Tento článek vznikl přepracováním staršího a podrobnějšího článku
Umění pořádat i zvládat demonstrace patří ke kultuře vyspělých demokracií. Demonstranti i policisté v České republice se ˝svému řemeslu˝ teprve učí. Zdá se, že muži v uniformách jsou pozornějšími žáky než jejich protivníci.
Hrůza z nadcházejícího summitu NATO se plíží Prahou a média zpracovávají veřejnost, aby oči strachu byly náležitě rozšířené. Nicméně jak demonstranti, tak policisté, obyvatelé Prahy či účastníci summitu jsou jen lidé, a proto chtě nechtě podléhají psychologickým zákonitostem. Veřejnost děsí především krvavé šarvátky agresivních účastníků s policií. Tyto střety jsou řízeny zákony davového jednání. Pokud se pohybuje velká masa lidí relativně úzkými ulicemi města a narazí na zátarasy či policejní kordon, zpravidla ti vzadu pozorují jen to, že lidé před nimi se zastavili, ale už nevědí proč. Informace se předávají ústní formou a podléhají pravidlům tiché pošty: citelnému zkreslení, zjednodušení či zveličení. Pokud můžeme pozorovat videonahrávky demonstrujícího davu, uvidíme na nich, jak se ze zadních míst derou dopředu určití lidé. Trochu to připomíná větší bublinky v limonádě, které plavou k hladině. Jsou to právě ti nejagresivnější jedinci, kteří nemají strach z násilného střetu nebo jej přímo vyhledávají. Stojící dav se tedy po čase zformuje tak, že na špici, v těsném kontaktu s policií, se tlačí ti nejagresivnější a vzadu přešlapují mírumilovnější demonstranti. Ti se dopředu nehrnou, ba spíše ustupují stranou a stávají se z nich pozorovatelé. Pokud známe tuto zákonitost, víme, že takový dav není nebezpečný z boku - pro okolní přihlížející. Stejně tak nám nezůstane utajeno, že zadní tři čtvrtiny davu vytvářejí naprosto neškodnou skupinu. Bohužel na neškodných lidech není nic pozoruhodného, proto je televize a jiná média nezaznamenávají. Snímky dostáváme právě z čela průvodu, kde se shromáždili nejagresivnější jedinci. V tomto smyslu je zpravodajství médií nevyvážené.
Práce s davem je specifická a od běžné policejní praxe se velmi liší. První zkušenosti s demonstrující masou, třeba při Global street party v květnu roku 1998, byly silně poznamenány amatérismem. Například na videonahrávkách jsme mohli vidět, jak rozzuřený náčelník pražské policie drží v jedné ruce vysílačku, ve druhé pendrek a trapně honí poslední nešťastníky po ulici místo toho, aby koordinoval celou akci. Od těch dob se hodně změnilo. Potvrdily to i střety během setkání zástupců Světové banky v Praze v říjnu 2000. Tehdy se policie chovala profesionálněji. Ukažme si jednoduchý příklad. Pokud hlídka dvou policistů kontroluje automobil, pak je v zájmu její vlastní bezpečnosti, aby cestující zůstali ve vozidle. Jestliže přece jenom nekontrolovatelně vystoupí, pak je nutno držet je pohromadě, aby o nich muži zákona měli přehled. Přesně tímto naučeným pravidlem se řídili policisté při dřívějších zásazích - nutili lidi, kteří šli po druhém chodníku, aby se vrátili zpátky do skupiny. Jenže zásah proti demonstrantům se od běžné silniční kontroly liší. Muži zákona vlastně paradoxně umocňovali davové chování. Policisté při Global street party také používali taktiku, která je spíše vhodná do války: zastavili dav na magistrále a chtěli po lidech, aby se otočili a vrátili se zpět na náměstí Míru. Vlákat protivníka do soutěsky a tam jej zmasakrovat - to je válečná taktika, kterou nelze použít proti lidem kráčejícím po ulici. Demonstrantům se mělo zabránit, aby odešli z náměstí Míru, ne je zastavit uprostřed magistrály, kde nemohli uhnout napravo ani nalevo. Do čela průvodu pak ˝vybublali˝ agresivní jedinci, dav stál a čekalo se na spouštěcí moment. Napětí narůstalo, nemohlo to skončit jinak než zmasakrováním nebohých policistů, jejichž jednotku tvořilo pár mladíků bez ochranných štítů. Tento zásah byl názornou ukázkou amatérismu vedení policie, která tehdy neměla žádné zkušenosti s davovým chováním. Samozřejmě když pomineme masakr na Národní třídě v roce 1989. O pár let později se v Praze konal již zmíněný kongres Světové banky. Policie tentokrát jednala mnohem profesionálněji. Dav zastavila před Kongresovým centrem, v místě, kde se na pravé