Nedávno jsem viděl reklamu: Otec a syn procházejí supermarketem, když tu syn si usmyslí, že chce nějaké bonbóny. Otec řekne ne a dítě dostane záchvat zuřivosti, začne křičet a rozbíjet vzteky věci okolo. Lidi se pohoršeně dívají na rezignovaného otce, který by se nejraději hanbou propadl. Objeví se překvapující nápis: "Používejte kondomy." Člověk se nejprve zasměje a pak mu zatrne. Ano, na jedné straně tu máme šílené dítě, ale na druhé však máme otce, kterému kdykoli jsou s dítětem problémy, projede hlavou: "Tohodle zkurvenýho fakana jsem přece nikdy nechtěl!" Nezáviděný osud nechtěných, nikdy skutečně nemilovaných dětí, které jsou odsouzeni být doživotně na obtíž a marně prstíčkem škemrat o přijetí. Stejně jsou na tom i děti vzešlé z ženiny nevěry, s tím rozdílem, že vám pak po vám po bytě běhají vaše parohy a říkají vám "výsměšně": Táto. Dítě je bezesporu symbolem, avšak jak symbolem úspěchu, tak symbolem životního neúspěchu, ponížení od partnera, důvodem nedokončené školy, manželství s psychopatem, neodpustitelného vzteku sám na sebe atp.
Hrůzná představa, že? Zdálo by se, že vše nasvědčuje k odpovědi: "Než nechtěné dítě, tak raději potrat." Ale ani to není řešení. Když jsem pracoval s žadateli o adopce, tak bych nikomu být v kůži ženy, které je 33 let. Už 13 let se snaží přijít do jiného stavu, souloží jako na povel v plodných dnech v komických polohách, který prý zvyšují pravděpodobnost, platí neskutečné peníze za umělé oplodnění, neustále polyká nějaké hormony a stejně není schopná porodit svému muži dítě. Nad tím vším se jako černý mrak vznáší vzpomínka, jak šla v sedmnácti na potrat. Není v lidských silách této ženě vyvrátit pocity viny, že si zabila vlastní dítě a že následná neplodnost není trest za potrat.
Mužům bude zřejmě připadat jako horší varianta nechtěné dítě, ale to jen proto, že se nedokáží vžít do kůže zmíněné ženy. Obě varianty jsou totiž přibližně stejně hrůzné, ale lepší nám připadá ta, kterou nežijeme, která je nám vzdálenější. Všimněme si, že ani jedna člověka nezabije, ale obě dokáží vcelku účinně psychicky zmrzačit a obě vyžadují velkou osobnostní zralost a vyspělost, aby člověka posílily.
Bohužel aby člověka moc nezmrzačily, musí člověk mít připravené řešení dlouho před tím, než nastanou. Těžko se získává zralý vztah k adopcím po desetiletém období neplodnosti, stejně tak ani genius nenajde zdravý vztah k nechtěnému dítěti, když mu žena oznámí, že je v jiném vztahu. V těchto okamžicích se dostavují zkratové reakce, které jsou na hony vzdálené jakémukoliv moudrému řešení.
Obě krajní varianty totiž mají moudré řešení, ale to není lehce dosažitelné (jako konec konců většina moudrých řešení). A tím je dárcovství dětí. Všimněme si, že naše společnost mnohem tolerantněji akceptuje fakt, že žena jde na potrat, než kdyby své dítě po porodu dala nějakému páru, který na ně několik let dychtivé čeká. Proč? Vcelku je to přirozená obrana biologického mateřství, ale v tomto případě ne vše přirozené je zároveň to nejlepší. Naše netolerance a nepochopení vůči matkám, které své dítě nabídnou jako malé k adopci, je jeden z hlavních faktorů, který zvyšuje jak počet potratů, tak počet nechtěných dětí.
Tato netolerance k dárcovství malých dětí vede k tomu, že ženy jdou buď k potratu, a tak okolí ani neví, že byly těhotné. Nebo že si dítě nechají a víceméně ze sociálního tlaku vstupují do nechtěných manželství, kde je i jejich děti čeká popsaný osud. K potratu se žena musí rozhodnout velmi záhy po té, co zjistí, že je těhotná. To vede ke zkratovým potratům, kde kdyby se též ženě či přesněji řečeno páru dalo více času, tak by se psychicky zklidnili a mohli se pro dítě dodatečně rozhodnout. I takových případů jsem viděl celou řadu.
Jaký je rozdíl pro ženu mezi darovaným dítětem a potratem? Řekněme si na rovinu, že ani jedna varianta není ideální, ale o ideálech se zde nebavíme. Darované dítě má však několik nesporných výhod: Žena ví, že o její dítě bude dobře postaráno, zřejmě lépe, než by tou dobou dokázala ona sama. Tyto děti totiž jdou okamžitě do nové rodiny a v kojeneckém ústavu se vcelku ani neohřejí. Dále má jistotu, že je plodná - porod na rozdíl od potratu není řezničina a pravděpodobnost dalšího otěhotnění zvyšuje než snižuje. Takto se na mě obrátila jedna dívka tuším ze Švédska, která takto hledala svého nevlastního brášku. Její maminka, když byla mladá, tak v Čechách porodila dítě a protože se o ně nemohla postarat, tak je dala k adopci. Je hezké pozorovat, jak tito cizinci chodí po Praze, koukají se na své vrstevníky a říkají si: "Tak tohle by mohl být můj bráška." Další pozitivní aspekt takového řešení spočívá v tom, že na oné ženě neleží takové břímě viny. Ano, udělala sice hloupost, ale také udělala vše pro to, aby o její dítě bylo dobře postaráno a má téměř jistotu, že bylo. To je mnohem lepší řešení než iracionální a téměř nevyvratitelné přesvědčení: "Zabila jsem si v 17 letech dítě a teď jsem svou vinou neplodná."
Rozšíření dárcovství dětí však brání netolerance nás, které ten problém netrápí. Je to odpovědnost otců za případnou budoucí neplodnost nezletilé dcery, která přijde domů s tím, že je těhotná s nějakým hezounem z diskotéky, co na ní roztomile cenil zuby. I sousedi se musí plácnout přes prsty, když s opovržením ukazují prstem na ženu od vedle, která se k dárcovství odhodlala. Ti všichni totiž nesou část odpovědnosti za osud nechtěných a nenarozených dětí a jejich rodičů.
Počet normovaných stran: 2,5