PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2021-06-18
„Ubylo by jí, kdyby ten špinavý hrnek neodkládala na linku a místo toho ho rovnou strčila do myčky?!“ To jsou typické věty okolo pořádku, které každý partnerský poradce musí řešit. Asymetrie v pořádku je jedna z nesčetných partnerských asymetrií, které zákonitě vznikají tím, že spolu začnou žít dvě osobnosti s odlišnými potřebami. Jinou dobře známou asymetrií jsou rozdílné potřeby v sexu či přístupu k penězům ap.
Nekonfliktní asymetrie v pořádku
U všech asymetrií sledujeme, jestli je pár schopen najít kompromis, kde se oba partneři cítí dobře. Je vcelku jedno, jestli je víc pořádkumilovná žena nebo muž, ale hlavně jestli pár našel „zelený“ překryv v rámci svých tolerančních mezích.
Na pomyslné ose pořádku je ona víc pořádkumilovná než on. Hlavní ale je, že pár našel zelený překryv, který oběma vyhovuje. To se projeví tím, že u partnerského poradce se řeší všechno možné jenom ne pořádek. Levé meze limitů (modré) jsou okamžiky, kdy dotyční samovolně začínají uklízet, protože jim nepořádek přerůstá přes hlavu. Pravé meze (žluté) jsou body, od kterých dotyční považují další úklid za nesmyslný („zbytečnou buzeraci“, u většiny lidí např. zastřihávání listů fíkusu do správného tvaru). V této konfiguraci začíná uklízet vždy žena, neboť narůstající nepořádek vždy nejprve protne její modrou mez, kdy její muž je stále v poloze „to je ještě dobrý“. Tato asymetrie v pořádku je nejčastější a dalo by se říci - evolučně normální. Muž přichází do domácnosti, která je v mnohem lepším stavu než, jak kdy vypadal jeho staromládenecký byt. S úrovní pořádku je tedy nadmíru spokojen a nemá sklon do ženy rýt. Žena si možná stěžuje, že jí s pořádkem nepomůže, ale přesto je toto lepší situace, než opačná asymetrie, kde ji coby špindíru a bordelářku začíná drezurovat a vyučuje ji správnému uklízení.
Rozdíly v přístupu k pořádku jsou z velké části dány geneticky. Evoluční poučka říká, že obě pohlaví se liší v těch aspektech, kde na ně evoluce vyvíjela odlišný tlak. Je zřejmé, že ženské pohlavní orgány jsou mnohem náchylnější k nejrůznějším zánětům než mužské, stejně tak pro přežití dětí je důležitá větší čistota než na lov antilopy. Tento selekční tlak měl zřejmě za následek, že mezi pohlavími je na první pohled jasný rozdíl v přístupu k pořádku. Stačí si obejít mužské a ženské koleje či ubytovny. Podobně ženy po nastěhování do nového bytu mají potřebu vše umýt či vyprat, ať je to špinavé nebo ne, protože, co si umyly, to považují za své.
Typologicky můžeme rozlišit lidi na ty, kteří se zklidňují množením věcí, a naopak ty, kteří pociťují úlevu, když se věc mohou vyhodit. K tomu je třeba říci, že uklidit se dá jen poloprázdný byt. Byt přeplněný věcmi se v podstatě nedá uklidit.
Axiom: Každý si přirozeně udržuje úroveň pořádku, která mu vyhovuje. Když mu nepořádek přerůstá přes hlavu, začíná spontánně uklízet (viz modrý bod výše). Jakmile se dostane do svých mezí, puzení k uklízení zmizí a nahradí ho uspokojování jiné naléhavější potřeby. Tento axiom se netýká jen lidí, ale i zvířat. Například prase není považováno za čistotné zvíře, ale přesto, pokud má dostatečný čistý výběh, tak zprvu kálí do protějšího rohu, než kde má pelech. Nikdo ho to neučí, dělá to instinktivně. V poradenství je důležité zdůraznit, že tuto úroveň pořádku máme u svého partnera garantovanou zdarma.
