Čtyřdenního novorozence našli tuto sobotu u lounského nádraží. Na zemi, v tašce mezi odpadky. Podařilo se ho zachránit na poslední chvíli. Tentýž den jsme mohli v tomto listu číst o tom, jaký boj svádějí lékaři o život dětí, které se na svět vydaly poněkud předčasně. Pro někoho je dítě vytouženým smyslem života a hodnotou, za kterou je třeba bojovat, pro někoho je náhlou "komplikací".
Je tomu deset let, co jsem začal pracovat v oddělení náhradní rodinné péče. Vyšetřovali jsme lidi, kteří chtějí dítě osvojit nebo do pěstounské péče. Tato klientela mě seznámila s postižením, o kterém jsme se ve škole neučili - neplodností. Tehdy jsem si říkal: "Tak jsou neplodní, no a? Každý máme něco." Teprve časem jsem zjistil, že dlouhodobá nechtěná neplodnost je mnohem závažnější postižení než to, co máme každý.
Z naivity "starého" mládence mě vyvedly příběhy, jako je tento: Přišel pár a já jsem s nimi procházel jejich anamnézu. Ukázalo se, že třináct let se pokoušejí o dítě. Nevím, jestli si dokážete představit, co to v praxi znamená. Nejen, že několik let souložíte v různých komických polohách a podle menstruačního kalendáře se strefujete do plodných dní, ale s tím souvisí i stresy, zda to tentokrát vyjde, tisíce lékařských vyšetření, pak pokusy o umělé oplodnění. Za ty dáte často tolik jako za nové auto, následují samovolné potraty atd. Zkrátka třináct let střídá naděje zoufalství. Tohoto páru jsem se zeptal na předchozí zkušenosti, když tu se mi ta žena rozplakala. Prý v 17 šla na potrat. Táta ji k tomu dokopal, protože to měla s nějakým klukem z diskotéky či co.
Tváří v tvář této bolesti jsem si uvědomil, jak ploché jsou běžné argumenty na obranu potratů. Té ženě bylo úplně jedno, jestli v druhém měsíci to byl už člověk nebo ještě ne, jestli ona má právo rozhodovat o svém životě ap. Ona měla hlubokou jistotu, že tímto ne zcela svobodným činem si zabila to, po čem teď zoufale touží. Kdyby to nechala být, tak teď měla dítě. Kdyby byla neplodná, tak by měla jistotu, že to není její vinou. I u ní jsem si uvědomil, že život plodných lidí dnes běží ve dvou periodách. Přibližně do třiceti je to: "Pane bože, hlavně ať nepřijdu do jiného stavu." S vypětím všech sil si pak najdeme partnera a tak do dvou let přichází fáze: "Pane bože, hlavně ať už přijdu do jiného stavu." První fáze je vyplněna přehnaným důrazem na antikoncepci a potraty a ta druhá na asistovanou reprodukci.
Zkrátka onen pár byl další oběť všeobecně rozšířené iluze o všemohoucnosti těchto moderních vymožeností. Uvědomme si však, že ona žena měla jinou možnost, když ji táta hnal na potrat. Tou možností bylo to, proč seděla u mě v ordinaci - adopce, pěstounství. Kdyby její táta tenkrát věděl to, co já dnes, tak by ji vedl k darování dítěte do adopce. To má bezpočet výhod: celá rodina má přibližně rok na rozmyšlenou - 9 měsíců těhotenství a dva měsíce šestinedělí. Dítě zůstane naživu. Žena bude mít jistotu, že o její dítě je dobře postaráno, a nemusí mít pocity viny. (Těžko si dokážete představit, jak obtížné je zbavit ženu takových pocitů viny a sebenenávisti.) Vyhne se chirurgickému zákroku, a tak i možné budoucí neplodnosti. Kromě toho přirozené porody snižují nebezpečí rakoviny. Náhradní rodiče dostanou zdravé dítě, po kterém touží. Později bude žena i její okolí mnohem otevřenější případné adopci staršího dítěte než po třináct let trvající neplodnosti. Bohužel nic není zadarmo. Možná, že se to časem změní, ale dnes stále ještě existuje mnoho lidí, kteří budou hledět s velkým opovržením na ženu, která darovala vlastní dítě do adopce. Mnohem spíše by jí odpustili, kdyby šla na potrat. Tyto lidi ve svém okolí bychom měli trochu brzdit v jejich svatouškovském nadšení. V dobré víře jenom škodí. Máme dost a dost náhradních rodičů pro malé zdravé děti, které bychom takto zachránili před potraty. S tímto souvisí ještě jedna dobrá rada. Jakmile začnete mít první rok problémy s otěhotněním, bezodkladně se začněte zajímat o problematiku náhradní rodinné péče.
Ušetříte si mnoho pozdějších problémů.
<Původní text ve zdrojovém textu>