Často se na mě obracejí rodiče s problémy se svými dospívajícími dětmi. Někdy se jedná díky mé předchozí praxi o adoptivní rodiče, ale jejich problémy jsou velmi podobné zkušenostem biologických rodičů s hyperaktivními dětmi.
Období puberty je možno přirovnat ke generálce. Děti představují herce, rodiče pak často už bezmocně přihlížející režiséry. Komedie, dramata či dokonce tragedie, které se v období kolem puberty objevují, přestávají rodiče mít pod svou kontrolou a ne vždy jsou na tuto náhlou změnu "kompetencí" připraveni. Nicméně není to období konce vztahu, ale spíše začátek nového druhu vztahu. Co v takovém období dělat, na co dát pozor, čeho se vyvarovat? To by nám mělo ukázat několik následujících příkladů.
Vyhnat či zabít?
Tuto otázku si kladli rodiče Karla. Karel právě dovršil 18 let. Tuto slavnou událost pokřtil tím, že s opilými kamarády zdemolovali chatu babičky. Nicméně to by nebylo to nejhorší. Karel se tou dobou stal i nechtěným otcem, do školy už se mu chodit už také nechtělo, pracovat jen trochu. Navíc doma kradl peníze, když byl v nouzi.
Jenom výčet jeho problémů by mnohým rodičům obarvil vlasy do šeda. Rodiče si sice uvědomovali, že se ve výchově dopustili chyb, ale Karla adoptovali až ve svém pozdním věku, když jemu samotnému bylo 5 let. Zprvu ani nerozuměli, co říká, když se to za pár měsíců naučili, ke své hrůze zjistili, že jsou to plynulé série nadávek a vulgarismů, co se v dětském domově naučil. Hlavní důvod, proč rodiče Karla nezvládali byly jeho agresivní záchvaty a impulzivní chování.
Většina čtenářů si asi při toto výčtu potíží zezelená a řekne si, že se nemá smysl adoptovat dítě. Nejlepší radou pro dané rodiče by bylo milého Karla vyhodit na ulici, ať se protlouká, jak umí. Ale to se snadněji řekne, než udělá. Přeci jenom deset let společného života je mnoho času, energie a konec konců i peněz, než aby se nad Karlem zlomila hůl. Kromě toho když se tento stav vleče už taková léta, je těžké takové dítě-dospělého vyhodit na ulici a začít se chovat jako úplně cizí lidi. K tomu je třeba už notná míra vzteku a nenávisti, které se sami rodiče brání. Ale co teď?
Řekněme si na rovinu, že toto je opravdu těžký případ. Těžký především proto, že se rodičů od počátku nepodařilo Karla zvládat. Od začátku z řady důvodů chyběla i odborná pomoc, která mohla zabránit tomuto vývoji. To, co dnes vidíme, je de facto velmi rozmazlené dítě, které už je samo otcem dalšího dítěte, které čeká asi podobný osud.
Je třeba ochránit rodiče.
Hledáme tedy odpověď na nerudovskou otázku: Co s ním? Pro mě jako psychologa jsou však v popředí zájmu spíše rodiče. V období okolo puberty a následně adolescence dochází k jevu, kdy rodiče přestávají být těmi silnějšími a začínají být na dětech závislí - nejprve psychicky později i fyzicky. Je zajímavé pozorovat, že tohoto faktu si děti zpravidla nejsou vědomi. Dlouho do dospělosti v nich přetrvává dětský strach z rodičů, i když tito jsou již psychicky i fyzicky slabší než oni. Například jim ani nedochází míra odpovědnosti za rodiče, kterou touto změnou chtě nechtě získávají.
Ne jinak to bylo u Karla. Ten vlastně mohl řádit v rodině jak černá ruka a rodiče neměli žádnou výraznější možnost mu v tom zabránit, kromě zásahu policie či jiných krajností, ke kterým se nechtěli uchylovat.
Jak předejít vzájemné nenávisti?
Prioritou v této době bylo tedy chránit rodiče a ne vychovávat Karla. Hlavní nebezpečí, které na tuto rodinu číhalo, byla vzájemná, již nesmiřitelná nenávist, která by definitivně pohřbila i ty zbytky hezkého, co tam stále ještě zbyly. Prvořadým úkolem psychologa tedy bylo předejít této konečné a už nezvratné nenávisti a přesvědčit rodiče, že to je nyní jejich prvořadým úkolem. Tedy ne vychovávat Karla a dohadovat se s ním, zda má jít studovat nebo vychovávat vlastní dítě, nebo něco úplně jiného. Protože jeho chování už dávno neměli pod kontrolou.