Příklady přirozené úrovně pořádku
Děti se liší v tom, jestli tolerují nebo netolerují plesnivé a shnilé věci. Některé je nesnáší, a tak se rodiče nemusejí starat o zbytky svačin v jejich školních aktovkách. Nic plesnivého v nich nebude – jaksi samy se staré svačiny uklízejí. Naopak jiné děti plesnivé věci neřeší, takže rodiče najdou zelenou plísní prorostlý chleba s máslem přímo pod polštářem. I partneři se často liší v otázce, jestli tolerují či netolerují plesnivé věci v ledničce: „Já jsem si všimla, že ta cuketa je plesnivá, ale nestačila jsem ji vyhodit.“ To je věta, kterou nechápe člověk netolerující plíseň: „Vyhodit plesnivou věc je přeci otázka prvořadé důležitosti. To nepočká!“
Muž nějak myje nádobí. Z pohledu ženy je to možná nedostačivé, ale na druhou stranu má jistotu, že muž jí umyje nádobí na svou úroveň, tzn. zbaví nejhorší špíny či mastnoty (jeho modrá mez). Ona pak ho jen dočistí do své dokonalosti (její modrá mez). Ono mužovo předumytí nestojí ženu žádnou energii, tu dostává jaksi zdarma – tuto úroveň si muž udržuje sám od sebe. Ohromnou energii ale stojí přeučování partnera, aby začal jinak mýt nádobí, nebo věšet prádlo „správným“ způsobem.
Jak už bylo řečeno, tato konfigurace není konfliktní, neřešíme ji v poradně, ale přesto existuje pár pravidel pro toho, kdo má větší sklon k nepořádku:
A) Neškodit druhému partnerovi, tzn. sám sebe udržovat na vrcholu vlastní pořádkumilovnosti (žlutá mez). Například sám by asi nestlal, ale když vidí, že partnerka stele, tak před odchodem do koupelny tu peřinu taky přehodí přes pelest.
B) Respektovat zóny druhého partnera s větší pečlivostí. Například pracovna vypadá dle jeho představ, ale kuchyni opouští takovou, aby vypadala spíš podle jejích představ.
C) Pochválit a ocenit ono „automatické“ uklízení druhého partnera.
D) Podpořit čistotnějšího partnera v jiné oblasti. Ano, nepomůže s věšením prádla, ale zato svítí všechna světla v domě (i to v šatně).
Spojenectví s druhým člověkem proti vlastním slabostem
Protože většina lidí a zejména dětí má sklony spíše k nepořádku, ustálilo se obecné přesvědčení, že pořádek je něco lepšího než nepořádek. To je minimálně pedagogicky správné. Ale stejně jako u tělesné hmotnosti, ani zde žádný extrém není správný. Zatímco extrémy u poruch příjmu potravy jsou smrtelné, tak zde extrémy v ose nepořádek-pořádek ohrožují „pouze“ partnerský a rodinný život.
Ať má člověk problém s tím, že uklízí příliš moc nebo příliš málo, je dobré v takových případech navázat vnitřní spojenectví s druhým partnerem, který je blíže zdravému středu. Jinými slovy ten více nepořádný si může říci: „To je dobře, že žiji s člověkem, který mě vede k většímu řádu. Budu s ním spolupracovat. Když uklízí on, tak budu uklízet taky.“ Stejně ti, kteří mají uklízení jako drogu, tak si mohou říci: „Dobře, jsem trochu s tím uklízením praštěná. Tak alespoň nebudu pérovat svého partnera a děti, spíš zkusím jako oni vypnout.“
Konfliktní asymetrie v pořádku – ne patologické
Konflikty okolo pořádku jsou schopny vůčihledně rozbít rodiny či zabránit navázání partnerských vztahů.
Klientka se seznamovala s pohledným, dobře situovaným mužem a podivovala se, proč je ve svém věku stále svobodný. Po čase přijala pozvání k němu domů. Seděla na sedačce. On si ji zkoumavě prohlížel, a pak přinesl vyžehlenou teplákovou soupravu: „Nechceš se převléci? Bylo by ti to příjemnější.“ Na druhé schůzce si ji opět prohlížel a pak povídá: „Nechceš si svázat vlasy do culíku? Posledně tady po tobě zůstalo na sedačce sedm vlasů.“ Klientka pochopila...
