Manželství Viktora a Lenky moc nefungovalo - permanentní srážky, nekonečné dohady a pnutí.
Viktor sice vydělával hodně a byl to vcelku i rodinný typ, ale jako manažer měl řadu špatných vlastností, typických pro dominantní jedince. Například byl pyšný na svůj ostrovtip a Lenku před známými ponižoval pichlavou ironií. V tu chvíli možná zkousla rty, ale doma mu to dala sežrat. Inteligentní děvče se vzhledem modelky - žádný problém mít na každém prstě jednoho milence. Časem se však z těchto berliček na přežití vyklubal jeden muž. Permanentní milenec. Dušan, též úspěšný manažer, rozvedený s nepříliš dobrými vzpomínkami na manželství. Po lítých bojích se Lenka s Viktorem rozvedla a začala žít sama s dítětem v bytě kamarádky, co byla v tou dobou cizině.
Vztah s Dušanem byl stále perfektní, ale stagnoval. Lenka časem začala toužit po dalším dítěti, po dalším opravdovém sblížení. Jenže najednou narazila. Dušan jí povídá: "Ale Lenko, já jsem ti od začátku říkal, že nechci dítě ani svatbu. Mám strašný vzpomínky. Nechci si to zopakovat..." Tehdy se na mě obrátila s prosbou o pomoc, ale já jsem jí nakonec musel sám připomenout, že na začátku chození jí to takto vyhovovalo, že by si jinak s Dušanem nic nezačala. Ani ona tehdy netoužila po dalším vážném vztahu. Citová berlička s lety přerostla sice do vzájemné lásky, ale bohužel jen do jednostranné touhy po hlubším vztahu.
Stalo se, co se stát nemělo. Lenka otěhotněla i přesto, že se poctivě cpala antikoncepcí. Když to řekla Dušanovi, tak se zhroutil. Se slzami v očích ji prosil, aby šla na potrat. Přinesl jí peníze. Bohužel jsem se v tom krizovém momentu s Lenkou nesetkal, a tak jsem ji nestačil rozmluvit, aby si dítě nenechala vzít. Dušan za ní sice jezdil s kytkami do nemocnice, ale něco se zlomilo. Lenka ho začala nenávidět. Byla to sice z větší části sebenenávist, ale to nic neměnilo na tom, že se jí hnusil. Dušan šílel při představě, že by o ní přišel. Kanonáda smsek, neustálé telefonáty, omluvné emaily. V jednom rozhovoru Dušan připustil možnost svatby. Jenže najednou Lenka cítila, že sama moc nechce. Nabrnkla si jiného přítele. Ten je sice stabilní, vzal by si ji, ale má sklon s ní manipulovat, takže s ním raději nespí. Nenávist k Dušanovi se časem přetransformovala spíše do strachu z jeho další případné nespolehlivosti - začala s ním zase spát, ale bojí se s ním chodit. Tuto nedůvěřivost by ovšem možná překonala, pokud by neměla ten druhý vztah, tzn. tak nějak otevřené dveře na obou stranách. Způsobuje to, že se nedokáže rozhodnout. Má pocit, že v každém vztahu má něco, co potřebuje...
Všimněte si ten příběh nemá ani hlavu, ani patu, ani začátek, ani konec. Byla by to přihlouplá soup opera, kdyby ho nenapsal život, a kdyby za mnou s podobnými příběhy do poradny nechodili další desítky lidí. Jeho aktéři pořádně nevědí, co dělají špatně, proč je jejich život nekonečná řada provizorních polovztahů, zkratovitých rozhodnutí a kolísání. Dušan si představoval, že ten krásný vztah, co měli s Lenkou půjde tak nějak zakonzervovat, aby jim vydržel až do smrti. Nechápe, proč by to takto nemohlo vydržet.
