Jsem jen puťka?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011

Dobrý den, pane doktore, chtěla bych se s Vámi poradit o svém trápení. Možná mi můžete pomoci.

Jsem už 18 let vdaná a mám tři děti. Vystudovala jsem střední školu se zaměřením na učitelky mateřských škol. S dětmi jsem také několik let pracovala. A to nejen ve školce, ale i na různých dětských táborech. A na jednom z nich jsem se seznámila s manželem. Petr se mi od začátku moc líbil. Je o několik let starší než já, ale pořád zůstal tím klukem, kterého jsem si brala. Pracuje v jednom značkovém autoservisu.

Těsně po svatbě se nám narodila Ivanka. Byla jsem s ní tři roky doma a pak jsem se vrátila do práce. Malou jsem měla ve školce celý den u sebe, takže to byla pohoda. Za dva roky jsem otěhotněla znovu a narodila se Karolína. Krátce poté mi zemřela maminka. Stal se ze mě sirotek (táta umřel, když jsem byla malá) a také náš život se rázem otočil o 180 stupňů. Po mamince jsme se sestrou zdědily značný majetek. Máma totiž zrestituovala v Praze několik činžáků, které prodala a na účtech po ní zůstaly miliony. Postavili jsme si s manželem v Praze baráček a já přestala chodit do práce. Navíc se nám narodil ještě syn, který teď chodí do třetí třídy. Odmalička byl dost nemocný, takže jsem byla ráda, že se mu můžu věnovat. Ivanka bude letos maturovat, Karolíně je 13 a Markovi deset. Od těhotenství s Kájou jsem pořád doma a už mi to začíná lézt na mozek. Rodina má doma servis, který si nemůže vynachválit, ale já jsem den ode dne nespokojenější.

Manžel chodí do práce, děti do školy a pomalu mě nepotřebují, mají své přátele a koníčky. Dokud byly děti malé a hlavně Marek nemocný, práce a kontakt s jinými lidmi mi nechyběly. Navíc manžel nechtěl, abych do práce chodila, peníze jsme nepotřebovali, můj plat učitelky ve školce by nás rozhodně nevytrhl a hlavně se on nemusel o nic starat. Navařeno, uklizeno a nakoupeno bylo každý den.

Ale teď je to jiné. Cítím, že už několik let upadám. Utíká mi úplně všechno. Přestávám mít přehled, co se děje, neumím jazyky, pořádně neovládám ani počítač. Kamarádky chodí do práce, takže se slezeme jednou za čas a i při našich dámských jízdách cítím, že jsem někde jinde. Pořád mluvit jen o tom, co jsem uvařila dobrého a jak se mají děti, taky nejde.

Dokonce jsem o sebe přestala dbát jako dřív, nemám pro koho se malovat a strojit. Když někam jdu sama nebo s manželem, to je něco jiného, to se se sebou snažím něco udělat, ale když jsem doma, tak je mi to jedno. Pro manžela jsem terčem posměchu. Čím dál víc mi dává najevo, že mám raději mlčet, přeci nemůžu o životě, který se odehrává za zdí našeho baráku, něco vědět. Když jsme se nedávno pohádali, tak mě poslal do kuchyně se slovy: Běž na své místo. Myslela jsem, že ho tenkrát praštím. Pak jsem si uvědomila, že má pravdu a došlo mi, jak mě vidí on i děti. Můžu si za to sama, i pro mě bylo pohodlné, že nemusím do práce. Jenže manžel se do mě poslední dobou obouvá čím dál víc, zesměšňuje mě i před dětmi, před přáteli i před svými rodiči a rodinou bratra. Kdyby se to netýkalo mě, možná bych se také smála jako ostatní, ale bohužel mě se to týká.

Když jsem mu jednou řekla, jak mi vadí, že si ze mě před lidmi dělá legraci a prakticky mě ponižuje, že jsem puťka domácí, tak mi řekl, že jsem přecitlivělá. Vždyť se tomu všichni smějí, je to jen legrace a já nemám být tak úzkostlivá. Přece o nic nejde. Na můj argument, že jsem tolik let doma, protože se o ně starám, mi řekl, že pokud chci jít do práce, tak přece můžu. Ale ať počítám s tím, že to pro mě bude šok všechno stíhat, když třetinu dne strávím v práci. A to je právě ten problém. Bojím se po tolika letech někde nastoupit, zároveň si nedovedu představit, jak to všechno budu zvládat. Poraďte mi, co mám dělat.

Marta K., Praha

Vážená paní,

jděte do práce a moc o tom nepřemýšlejte. Čím víc o tom budete mudrovat, tím víc Vám bude připadat ta otázka složitější.

Mohli bychom se zde právem rozčilovat, jak se k Vám manžel chová, ale také je možné, že on jen reflektuje to, jak vy si sama sebe nevážíte. Pochopitelně je dobré být doma, pokud jsou děti malé a pokud je jich hodně. To byla dřív realita - ženy měly na krku okolo šesti dětí a navíc musely obstarat chod celého hospodářství. To neznamenalo jen nakoupit a uvařit, ale nakrmit zvířectvo, nanosit vodu a občas chodit na pole. To je spolu se zahrádkou či prodejem výrobků na trhu tolik práce, že na nějaké zaměstnání není ani pomyšlení. Bohužel dnes máme vodu na páčku, světlo a teplo na čudlíky a nákup si můžete poslat domů kurýrem. Děti jedno, maximálně dvě. Ale i když vy máte děti tři přesto, když se blíží nejmladší pubertě, opravdu Vaše místo už není doma.

Když nastupujete po delší době do práce, nekoukal bych na to, jaký dostanete plat a zda vás vytrhne nebo ne. Podobně jako u absolventů nástupní plat je na zaměstnání to nejméně důležité. První dva roky jsou na sběr zkušeností, kontaktů a na rozkoukání v novém světě. Chození do práce je stupidně primitivní záležitost - po zaučení prakticky každý dělá po celou dobu zaměstnaneckého poměru to samé. To platí bez rozdílu jestli myjete podlahu nebo děláte psychoterapii.

Teprve až budete v první práci rok, dva, zkusil bych se podívat po jiné práci, třeba lépe placené. Ale ve Vašem postavení bych si bral spíše práci, která je výživnější a pestřejší než monotónní a vyčerpávající. Manžel vydělává peněz dost, takže vy můžete dělat cokoli vás napadne od soustruhu, přes školku až po profesionální pěstounskou péči.

Dočasná profesionální pěstounská péče je projekt, který se právě rozjíždí. Vy jste jako vystřižená kandidátka pro takovou práci. Máte vlastní děti, nejmladšímu je 10 let, tedy nehrozí, že se bude citově fixovat na mimino. Kvalifikaci máte na péči o děti. To děláte zřejmě dobře a baví vás to. Úkolem takové pěstounsky je dočasná péče o svěřené děti, aby neskončily v kojeneckých ústavech. Když se pak najde vhodný kandidát na osvojení, tak vy to dítě nasměřujete do nové, definitivní rodiny. Tento projekt se právě rozjíždí, tedy bude zřejmě dobře placený. Ve výhodě budou ty odvážní, kteří se nebudou bát vyzkoušet nové věci. I když samozřejmě v cizině je to běžné - to jen u nás zavíráme děti do ústavů. Dojděte se tedy pozeptat na OSPOD či přímo na MPSV.