Šlo tedy ochránit rodiče před tím, aby jim Karel v jejich nepřítomnosti nekradl cennosti z bytu, aby jim nemohl prošacovávat byt. Protože to dispozice bytu umožňovala, doporučil jsem jim vyměnit prosklené dveře za plné, popř. bezpečnostní, které by Karlovi během jejich nepřítomnosti neumožňovaly prohledávat jejich část bytu. Karel tak měl přístup do svého pokoje a na toaletu, ne však do obývacího pokoje, kuchyně ap. Do společných prostor mohl kdykoli, když byli rodiče doma.
Při takových poněkud tvrdých opatřeních je důležité komunikovat nekonfliktně. Nejsou to tedy opatření proti Karlovi, ale opatření proti opakovaným ztrátám věcí. Jen v případě, že by se Karel agresivně domáhal přístupu do těchto, již oddělených prostor v nepřítomnosti rodičů, tak mu rodiče mají na rovinu říci, že si to nepřejí.
Pozor na penězotok
Podobná opatření je třeba zavést v oblasti toku peněz. Rodiče by si měli udělat finanční rozvahu, kolik do Karla aktuálně vkládají peněz, pak zapřemýšlet, kolik jsou ochotni do něho měsíčně investovat, aby neměli pocit ztráty. Například zjistí, že je to okolo 5000. Za tyto peníze není možno v Praze sehnat podnájem, tedy musí nechat Karla bydlet ve svém, nyní již rozděleném bytě, ale zřídí mu konto z studentskou kartou, kde je nastaven denní limit na 100 Kč.
Jaké má toto opatření výhodu? Karel dostává peníze postupně a nemůže je vybrat najednou a rychle utratit. Od Karla to vyžaduje kázeň v tom smyslu, že musí chodit pravidelně každý den do automatu a učí se starat o své záležitosti. Rodiče mají stále při ruce argument: "Máš kartu, tak nechoď za námi žebrat." Poskytování peněz je sice trochu vnímáno jako samozřejmost, ale mizí ponižující pocit "milodaru". Kromě toho mají rodiče stále 2000 Kč jako rezervu na mimořádné případy - výlety ap. Na účtu stále narůstají peníze za ty dny, kdy si Karel peníze nevybral. Z těchto peněz se financuje případná ztráta platební karty, výběry z drahých bankomatů a podobné Karlovy přehmaty.
Strach, že přijdu o něco, co už mám
Logika těchto opatření sleduje známý fakt, že tyto narušené děti nemotivují hrozby trestu, ani motivování odměnou, ale nejvíce je motivuje strach, že by přišly o něco, co už mají. Tento poznatek má v kontaktu s těmito dětmi cenu zlata. Proto přebytky z konta mu na konci měsíce dají a nebudou mu mluvit do toho, jak je utratí. To z toho důvodu, aby se naučil s penězi hospodařit a rozhodovat se za sám sebe. Čím lépe hospodaří, tím více mu zůstane.
Je zajímavé, že o něco podobného se jeho rodiče pokoušeli, když byl ještě dítě. Chtěli zabránit jeho vulgárnímu vyjadřování, tak mu řekli, že dostane tyto bonbóny a za každé sprosté slovo mu jeden seberou. Karel se zprvu snažil, ale pak jednou vybuchl, dostal se do amoku a opakoval jedno sprosté slovo tak dlouho, až se dostal do mínusu. Kvůli tomuto nezdaru rodiče nakonec na tuto metodu rezignovali. Škoda, že tehdy neměli kvalitní odborné vedení, protože stačila malá úprava a jejich metoda mohla slavit úspěchy. V čem byl háček?
Pravidla, která dítěti klademe, musí být nastavena tak, aby dítěti vždy něco zbylo. Tento jistý zbytek je něco, co je zbavuje úzkosti. Vždyť i Karel raději tak dlouho vztekle opakoval sprosté slovo, až bylo jisté, že žádné bonbóny nedostane. Takto de facto zbavil sám sebe úzkosti, kterou v něm vyvolal fakt, že nechtěně řekl sprosté slovo. Jak tedy řešit popsanou situaci? Rozpočítáme Karlovi bonbóny na každou denní hodinu. Pokud to Karel nevydrží některou hodinu a vztekle si vyplýtvá bonbóny do mínusu, pak následující hodinu může začít znova od začátku. Naštěstí žádný dětský záchvat vzteku netrvá déle než hodinu, kromě toho děti chodí odpoledne spát, tedy máme jistotu, že Karel něco málo bonbónů na konci dne přeci jen dostane, což mu nalije odvahy se příští den více snažit.
