PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2016-11-24
"Se 17tiletým synem se rozešla přítelkyně a dost těžce to nese. Už během jejich vztahu se dost trápil různými nejistotami a manipulacemi z její strany (holčičí hrátky) a nyní se jako rodiče obáváme, aby si syn něco neudělal. Jsou takové případy. Nechce se svěřovat rodičům, čeho by si ale měli všímat, zda jsou nějaké varovné příznaky a jak se zachovat. Jak projevit podporu, když dotyčné dítě o tom nechce mluvit."
Ve funkčních rodinách končí výchova okolo 17 let. V rozvádějících se ještě dříve - záhy po pubertě - okolo 14 let. Tedy i když syn bydlí s Vámi je to v podstatě "cizí samec" na návštěvě, který do Vaší domácnosti patří jen historicky. Jemu je třeba připomínat, že se má doma chovat už víceméně jako host, jinak nezbude než ho vypakovat z bytu. Vám rodičům je třeba naopak připomínat, že je se blíží čas, kdy by se měl postavit na vlastní nohy a že svou - předpokládám - dobrou výchovu můžete zničit tím, že vytvoříte mamahotel. To je prostě období adolescence, které je třeba pochopit, protože znamená změnu rodinného systému i změnu zavedených výchovných klišé.
Když se syn nechce svěřovat, ani dívky v tomto věku nechtějí přijímat citovou podporu od matek, je to projev toho, že se chce postavit na vlastní nohy - sám chce řídit svůj vlak, svůj osobní vlak. Chce mít svůj život po svou kontrolou (locus of control). To je stejně jako malé děti říkají mavajíc ručičkou: "Já sám. Pyč!" Tuto touhu po autonomii je třeba principiálně respektovat.
Nabídnout pomoc ale samozřejmě můžete. Třeba volně položenou knihou o rozchodech či o vztazích. Syn totiž od rodiče spíš přijme informace či věcné poučení než citové chlácholení. Obecně lidé naslouchají, když vidí, že druhý ví o daném problému víc než oni. Problém rodičů ale bývá, že rozchodům rozumí stejně málo jako jejich děti. Bohužel v dnešním světě mladí procházejí do reprodukce přibližně třemi velkými rozchody a ta excesivní bolest pak poznamenává jejich přístup k partnerským vztahům. Přestávají jim důvěřovat, což je škoda...