Opustit či neopustit parntera?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011

Dobrý den,

možná si budete myslet, že jsem labilní a zveličuji problémy, ale opravdu potřebuji poradit. Psychicky jsem na tom velmi špatně. Nemůžu spát a nejsem schopna normálně fungovat. Máme s partnerem Otou dlouhodobější problémy ve vztahu.

Jsme spolu již deset let a děti zatím nemáme. Do našeho vztahu ale vstoupila třetí osoba, a to v podobě přítelova dobrého kamaráda. Když jsem ho poznala, bylo mi jasné, že „stojím na rozcestí“. Doslova jsem se do něj pobláznila a ani jemu jsme nebyla lhostejná. Dnem i nocí jsem na něj musela myslet, dokola ho stále porovnávala s Otou a samozřejmě mi připadl ve všem lepší. Doslova jsem se do něj pobláznila. Nakonec jsem ale racionálně zvážila pro a proti a zůstala s Otou. Nechtěli jsme bořit fungující vztah jen kvůli chvilkovému hormonálnímu výkyvu. Nic vážného se nestalo, s Otovým přítelem jsme si řekli, že žádná byť nevinná dostaveníčka v kavárně už pokračovat nebudou, že nám oběma na Otovi záleží a nechceme ho zranit. Měla jsem dobrý pocit, že jsem to zvládla. Bohužel ale přítel se vše dozvěděl a byl z toho celý špatný. Chvilku to vypadalo, že je mezi námi definitivní konec, protože důvěra vzala za své. Nakonec jsme ale od Oty neodešla, zůstala jsem s ním, ale dostavily se výčitky.

O situaci jsme si povídali. Rozhodně jsme se nechtěli rozejít, neboť i po těch letech se máme stále rádi. Mně to však nějak psychicky nabouralo a začaly se dostavovat strašné záchvaty vzteku a agrese. Vybíjím si je na Otovi, který za to nemůže. Dospělo to tak daleko, že jsem ho i fyzicky napadla – přesněji, bušila jsem mu do zad pěstmi. Stalo se to navíc u jeho rodičů doma a ty si teď o mně nemyslí nic dobrého. Chápu to, ale strašně mě to mrzí. Cítím se jako vyvrhel, který ublížil člověku, kterého mám moc ráda. Navíc vím, že máslo na hlavě mám já, ačkoli znovu podotýkám, že nevěrná v pravém slova smyslu jsem Otovi skutečně nebyla ani jednou a to ani v průběhu uplynulých deseti let.

Potřebuji poradit, kam bych měla zajít. Zda na psychiatrii či vyhledat psychoterapeuta, protože mám strach, že tím ztratím nejen Otíka, ale i ostatní lidi, na kterých mi záleží. Nevím, zda ta agrese nepramení i ze špatně prožitého dětství. Naši se rozvedli, když mi bylo osm let. Rozvod se táhl čtyři roky a rodiče se fyzicky napadali. Jako dítě jsem žila v neustálém stresovém vypětí a poté mě dali do péče otci. S mamkou jsem nevyrůstala, velice mi chyběla a dodnes se moc nestýkáme. Nevím, jestli mé problémy nemůžou pramenit i z toho, ale nechci se jen vymlouvat na nešťastné dětství. Chci se sebou něco udělat, než zničím život ostatním a tím i sobě. Moc děkuji za odpověď.

Petra, Praha

Vážená paní,

vy byste neměla navštívit psychiatra, ale jednoznačně psychoterapeuta, protože váš problém je převážně partnerský a osobnostní.

Co se týká agrese, nejvíce mě zaujala věta: "bušila jsem mu do zad pěstmi." Nedokážu si představit, že byste takhle šla u jeho rodičů po obýváku, minula ho, otočila se a jen tak z čistého nebe buch, buch, buch - pobušila ho po zádech. Tento výrok totiž zřetelně odkazuje na nějakou interakci, rozhovor či narážky, ke kterým došlo v domě jeho rodičů. Chcete-li rozumět své agresi, musíte začít analýzou toho, co tomu bušení bezprostředně přecházelo. Tam bude klíč k nalezení odpovědi. Teprve když předchozí interakce není schopna vysvětlit ono bušení, pak je na čase otevřít Pandořinu skřínku minulosti a začít se přehrabovat v tom harampádí z dětství.

Přidanou hodnotu minulosti hledáme například u tzv. zamilování na první pohled, kde pohled sám není schopen vysvětlit sílu citu. V těchto případech je na místě hledat, jak se podobá přítelův dobrý kamarád někomu významnému z vaší minulosti - otci, matce, někomu ze sourozencům nebo dokonce i vám samotné ap. Nicméně tím výčet možností nekončí.

Sílu zamilování k novému partnerovi by mohlo vysvětlit i vaše konstatování, že s partnerem Otou máte dlouhodobější problémy ve vztahu. Vypadá to totiž, že Vám vztah z Otou zároveň hodně dává, ale i hodně frustruje. Z toho vyplývá silné napětí, rozervanost, která pak má za následek silné zamilování do nového muže. U lidí po třicítce totiž oběcně platí, že intenzita zamilování je úměrná spíš míře životní nespokojenosti a vztahové frustrace než síle hormonů, které jsou naopak nejsilnější v pubertě.

Zvýšenou pozornost věnujte ještě pocitům viny. Ve Vašem textu se to jimi jen hemží. S těmi je třeba zacházet velice obezřetně, protože někdy prospívají, jindy škodí. Všimněte si, že všechna náboženství vinu nějak zpracovávají a ukončují, například zpovědí, aby se pocity viny nerozplizly do nekonečna. Vy navíc říkáte, že nešlo o sexuální nevěru, jen jste se zamilovala do jiného muže. To je třeba vnímat spíš ne jako osobní vinu či selhání, ale jakousi "malárii" a ptát se, jak to, že ta zamilovanost je tak silná.

Uvědomte si, že jste v životní situaci, kdy je nejvyšší čas udělat odpovědné rozhodnutí, s kým založíte rodinu. Takové rozhodnutí má vyšší prioritu než fakt, že byste Otovi ublížila případným rozchodem.