PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
S Jirkou jsme bydleli společně v bytě v domku jeho rodičů. Jeho matka mě sice ráda neměla, ale dalo se to zvládnout. Pak si pořídila psa a všechno je jinak. Mám alergii na psy a pod jednou střechou s nimi být nemůžu. Musela jsem se odstěhovat.
S Jirkou jsem se seznámila před dvěma lety. Po vzájemném oťukávání jsme spolu začali chodit, pak občas přespal on u mě, pak já u něj a nakonec jsme zvolili variantu žít společně ve svém. A pak třeba bude svatba... Máme toho totiž víc společného než „jen“ lásku. Oba jsme jsme jedináčci, oba jsme oba vyrostli v rodinném domku v malém městě pár desítek kilometrů od Prahy. Ovšem smůlu máme v tom, že on je na východ od Prahy a já na západ. Takže nás dělí dvojnásobná vzdálenost.
Po střední škole jsem si našla práci v Praze a domů k rodičům každý den dojížděla. Jirka naopak má práci v městečku, ve kterém žije, pár desítek metrů od domova. Rozumně jsme se rozhodli, že bydlet budeme u něj. Já stejně každý den dojíždím, takže pro mě to nebude taková zátěž, jako kdyby denně dojížděl i Jirka.
Už od první chvíle, kdy mě Jirka představil rodičům, jsem cítila, že s jeho matkou budu mít problém. Sice se tvářila mile, usmívala se, ale její oči byly studené. Jako kdyby mi dávala najevo, že mě trpí jen proto, že mě Jirka miluje, ale jednoduché to s ní mít nebudu.
Vůbec jsem neměla v úmyslu s ní soupeřit, klidila bych se jí z cesty, ale ona mě v klidu nenechala. Každou chvíli, i když s milým úsměvem, mi radila, jak mám vařit, co má a nemá Jirka rád, jak mám uklízet, jak často prát a tak podobně. Nejdříve jsem ji poslouchala, přikyvovala, ale když už snad nebylo dne, aby za mnou nepřišla s nějakou dobře míněnou radou, řekla jsem jí, že děkuji, ale ať už za mnou nechodí, že vím, jak se o Jirku i domácnost starat.
Po našem rozhovoru mi „tchyně“ sice dala pokoj, přestala se ale na mě usmívat a celkem nepokrytě mi dávala najevo, že by byla nejradši, kdybych se odstěhovala. Což se jí ostatně splnilo. Pořídili si totiž psa, když prý nemáme zájem jim dát vnoučata. Pejsek je nádherný, zlatý retrívr. Ovšem má to jednu vadu, mám alergii na psy. A dost velkou. Stačí, abych přišla do místnosti, kde pes je, nebo byl a po pár minutách mě začnou pálit oči, smrkám, kýchám a někdy mám i vyrážku.
Jirka o mém problému ví dlouho, jednou mi totiž navrhl, že bychom si mohli psa pořídit a já mu o své alergii řekla. Nechci být paranoidní, ale podezřívám tchyni, že si psa pořídila schválně. Vím, že jí kdysi Jirka o mé alergii řekl.
Byla jsem u alergologa, napsal mi léky, ale bohužel má alergie je tak silná, že mi nepomáhají. Doporučil mi dát psa pryč. O tom já ale nerozhoduji. Když to Jirka řekl rodičům, matka mu odpověděla, že ji to moc mrzí, ale Sam je jejich miláček a pryč ho rozhodně nedají. Budu se mu prý muset vyhýbat. Nebo se odstěhovat. Nakonec jsem odešla, bydlím opět u svých rodičů. S Jirkou jsme se nerozešli. On za nic nemůže, s matkou ale prý vůbec nemluví. Což by mě sice mohlo těšit, ale naši situaci to neřeší. Chceme spolu žít, ale nevíme, jak se rozhodnout. Oba máme k dispozici volný byt i u mých rodičů, ale Jirkovi nevyhovuje, protože by do práce dojížděl extrémně dlouho, vlastně kvůli spojení by to ani nebylo možné. Jsem ze všeho tak zoufalá, že mě dokonce už napadla kacířská myšlenka, s Jirkou se rozejít...
Věra L., Západní Čechy
Vážená paní,
Každý kdo přečetl alespoň prvních pár stránek Bible, dočetl se k větě: "...proto muž opustí svého otce a matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem." Jestliže Váš Jirka sice s matkou nemluví, ale neodstěhuje se za Vámi, nebo nenajde bydlení pro Vás daleko od matky, pak podle tohoto prastarého textu není schopen plnohodnotného manželství. Zdá se, že už tenkrát měli stejné problémy.
Jakmile tchýně vyhlásí snaše válku, je to z její strany hop trop akce. Buď syn bude mít rozum a svou maminku odešle, když to řeknu slušně, do patřičných mezí, a nebo se tchýni podaří dusit novou rodinu celá desetiletí a pravda - občas i ji udusit. Problém mezi Vámi a tchýní totiž bude dost pravděpodobně nesanovatelný. Píšete, že Jirka je jedináček. Pokud je mezi rodiči rozkol, pak jedináček se velmi snadno stává náhradním partnerem maminky. Když se pak objeví budoucí snacha, matka na ni nereaguje radostně jako někoho, kdo jí obstará vnoučata, ale jako na doslova sokyni v lásce. Mezi sokyněmi je pak dovoleno cokoli - třeba si i pořídit psa na její vypuzení. Mezi matkou a Jirkou by pak existoval oidipovský vztah.
Takto vzniklá degenerace se pak táhne napříč generacemi. Jestli tuto poruchu měla Vaše tchýně a navázala se na svého syna, pak by Vám v budoucnu nezbyde než navázat se zase na svého syna. Potažmo budete mít zase vy sklon se dívat na vaši budoucí snachu jako na někoho, kdo Vám bere Vašeho náhradního partnera. Tak se může lehce stát, že to bude za pár let vy, kdo pošle tohoto Peška zase o generaci dál.
Velice správně cítíte, že rozestěhování je krok zpět a že je to předstupeň rozchodu. Proto bych zkusil s Jirkou opakovaně vážně promluvit, jak si dále představuje Váš vztah. A uvidíte buď pochopí, že musí opustit otce i matku, přilnout k Vám a pokračovat dál v budování vztahu, nebo to celé skončí rozchodem.
Nevím kolik je Vám let, ani jak dlouho s Jirkou chodíte, ale pokud vztah trvá déle než dva roky a je Vám více než 25 let, tak bych opravdu moc neotálel. Nejpozději do půl roku by to mělo začít směřovat k manželství a rodině s tím, že Jirka si bude plně vědom toho, že do smrti matky nemůžete bydlet v domě jeho rodičů, i kdyby byl sebelepší. Matku můžete navštěvovat tak formálně, aby se neřeklo, jednou za čtvrt roku. Zkrátka dal bych si půl roční lhůtu, buď se dají věci do pohybu, nebo rozchod.