Z toho vyplývá, že asymetrii v pořádku nemůžeme apriori brát jako bagatelní záležitost. Ani u normálních lidí mírnější případy asymetrie v pořádku nejsou procházka růžovým parkem. Konfliktní asymetrii zachycuje následující graf a ta již bývá zdrojem intenzivních hádek, kde zoufalost jednotlivých partnerů vede ke snění o „rozchodu, který by vše vyřešil“.
Pár nenachází oblast, kde by se jejich potřeby ohledně pořádku překrývaly. Jeho minimální pořádek ona vnímá jako buzerace: „Přece se nic nestane, když ten jeden hrnek nechám ležet na stole, když ho stejně ráno dám do myčky já!?“ V praxi by měl kompromis ležet někde v červené oblasti, tzn. v oblasti, kde oba jsou více či méně nespokojení. To je ovšem z principu nestabilní oblast, pro oba nepříjemná.
Pro tyto druhy asymetrií je typické, že se zvrhávají do oscilačního uspokojování potřeb. Ona chvíli stojí na špičkách a uklízí jako divá, „aby byl doma klid“. Tou dobou on je s pořádkem jakž takž spokojený. Pak jí dojdou baterky. Rezignuje na každodenní luxování a je spokojená. On začíná zatínat zuby, raději nic nekomentuje, narůstá mu městnaný afekt, který se vybije hádkou třeba nad kopicí bot před vchodem. Cyklus se opakuje. V každé chvíli je spokojený alespoň jeden, ale bohužel je to nestabilní model, který destabilizuje rodinu jako celek.
U těžších případů doporučujeme sektorové rozdělení bytu. On má svůj vzorný pořádek ve své pracovně, kterou si zamyká. Ona s dětmi si řídí zbytek bytu, do kterého on vstupuje jako do cizího prostoru, např. jako na náměstí, kde ho pohozený papírek také nerozzuří doběla.
Mírnější případy slyší na tuto techniku:
A) Pořádkumilovnější partner nechá svého partnera několik měsíců v klidu, aby viděl jakou úroveň pořádku má garantovanou jaksi od pána Boha. Tuto úroveň pořádku má za nulovou energii. Jakékoli zlepšení o proti této úrovni ho bude stát hodně energie.
B) Pořádkumilovnější partner si udělá seznam, co by byl rád, aby se zlepšilo, a seřadí ho podle svých priorit. Dále platí, že první věc na seznamu jde zpravidla změnit lehce, druhá hůře, třetí ztuha za cenu výtek a psychického nátlaku, čtvrtá za cenu neustálých hádek či chronického dusna, pátá za cenu úvah, že by se měli rozvést atd. Tedy pořadkumilovné partnery tedy připravujeme na to, že mohou očekávat jakési zlepšení ve dvou, maximálně třech jasně definovaných položkách, třeba: a) nebudou plesnivé věci v ledničce. b) CD budou v krabičkách. Na ostatní položky v seznamu je lepší rezignovat.
Osa x je pomyslná osa pořádku. Jakmile spolu žijí dva lidé, automaticky vznikne asymetrie na pomyslné ose pořádku – řekněme červená a modrá čára. Osa y a černá čárkováná čára je množství energie potřebné k posunutí červeného partnera na vyšší úroveň. Zde má pořádkumilovný partner (modrý) zaručeno, že pořádek nikdy neklesne pod 50 %. Zlepšení na 51 % půjde vcelku snadno, 52 % už hůře atd. 60 % už bude představovat takové hádky a bitky, že začnou myslet na rozvod. Žlutý „výbuch“ symbolizuje okamžik, kdy tlak na změnu pořádku vede k rozpadu vztahu, protože energie vynaložená na změnu pořádku překonala mez pevnosti vztahu. Jinými slovy objeví se otázka, zda hodnota uklizeného bytu převažuje děti zničené střídavou výchovou.
