému voda bere dům, chce svýma rukama podepřít stěny apod. Po odeznění bezprostředního šoku u některých lidí nastupuje fáze označovaná jako tzv. stav kognitivního přežití. V této fázi jako by mozek vypnul všechny city, člověk se mění v robota, který s úžasným racionálním nadhledem na poslední chvíli vynáší poslední ohrožené. Avšak uzamčené city člověka zaplaví až v okamžik, kdy už je po všem, když už žádné nebezpečí nehrozí. Není tedy správné takové citové projevy například u žen okomentovat stylem: "Co hysterčíš, vždyť už je po všem!" Není po všem, teprve nyní začíná fáze, kdy mysl bude ještě několik ne hodin či dnů, ale měsíců a možná i let zpracovávat, co právě zažila. A je umění toto pomalé odeznívání s pochopením pozorovat a přijímat již proto, že neprobíhá kontinuálně, ale spíše ve vracejících se vlnách. Ty jsou nejprve děsivé, ale postupně se mírní a řídnou, až se změní ve vzpomínky či poutavé vyprávění pro děti.
Vzhledem ke složitosti a mnohostrannosti těchto projevů není možno dát univerzální návod na jejich řešení. Avšak je třeba počítat s tím, že téměř vše, co člověk v těchto vypjatých okamžicích prožívá, je přirozené, a tedy svým způsobem správné, byť vybočující z běžné zkušenosti. Existuje však několik sice přirozených, přesto škodlivých reakcí. Na některé zde výslovně upozorním.
Lidé mají pochopitelný sklon se k traumatickým zážitkům vracet, například u dětí můžeme vidět, jak si při hře pomocí hraček přehrávají děsivé scény, které zažily. Stejně přirozenou, avšak již škodlivou reakcí okolí je snaha silou vůle zastavit a potlačit tyto nutkavě se vracející myšlenky. Například slovy: Už se k tomu nevracej, zakaž si na to myslet apod. Tyto myšlenky a fantazie během několika měsíců zeslábnou a postupně ve vlnách odeznějí samy. Pokud by neodeznívaly, či dokonce sílily, je lepší vyhledat odbornou pomoc.
Někteří lidé sami sobě vyčítají, že "nic necítí", že je jim jakoby citově lhostejné, co druhé postihlo. Toto vyčítání si či tázání se, co bych asi tak měl při pohledu na katastrofy správně cítit, je rovněž škodlivé. Jsou to právě extrémní zážitky, které oslabují citové prožívání a odsouvají je dočasně na vedlejší kolej. Tyto lidé by měli akceptovat fakt, "že nic necítí", jako něco, co je morálně a psychologicky neškodné, a spíše si položit otázku, co ryze praktického a racionálního mohu pro oběti katastrof udělat - přispět na konto, poskytnout přístřeší apod.
Někdy se po událostech objevuje déletrvající nechuť k činnostem, které dříve člověka bavily, objevit se může ztráta smyslu života či jiná forma depresí. I tyto projevy by měly postupně odeznít. Uvědomme si, že mysl člověka si sama vybírá témata podle aktuální priority. Fakt, že nějaká činnost není tak zajímavá jako dřív, znamená, že má v dané době nižší prioritu, že organismus se psychicky vzpamatovává a postupně zpracovává prožilé události. To vše je poměrně náročné na čas.
Další věcí, kvůli které lidé pociťují pocity viny, je nutkání k cynismu, který se však neprojevuje činy, ale slouží pouze jako odreagování napětí a tenze, kterou situace vyvolává. Ani tento cynismus, pokud bezprostředně druhé neuráží a neubližuje jim, rovněž není sám o sobě škodlivý ani morálně závadný. Než na jeho násilné potlačování je lepší energii investovat jinam.
U dětí je možno očekávat regresivní chování, při kterém se dítě chová, jako by bylo o pár měsíců či let mladší: více pláče, začne se v noci pomočovat, má větší potřebu tělesného kontaktu a může mít děsivé noční sny. Také tyto projevy by měly přirozeně odeznít.
Některé psychické obtíže se v období katastrof paradoxně zmírňují. Například ubude partnerských problémů, ve vzrušeném náladě se kupodivu neurotici cítí lépe než v nudných všedních dnech, řada lidí nalézá "smysl života" v záchranářských pracích. Na druhé straně vznikají desítky nových traumat, která se plně projeví až poté, co odezní nebezpečí. Je dobré se na ně připravit.
Autor je psycholog
Vyšlo 14.08.2002 v MFDnes na str. 08