Odpověď na diskusi okolo potratů
Zamilování Jany a Petra bylo jak se patří vášnivé. Petr snil, že jí koupí dům, že si ji vezme. Při milování "to" do ní pouštěl a šeptal jí do ucha, že s ní chce mít milión svišťů. Asi za tři měsíce Jana zjistila, že je "v tom", a šla mu tu šťastnou novinu oznámit. Místo nadšení jí čekalo vyděšené: "Počkej. Jak to, že jsi těhotná!?" "Abych nebyla, když to do mě tři měsíce pereš!" "Já myslel, že to příjde až tak za rok! Prosím tě jdi na potrat!" Výsledkem následné hádky bylo, že Jana se objednala na potrat úterý ráno. V pondělní noc před tím oba do rána diskutovali bez zjevného výsledku. Ráno Jana zaspala a přišla na kliniku pozdě. Omlouvala se: "Víte, já nevím, jestli si nemám to dítě nechat." "Prosím Vás nezdržujte, jedete pozdě. Dělejte, ať to stihneme!" Jana přišla domů. Tam čekal Petr: "Kdes byla?" "Kde asi..." "Víš, já jsem si říkal, že bychom si mohli to dítě nechat..." Nejen, že ho Jana neopustila, ale asi tři dny na to, proti všem doporučením spolu zase spali a on jí opět šeptal do ucha, že by s ní chtěl mít (další) milión svišťů…
Samozřejmě kdyby Jana četla tento příběh dřív, než se jí stal, měla by tisíc jasných řešení. Ale když člověk jede na lochnesce, je to trochu jiné kafe. Toto jsou příběhy, které lidi přinášejí - dnešní realita vztahů, potratů… I dr. Uzel přinesl zajímavý případ ženy, která dala své dítě do adopce, a pak toho hořce litovala. Neustále si připomínala jeho datum narození a tázala se sebe, jak se mu daří. Říkala si, že by bylo lepší, kdyby šla na potrat, že by tyto stavy neměla. V tomto se mýlila. Právě příklad Lenky, kterou jsem popsal v minulém článku, dokládá, že i tyto ženy si připomínají výročí potratu. To totiž není vlastnost potratu či dání dítěte do adopce. To je obecná charakteristika chybných rozhodnutí.
Když stojíme na životní křižovatce a uděláme rozhodnutí R, tak moc záleží, jak se situace vyvine. Konec dobrý, všechno dobré. Ale je-li konec špatný, objeví se sklon vracet se k bodu R a neustále si ve vzpomínkách projíždět špatné rozhodnutí. Stejně jako když zabloudíme v lese, budeme se vracet na poslední křižovatku. Abych řekl pravdu, podobné chování, jako měla tato žena, jsem viděl u dlouhodobě neplodných žen, které kdysi šly na potrat. Třináct let chodí na umělé oplodnění a třináct let si přehrávají tu scénu R, kdy se nechali tátou ukecat k potratu.
Dlouhodobá nechtěná neplodnost je strašné postižení a navíc není vidět! Úkolem nás psychologů je varovat lidi před tím, co se ukáže až za pár let. Tuto vzdálenou perspektivu klienti dnes ještě nemohou mít, protože je to jaksi za rohem. Umění psychologie nespočívá v nějaké genialitě, ale prostě v tom, že máme hodně případů, kdy už klienti poreferovali, jaké to za tím rohem je. Psycholog má pak odpovědnost zprostředkovat tuto zpětnou vazbu, ne jen říkat: "Hmm, vy to teď tak cítíte?"
Do dlouhodobé neplodnosti se může člověk uvrtat jak potraty, tak darováním dítěte do adopce. Bohužel před špatným rozhodnutím není universální ochrana, jak ukázal případ od dr. Uzla. Ale na Petrovi a Janě vidíme, že v časovém stresu se chybná rozhodnutí dělají spíš zákonitě než vyjímečně. Kdyby Jana odmítla potrat, mohla s Petrem své rozhodnutí zvažovat jedenáct měsíců. Poté se budou rozhodovat s klidnější hlavou a navíc ví, že adopcí dítěti neuškodí.
Jedna z těch, které tomuto vábivému hlasu Sirén podlehly [míněno darování dítěte do adopce pozn. JK], mi ještě po letech napsala zoufalý dopis, jak toto své rozhodnutí každodenně proklíná. Zná dobře datum narození své holčičky, o které neví, kde bydlí, a dokonce ani jak se jmenuje. Šestý rok po porodu si prvního září představovala, jak toto děvčátko jde poprvé do školy, a ona neví kde. Jaké má asi hračky? Jak se k ní chovají adoptivní rodiče? Má nějaké kamarády nebo sourozence? Téměř každou noc se jí o děvčeti zdá a krutě lituje svého rozhodnutí. Právem si myslí, že by se s umělým potratem v osmém týdnu těhotenství psychicky vyrovnala mnohem lépe.