Exkurz – Pro koho se myje nádobí?
Jakkoli partnerské konflikty okolo pořádku vypadají úsměvně, musíme je na sezeních řešit. Usmiřování však není vždy triviální. Ukažme si práci s fantazijními postavami na příkladu, kterému říkám „chemoprénový svetr“. Muž se vrací pozdě domů a vzpomněl si, že ještě žena chtěla opravit podpatek na botě. Šel tedy do dílny, ale ráno žena ztropila scénu: „Protože si při práci zaprasil chemoprénovým lepidlem sváteční svetr, co jsem mu dala k vánocům. Tři tisíce stál! To se měl na ten podpatek raději vykašlat!“
Zeptal jsem se toho muže: „Než jste šel lepit ten podpatek, nezjevila se vám fantazijní žena s pobídkou: ‚Vezmi si svetr, ať se nezaprasíš!‘?“ Překvapilo mě, že muž opravdu věděl, o čem mluvím. Zřejmě fantazijní postavičky znal důvěrně: „Ano, ale zaplašil jsem ji s tím, že to obvykle zvládnu.“ Následné doporučení pak bylo nabíledni:
„Uvědomte si, že fantazijní žena není reálná žena. Ta reálná tou dobou spala. Vy jste se bavil se svým druhým já, které vám říkalo, abyste se chránil pláštěm. Tedy až k vám zase promluví vaše druhé já převlečené za vaši ženu, tak ho víc poslouchejte.“ Jinými slovy byl to návod, jak pracovat s mentálními introjekty.
Zdrojem partnerských neshod je i otázka či asymetrie, kdy se má mýt nádobí. Řečeno lapidárně: „Muži myjí nádobí před použitím - „logicky, když ho potřebuji, tak ho umyji“. Ženy ho myjí po použití - „logicky, přeci nebudu žít mezi špinavými věcmi.“ Představme si proto pokračování této scény. Za pár dní odjede manželka na víkend k rodičům. Podle této poučky muž celý víkend nádobí nemyje. Nicméně je neděle, žena má co nevidět přijet, a tak se mu opět zjeví v hlavě coby fantazijní postava a přehraje si mentální nahrávku z minula: „Tos‘ nemohl ani umýt nádobí, když jsem tu nebyla?!“ Muž si vzpomene na Klimeše: „Naslouchejte fantazijním postavám!“ a řekne si: „Dobrá, tak já jí to nádobí umyji.“ Umyje ho a jak žena vstoupí do dveří, tak uslyší radostné: „Umyl jsem ti nádobí.“ A následuje další nesmyslná debata – pro koho se myje nádobí: „Jak mně? Je to snad moje nádobí? Já jsem ho ušpinila? Umyl jsi ho buď po sobě, nebo pro nás.“
Tyto debaty jsou názornou ukázkou, jak lidé nerozumějí fungování fantazijních postav, ani tomu, jak jsou do nich uloženy naše potřeby. Muž samozřejmě neměl žádnou potřebu mýt nádobí, protože neměl potřebu ho bezprostředně použít. Umyl ho jen proto, že to po něm žádala fantazijní postava ženy. Samozřejmě reálná žena si neuvědomuje, že on to dělal na její „výslovnou žádost“, ergo z pohledu jeho jáství „nádobí umyl pro ni“. Proto se objevuje ono konfliktní: „Umyl jsem TI nádobí.“ Terapeutické doporučení je: Pochopit, jak fungují fantazijní postavy, a neřešit nesmyslnou otázku „Pro koho se myje nádobí?“, neboť hranice mezi jástvím (já-ty-my) partnerů se díky fantazijním postavám rozplývá.
Exkurz – Zbytečné debaty okolo záchodu
Nezpochybnitelným faktem je, že ženám se podařilo vytvořit záchody, které nesmrdí. To se stalo jen díky objevu záchodu s tzv. sifonem, tzv. water closet, WC (Albert Giblin 1819), který opravdu spolehlivě odděluje prostor záchodu od kanalizace.