Soud může prominout tzv. tvrdost zákona, ale kdo promine tvrdost přírodních zákonů? Těch, kterým romanticky říkáme láska? Lenka s Dušanem si neuvědomují, že existuje tzv. evoluční konstanta přechozeného vztahu. Ta se odvíjí od období asi pěti let, po které je lidské mládě extrémně zranitelné a kdy v přírodních podmínkách umírá každé třetí dítě. Proto je klíčové, aby jejich rodiče fungovali co nejlépe. Na tuto konstantu jsme vnitřně, geneticky nastaveni. Když během těchto pěti let (lhostejno, zda jde jen o “chození” nebo žití ve společné domácnosti) nevznikne opravdu pevný vztah – nejlépe založený na dětech - vztahy začnou mít samovolný sklon k rozpadu. Začnou se drolit a rozpadat bez jakéhokoliv závažnějšího důvodu.
Polovztahy vznikají zcela spontánně. Lenka nejprve toužila po blízkosti muže, který by jí neponižoval jako její manžel, chtěla mít svou svobodu. Dušan se zase bál, že když se k někomu připoutá, prožije znovu peklo jako v předchozím manželství. Každý z jiného důvodu vpluli do polovztahu. Ať už jsou ale důvody pro polovztah jakékoliv, jeho vyústění je vždycky stejné: bohužel není jiného léku, než je trochu přitlačit do pevných vztahů. Anebo se většinou bolestivě rozejít. Udržovat s někým vztah “na zkoušku”, jen pro radost z intimního přátelství a požitek ze sexu, může být rozumné tak rok či dva. Když se ale polovztahů křečovitě držíme i nadále, místo toho, aby nám chránili naší svobodu, způsobí nám nakonec zranění. Vztah je totiž něco jako řeka. Není možno jej zastavit uprostřed toku.
S polovztahy má zkušenost každý. Z prostého důvodu - máme k nim přirozený sklon. Jenže přesto jsou polovztahy nepoužitelné, když máme před sebou nějaký praktický cíl. Toto se netýká jen vztahů mezi mužem a ženou a s tím související reprodukce a výchovy dětí. Polovztahy ničí i jiná uskupení, jako jsou firmy, hudební skupiny či sportovní týmy. Každý kapelník, trenér či manažer musí své lidi neustále stmelovat a vést je k tomu, aby svému týmu dali to, co je třeba k dosažení společného cíle - vytrvalosti, ústupkům, odpuštění, vzájemné úctě atd. Takto tedy kompenzují sklony k polovičatým výkonům.
Stejně tak odnepaměti lidé využívali morálku, aby kompenzovali přirozený sklon k polovztahům. Morálka je totiž zpětná vazba, pomocí které starší generace předávají své životní zkušenosti mladším - otcové rodin vedli nápadníky svých dcer k rozhodnutí - buď vážná známost, nebo ať táhnou od jejich baráku. Babičky doporučovaly vnučkám, aby svým nápadníkům odpíraly potěšení ze sexu až do manželství, protože kariéra svobodné matky tehdy znamenala trpět hladem, mrazem a bídou.
Když díky technické revoluci postupně pominuly tyto ekonomické důvody pro stabilní vztahy, znovu se probudila prapůvodní touha po polovztazích. Zapomněly se důvody, proč si je lidé dříve odpírali - vždyť jsou přeci tak lákavé. Proč si nevyrazit z kopýtka, že? Jenže stačí jeden pohled na Lenku a Dušana a vidíme, že polovztahy jsou opravdu nevhodné pro reprodukci a evoluce nezná bratra: Kdo se nerozmnoží, bude vyselektován!
Móda singles je móda na jednu generaci. Všichni tito často sociálně úspěšní lidé jsou neúspěšní reprodukčně, a to jak biologicky, tak sociokulturně - nemají biologické děti a též nemají komu předat svou kulturu či ideologii. Naše populace se zredukuje na polovinu. Jediný rozdíl od středověkých morů spočívá v tom, že je to méně nápadné. Je totiž velkou otázkou, zda to bude i méně bolestivé. Za tři čtyři dekády budou naše generace z pozic "přemnožených" důchodců jen bezmocně přihlížet, jak díky masivní imigraci zmizí ta česká identita, kterou jsme si vcelku oblíbili (byť s výhrady). Uvidíme, zda nám frustraci z chybějících vnoučat a partnerů nahradí virtuální realita, kterou dnes tak pečlivě budujeme. Zkrátka LCD monitor s námi a zlé pryč!