Kdy jsou všichni na přijmu?
Jak bylo řečeno na začátku, cílem tohoto postupu je uchránit rodiče a zabránit tomu, aby celý vztah neskončil v nenávisti. Tedy i poměrně tvrdá opatření vůči Karlovi mají v prvé řadě zachránit vztah, i když znamenají se vzdát řady představ a snů o tom, jaké by správné dítě mělo být a čeho by mělo dosáhnout.
Jestliže se dostaneme do stádia, kdy jsou rodiče ochráněni, pak je na čase hledat okamžiky, kdy tento vztah žije. Kdy dochází k tomu, že alespoň jedna strana je otevřená, ochotná naslouchat, kdy je řečeno lidově na příjmu. Většinou se stává, že se fáze naslouchání a hluchoty střídají, takže málokdy jsou jak rodiče, tak dítě na příjmu. Tyto okamžiky je však třeba vyhledávat, všímat si jich a následně je využívat. Například rodiče Karla jen tak mezi řečí na okraj poznamenali, že s Karlem se mnohem lépe hovoří, když jsou spolu v restauraci, než když se snaží s ním hovořit doma. Přesně tyto momenty je třeba cílevědomě hledat, protože ty jsou "vztahotvorné".
Karel například měl při všech svých nešvarech jednu vynikající vlastnost - měl soucit se slabými. Když mohl někomu pomoci, tak by se rozdal. Toto je rovněž okamžik, kdy může celá rodina dělat pospolu něco, co je dobré a hezké.
Stejně tak i jeho "pochybní kamarádi byli šťastní, když je Karlovi rodiče vzali spolu na výlet, protože to je jejich nikdy nevzali. V těchto chvílích bylo chování Karla i jeho kamarádů v normě a byla s nimi rozumná řeč. Naopak říkali Karlovi, jak má skvělé rodiče, což si sám moc neuvědomoval.
Je třeba si mít stále na mysli, že naše výchova dětí v kterémkoli jejich věku bude úspěšná, jen pokud pozitivních zážitků bude pětkrát až desetkrát více než negativních. A není pravda, že u dospívajících tyto pozitivní okamžiky nejsou. Jsou, ale třeba je hledat, nebo je vytvořit. Ukažme si ještě jeden příklad jiných rodičů, kteří si také nevěděli rady se svým výbušným synem Jardou.
Jarda byl sice vlastní dítě, ale podobně jako Karel měl nekontrolovatelné výbuchy, po kterých však vždy následovalo období, kdy se styděl, chodil se neustále omlouvat a trpěl strachem, že mu rodiče v noci umřou. Rodiče ničily oba tyto extrémy. Oni chtěli, aby především nevybuchoval, ale nestáli ani o omlouvací scény před spaním. Zajímavé bylo komplementární střídání fází naslouchání a hluchoty u rodičů a Jardy. Rodiče byli na příjmu, když Jarda začínal mít záchvat, a tedy sám na příjmu nebyl. Naproti tomu, zcela zákonitě se situace obrátila po té, co jej záchvat přešel. Pak on byl ochoten naslouchat, ale ublížení už rodiče ne.
I v tomto případě bylo pro rodiče 23letého Jardy překvapením konečné doporučení. Měli se večer zvednout a jít si lehnout do ložnice o 30 minut dříve, než by tak učinili sami. Pokud Jarda nedostane záchvat strachu o jejich život, pak si mohou v klidu číst. Je návaly strachu se projevovali tak, že se nahrnul do ložnice a začal se vyptávat, zda je nepíchá na prsou ap. Vt ěchto chvílích se jej pokoušeli rodiče zlo žnice vyhodit a tedy nebyli na příjmu, i když on byl. Avšak díky doporučení měli nyní půlhodiny času navíc a klid na to, aby změnili taktiku. Stačilo říci: "Ne, jsme v pořádku. Pojď si sem sednout na pelest a řekni nám, co jsi dneska dělal." Od této chvíle mají všichni 30 minut společného rodinného času, který by neexistoval, kdyby si jej takto nevytvořili.
Dospívají i rodiče
Období puberty a následně adolescence bývá o to náročnější, že nejen děti, ale i rodiče se musí naučit "novým kouskům", které ještě nikdy nedělali. Tedy nejen pro děti, ale i pro rodiče jsou tyto rodinné generálky obdobím dospívání. Všichni, kterým se podařilo toto nelehké období překonat, dosvědčí, že to stojí za tu námahu.