Princip sifonového uzávěru A. Giblina je jednoduše geniální. Odchozí odpadní roura je esovitě prohnutá, takže v kličce vždy zbývá čistá voda po spláchnutí. Tato čistá voda brání v pronikání smradu z kanalizace do místnosti se záchodovou mísou. Díky tomu je možno vytvořit záchod, který nesmrdí, a umístit jej do koupelny či obecně dovnitř domu. Což dřív bylo zcela nemyslitelné (viz prevéty na hradech).
Bohužel to přineslo řadu dalších komplikací, a to otázky:
a) Kde má být záchodové prkénko.
b) Jak se má správně močit a jaké dopady má močení vsedě na mužskou identitu.
c) Jak se používá štětka, a kdo to měl koho naučit a v jakém věku.
Samozřejmě tyto debaty jsou zdálky úsměvné a většinou na ně není žádná správná odpověď, snad až na otázku, kde má být záchodové prkénko.
Snahy řídit vyměšovací chování lidí pomocí morálky sahají do nepaměti. Vzpomenout můžeme tři tisíce let staré napomenutí Mojžíšovo (Dt 23,13–15): Vně za táborem budeš mít vyhrazené místo, kam budeš chodit na stranu. Mezi svým nářadím budeš mít kolík. Než si venku dřepneš, vyhrabeš jím důlek a své výkaly zase přikryješ. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, chodí po tvém táboře, aby tě vysvobodil a aby ti vydal tvé nepřátele. Ať je tedy tvůj tábor svatý, aby u tebe nespatřil nic mrzkého a neodvrátil se od tebe.“
Původní záchody byly tedy turecké (díra v zemi), až později se objevil luxus moci při vyměšování sedět. Sezení přineslo problém s pomočeným sedacím místem, které vedlo k nápadu přidělat ještě druhé čisté prkénko. To se použije pouze v případě velké potřeby, jinak je bezpečně postaveno, a tak ukryto před stříkající močí. Důsledky nedodržování této zásady vidíme na fotografii prkénka ve vlaku, popř. v jakékoli rodině s dětmi. Jenže mnoho žen se prkénka štítí, tak by bylo rádo, kdyby bylo pro ně připraveno tak, aby se jej nemusely ani dotknout. Proto mají sklon převracet pravidlo, které bylo původně zamýšleno především na jejich ochranu, totiž že prkénko má být neustále nahoře.
Každopádně i tak záleží na páru, zda-li jsou schopni se domluvit na nějakém jiném sdíleném pravidlu. Obecně platí, že větší stabilitu mají ty páry, které dokáží tyto rozpory řešit klidně a mírně. Čím více se do těchto nedůležitých debat vlije energie, tím spíše přispívají k rozpadům těchto párů. Tedy cílem případné psychoterapie či poradenství je klidný smír a kompromisy, včetně doporučení neřešit to přes hrdost či identitu.
První obrázek až symbolicky ukazuje historický přechod mezi suchým tureckým záchodem (dole) k pohodlnějšímu záchodu sedacímu (nahoře). Druhý obrázek z vlaku ukazuje typický osud záchodů bez prkénka, jakož i důvod, proč se vymyslelo prkénko, které mělo být trvale nahoře, aby zůstalo čisté. Třetí obrázek je prý výhled ze záchoda tibetského kláštera. Za povšimnutí však stojí, že i tamní zbožní mniši mají záchod počůraný a tedy se neobejdou bez zvednutého prkénka. Čtvrtý obrázek ukazuje, jak debaty okolo vyměšovacích pravidel jsou provázány s mužskou identitou, který se cítí jako drezurovaný pes.
Exkurz - nepořádné děti
Nepořádek dětí je pro rodiče tvrdý oříšek. Hlavně by se měli vyvarovat extrémním výbuchům vzteku a nárazovým výchovným raziím. Nevýchovný přístup můžeme označit i případ, kdy otec trestal děti za nepořádek tím, že pokud našel pohozenou hračku, tak ji hodil do pytle. Dětem se ztrácely hračky, které marně hledaly. Našly je až v dospělosti - pytel plný léta postrádaných, milovaných hraček stál ve sklepě...
