PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Dobrý den, pane doktore,
obracím se na Vás s velkým problémem. Dceři je dvanáct let a až do loňského listopadu jsme žili v malém městě, kde dcera navštěvovala základní školu. V listopadu jsem se s dcerou přestěhovala, protože jsme s manželem rozvedli a novou existenci jsem našla v okresním městě.
Asi po měsíci jsme si všimla, že je dcerka velmi sklíčená. Přičítala jsem to novému prostředí. Přeci jen trvá, než si člověk zvykne na nové lidi. Ale zarazilo mě, že začala být často nemocná. Ráno odmítala vstát do školy. Tu ji bolelo břicho, jindy tvrdila, že má teplotu (a neměla), bolela ji hlava a tak dále. Pak mě vyděsilo letošní vysvědčení, skoro ve všech předmětech se o jeden stupeň zhoršila, dokonce se jí na vysvědčení objevily i dvě trojky a to mívala vyznamenání! Tohle už bylo hodně divné. Nová škola mohla být náročnější, ale zhoršení třeba v matematice, pro kterou je mimořádně nadaná a dokonce se účastnila různých olympiád a úspěšně, mi přišlo málo pravděpodobné. Přitom nikam nechodí a doma se učí, nebo si čte.
Dlouho jsme se z ní snažila dostat, co se děje, ale to bylo pořád: Mami, nic, to je dobrý. Prostě ta učitelka si na mě zasedla. Nic se neděje. Nakonec jsem na ni uhodila a ona mi s pláčem začala vyprávět, jak si na ni zasedla parta školních drsňaček. Nejdříve se jí začaly posmívat a napadaly ji ústně na chodbách. Pak ji občas nastavily nohu, do bot jí nalily barvu, vzaly jí její oblíbený šátek a teď ho nosí jedna z nich. Jednou ji na dvě hodiny zavřely ve školním sklepě. Vysypaná školní brašna a rozšlapané, nebo ukradené svačiny byly na denním pořádku. A jejich útoky se stále zhoršují. Teď od ní začaly vymáhat peníze, jinak, že ji zbijí. To ji nakonec možná donutilo, že přiznala pravdu.
Učitelům nic neřekla, prý ty holky pocházejí z dobrých rodin a u učitelů jsou oblíbené. Nikdo by jí nevěřil. A není žalobníček. Když jsem řekla, že do školy hned v září půjdu sama, prosila mě , abych to nedělala, že bych to ještě zhoršila. Ale myslím, že svůj slib nebudu moci dodržet. Nevěřím, že je to ty holky přes prázdniny přestane bavit, a proč by měly nějaké promimentní mrchy zůstat nepotrestány?!
Eva byla vždy uzavřené dítě. Moc kamarádek neměla, ale úplně sama taky nikdy nebyla. Raději, než poflakování po hřišti, má knížky a počítače. Je moc hodná a vždy se snaží druhé lidi omlouvat, i když to jsou darebáci. Skoro i ty mrchy hájila. Že prý bohatí rodiče na ně nemají čas, a jsou v podstatě nešťastné. Jak jsem již psala, je hodně tichá, a když si na ni někdo dovolí, hned se stáhne, sklopí oči a začne koktat. Vlastě je úplně ideální oběť.
Poraďte mi, prosím, co mám dělat. Mám zkusit zajít do té školy, nebo ji dát na jinou školu, třeba na osmileté gymnázium, i když by ztratila rok, možná by to pro ni bylo lepší.
Moc Vám děkuji, Kateřina V., Střední Čechy
Vážená paní,
šikana je zaludná nemoc celého systému - netýká se jen agresorů a obětí. Proto je dobré si o ní přečíst nějakou soustavnou publikaci, například doporučit mohu knihy Michala Koláře. Jakmile se pokoušejí lidé řešit šikanu intuitivně dopadá to neslavně. To bývá často případ učitelů a ředitelů škol, kteří samozřejmě se na šikanu nespecializují, a tak někdy napáchají více škody než užitku.
Šikana je především porucha, která se vyvíjí ve stádiích. Prvním stádiem je výběr obětního beránka. To bývá přehlížený člen skupiny. Vaše dcera se jím stala tím, že je ve třídě nová. Druhým stádiem je chaoticky vznikající fyzická agrese od určitých jedinců. Třetím stádiem je systematizováný útok zkonsolidovaného jádra proti beránkovi. Šikana se stává ústřední zábavou party. Do tohoto třetího stupně šikany se jistě vaše dcera dostala. Otázkou je, jestli už není ve čtvrtém stádiu, kdy normy této party "drsňaček" převezme celá třída, ale ještě ne učitelé a škola. Tato šikanující totalita je až páté stádium, kdy učitele o šikaně vědí, ale bagatelizují ji s poukazem, že se šikanovaným je těžká práce, že všechny štve.
Největším nebezpečím této třetí, potažmo čtvrté fáze je, že se někdo pokusí vaši dceru natvrdo konfrontovat s agresorkami. Ona jako klasická oběť přebírá na sebe i vinu za šikanování: "Kdyby přeci nebyla tak strašná, tak by ji přeci ty holky nešikanovaly? To dá přeci zdravý rozum?" Přesun domnělé viny na oběť je základní způsob kamuflování reálné viny. I u pohlavního zneužívání či fyzického násilí tlačí abusor vinu na dítě. Když se tedy v tomto stádiu uděla fyzická konfrontace výpovědí tváří v tvář, tak samozřejmě Vaše dcera neřekne ani slovo a všechno popře. Takhle se už zametlo pod koberec tolik případů šikany, že se to nedá spočítat. Zde je třeba výslechy dělat oddělené.
U šikanovaných dětí či týraných žen je pokus o konformitu s agresorem první intuitivní krok oběti, jak násilí zastavit. Protože ale tento druh násilní není konstruktivní a cílesměrné, anobrž se jedná o zážitkové, lovecké násilí, je tato intuitivní taktika oběti zcela nefunkční. Agresoři nestojí o nabídku kooperace, ale chtějí vidět strach, krev či kvičení raněného podsvičete. Hezky to vystihl William Golding v románu Pán Much.
Úkolem dospělých a každého, komu ještě zbylo trochu zdravého rozumu, je postavit se na stranu šikanovaného. Alespoň co do formy, když ne co do obsahu: "Ať je šikanovaný jakýkoli, toto se tady prostě dít nebude!" Jakmile je na straně šikanového alespoň jeden či dva lidi, šikana nemůže dorůst do obludných rozměrů, i když se ji třeba nepodaří zcela vymítit. Vzpomeňme na Otíka a mistra z filmu Vesničko má středisková. Otík je pravda někdy na zabití, zejména když načechrává pražákům pilíře, ale přesto se shodneme, že šikanovat by ho nikdo neměl. Tuto aporii ve filmu pan Pávek dokonale chápal.