A) Důslednost je lepší než občasné velké tresty.
B) Pravidelnost je lepší než nárazové akce. Pokud ale rodič nemá sílu prosadit pravidelnost, měl by nárazovou akci dělat bez výtky: „Dnes uklidíme tvůj pokoj.“
C) Nevyžadovat stav, ale úkon. Nesmyslná, nerealizovatelná je věta: „Budeš si udržovat uklizený pokoj.“ Správný je požadavek: Jednou za týden, nejpozději v sobotu, mi ukážeš svůj perfektně uklizený pokojík.“
D) Pokud dítě jakéhokoli věku není schopno uklízet samo, musí rodič uklízet s ním. Ano, teoreticky dvanáctileté dítě by mělo být schopno si svůj pokoj uklidit samo, ale stejně nepopíratelným faktem je, že řada lidí to neumí ani v dospělosti. Takže pak je na rodiči, aby nemoralizoval, vzal si (audio)knihu či počítač do dětského pokoje a úklid dítěte strukturoval.
E) Uklízíme sektorově. Když dítě není schopno uklidit pokoj, je to známka, že neví, kde začít. Úkol rodiče je tedy strukturovat tento proces: „Začneme tím, že uklidíme pouze věci, co jsou na podlaze.“ Výborně a teď uklidíme stůl. Bravo. Teď postel.
Při uklízení je třeba pozorovat zárazy. Dítě přendavá jednu věc z místa na místo a evidentně neví, co s ní. Úkol rodiče stanovit té věci místo, např. kde mají být poskládané učebnice podle předmětů, kde jsou krabice na Lego atd. Čím více zárazů, tím menší sektor se musí dát dítěti k uklizení. Tedy ne celou knihovnu, ale jen jednu poličku.
Zvláštní pozornost představují tzv. citově obsazené předměty, které je člověku líto vyhodit. Pokud tímto trpí člověk nad běžnou míru, je třeba tyto citově obsazené věci skládat do krabic s vyznačeným datem. Když se do této krabice podívá za rok, zjistí, že tři čtvrtě těch věcí už vnímá jako odpadky - ztratily citovou obsazenost.
Patologie ohledně pořádku a trápení se soudy
Neshody s pořádkem v běžných rodinách se nedají vyhodnotit objektivně. Kolikrát se má vysávat za měsíc? Kdy se má mít nádobí ap. Například, občas se klienti ptají na historické normy: „Pozná se člověk podle toho, jak má nakrémované boty?“ Ano, v dobách, kdy boty představovaly úspory za několik měsíců, tak se podle vyčištěných bod dalo poznat, jak se člověk stará o vzácné věci. Dnes boty se dají koupit za půl hodiny práce, tedy tato norma je již pasé.
Patologické poruchy začínají, kdy uklízení či naopak nepořádek nabývají rozměrů, že se dají zčásti vyhodnotit objektivně - zhoršují zdraví, vedou k rozbrojům se širší komunitou, o rozpadu rodiny ani nemluvě. Nicméně ani u extrémů často není objektivní odpověď. Nevíme kolik vlasů po návštěvě může či nemůže zůstat na sedačce (obsedantně kompulzivní porucha), stejně tak nevíme, jak široké mají být uličky mezi stohy krámů u disposofobie.
Je tedy na zčásti subjektivním posouzení sociální pracovnice či soudu, kdy z extrémně zaneřáděného bytu vyjmout dítě, odebrat zanedbávaná zvířata. Argumenty jsou různé, například že dítě nemá pracovní stůl na přípravu do školy, že smrad a krysy ze skladiště krámů obtěžuje okolní sousedy. Obecně ale pro české soudy a OSPODy platí, že zasahují příliš pozdě, že snad kvůli alibismu nechávají případy narůst do tragických konců. Bohužel neustále je třeba zdůrazňovat, že opatrovnickým soudcům chybí praktická zkušenost s reálnou sociální prací, kterou z povahy věci svými rozhodnutími řídí, často spíš hatí. Alibistický přístup pak opravdu v řadě případě vede až k úmrtí fakticky nesvéprávných a nemocných osob, které by soud mohl, a tedy i měl svými rozhodnutími chránit. Lidská práva mají své opodstatnění jen, pokud jsou vykládána v kontextu zdravého rozumu a smyslu pro realitu.
Příklad ženského typu disposofobie – shromažďování psů a koček. V tomto bytě žila matka s porozvodovou depresí, s osmi psy a osmiletým synem. Psí exkrementy, které nikdo neměl sílu uklidit, pokrývaly celý byt i balkón přibližně v 15 cm rozestupech.
Platí poučka: Člověk s určitou poruchou bývá v oblasti své poruchy nesoudný, i když jinak může být zcela vpořádku. Zjevně nemá cenu se ptát anorektičky, jak vypadá ideální figura; pedofila, kdy má začít sexuální výchova; disposofobika na potřebnost krámů. Naproti tomu mimo své poruchy můžeme brát jejich odpovědi vážně: Alkoholička ví, jak se peče buchta, nebo znal jsem lékaře s disposofobií, který také se svým řemeslem neměl problém.
Jestliže tito lidé jsou v oblasti svých poruch fakticky nesvéprávní a svůj život v dané oblasti nemají pod svou kontrolou, nemá cenu jim klást všetečné otázky – jakou cenu má ptát se třeba alkoholika, jestli má pití pod kontrolou? Bohužel právě to dělají soudy pod praporem tzv. lidských práv na úkor sousedů, majitelů bytů a zejména dětí. Je-li matka disposofobička, je lépe, když tam jednou za půl roku přijde vyklízecí četa, dá jí dva lexauriny a její krámy jí vyhází do kontejneru, ale při tom jí dítě ponecháme v péči (samozřejmě je-li kromě disposofobie matka jinak normální), než když její disposofobii necháme narůst do obřích rozměrů, pak z ní uděláme do smrti zadluženou bezdomovkyni a dítě strčíme do ústavu (Klimeš 2018). Soudy ale raději systematicky rozbíjejí rodiny, vyrábějí bezdomovce a osiřelé děti, protože nemají sílu včas konstatovat, že matka není v oblasti disposofobie svéprávná a nemá cenu se jí ptát na její názor, a včas tam nenařídí nedobrovolné a opakované vyklízení krámů, aby ta rodina mohla nějak fungovat. Prostě ptát se disposofobika, co je nejlepší udělat s jeho horou odpadků, svědčí spíš o pomatenosti celého soudnictví včetně ujetých interpretací lidských práv.
Tento člověk také díky své chorobě přišel o dům, protože nikdo nebyl ochoten říci nahlas, že on své křečkování neovládá vůlí a že potřebuje ustanovit opatrovníka na vyklízení této skládky včetně správy financí. Kvůli pomatené interpretaci lidských práv přišel nemocný člověk o střechu nad hlavou.
Proto úkolem nás psychologů je ubezpečit soudy, že lidem s určitými patologiemi soud nemůže práva související s jejich poruchou odebrat, protože oni těmito právy už dávno reálně nedisponují – buď nikdy neměli, nebo je dočasně či trvale pozbyli. Úkolem soudu je jen konstatovat tento fakt a vyvodit z něj důsledky na ochranu dotyčných – aby kvůli iluzorním lidským právům, které fakticky nemají se nedostali do naprosté bídy. Například Otík ve Vesničce střediskové kvůli iluzornímu právu, které reálně neměl (právo nakládat se svým majetkem), málem skončil ožebračen šmejdy na Jižním městě. Stejně tak není dobré matce sebrat dítě a udělat z ní zadluženou bezdomovkyni jen proto, že soudy nejsou schopni včas konstatovat, že v oblasti pořádku není tato paní ani svéprávná, ani soudná, ani nemá své křečkování pod volní kontrolou.
Literatura
1. Vachala, Břetislav: Pobyt a odchod Izraelců z Egypta. Vesmír 83, 1/2004, str. 19.
2. Jeroným Klimeš (2018): Dispozofobie a jiní chudáci, na kterých se podepsala lidská práva. http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/dispozofobie.htm