straně rozkládal park a doleva se táhla ulice, kam mohli lidé dle libosti unikat. Tato taktika se ukázala evidentně úspěšnější, a to i přesto, že agrese některých jedinců na špici byla mnohonásobně tvrdší než v květnu 1998 na magistrále. Kdykoli totiž situace přesáhla únosnou mez, stačilo použít slzný plyn, a vše se zklidnilo. Také plačící přihlížející přestala podívaná časem bavit a odebrali se do přilehlých hospůdek, kde měli o čem hovořit. Vidíme, že vychází-li policie ze znalosti chování davu a použije-li vhodnou taktiku, má velkou naději na úspěch. Největší nebezpečí, jaké na policisty číhá, lze ukázat na výše popsaném příkladu náčelníka pražské policie: ztráta nervů a pak i kontroly nad celou situací. Policejní taktika se ovšem musí opírat o znalosti psychologie nejen při zásahu samém, ale ve všech fázích akce. Terčem četných stížností se stávalo to, co se dělo na policejních stanicích po zatčení podezřelých. Bylo by divné, kdyby v policistech po bitkách nezůstalo napětí, které odnášejí lidé, jež se často nazdařbůh podařilo pochytat po ulicích. Bohužel zpravidla to nejsou ti nejagresivnější z čela průvodu. Jak tedy zabránit šikanování bezbranných a často nevinných lidí za zdmi policejních stanic? Možná by bylo vhodné se podívat, jak to řeší na Západě, kde mají s podobnými demonstracemi dlouhodobější zkušenost. Recept je jednoduchý - střídání lidí ve službě. Když kordon policistů chrání určitou přístupovou cestu a jejich velitel usoudí, že má tu čest s příliš agresivním davem, rozhodne se pro zásah. Nejprve vymění lidi. Zasahující muži pak nejsou ti, kteří odolávali nadávkám a často i ranám demonstrantů. Noví, vycvičení policisté pochytají právě ty nejagresivnější účastníky a nechají je odvést. Nicméně na policejních stanicích je pak vyšetřuje třetí skupina policistů, která zadržené vidí poprvé až ve služebně. Taková praxe odpovídá psychologickým poznatkům a umožňuje policii, aby si zachovala chladnou hlavu a aby její zásah byl co nejúčinnější - postihl jedince, kteří se skutečně dopouštějí trestné činnosti.
Policie se postupně učí, u demonstrantů však přetrvává amatérismus. Musíme si uvědomit, že na rozdíl od policie máme před sebou dav lidí, které spojuje jen velmi málo. Jsou to různí jedinci a skupinky spojené jen jednou dílčí myšlenkou - například odporem vůči politice NATO či kritikou Světové banky. Některé z těchto lidí láká jen touha po pořádné bitce. Demonstranty tedy na rozdíl od policie nelze vnímat jako jednolitý, centrálně řízený systém, kde jeden nese odpovědnost za druhého. Zvláště u velkých demonstrací existuje nějaká menší skupinka, která jedná s úřady, ale rozhodně nemá pod kontrolou, co se nakonec odehraje a jak se skutečně protestující zachovají. Původním smyslem tzv. street party bylo upozornit na nějakou myšlenku, aby si jí lidé a především masová média všimli, a aby tak daná skupinka získala podporu širší veřejnosti. Akce měla charakter karnevalu. V určitém okamžiku se uprostřed města na domluvený signál seběhli zúčastnění na jedno místo. Na obou koncích ulice vztyčili pětimetrové trojnožky, do jejichž vrcholu se zavěsili lidé, takže je policie nemohla násilím zbořit. Auta nemohla projíždět a vznikl prostor pro party. Demonstranti měli tak dvě až tři hodiny na to, aby zabavili okolostojící lidi, přilákali novináře a předali propagační materiály. Většinou se rozdávalo vegetariánské občerstvení, děti bavili různí žongléři, chodilo se na chůdách a diskutovalo se s kolemjdoucími či novináři. Mezi tím někdo zmobilizoval policii, která pak vyjednávala s neformálními mluvčími. Ti, když viděli, že jde do tuhého, domluvili se, sbalili trojnožky a v pár minutách byl zase obnoven provoz.
V poslední době však roste brutalita určitých skupin. Širší veřejnost proto už často nevnímá ˝street party˝ jako zábavný karneval umožňující podívat se na určité věci jinak, jako alternativní způsob uvažování. Na rozdíl od policistů, kteří systematicky získávají zkušenosti v cizině, demonstranti bývají velmi mladí a neměli možnost se naučit, jak uspořádat účinnou street party. Nenavštívili žádné mezinárodní setkání typu Ecotopie (www.ecotopia.com). Často pak jejich chování nevědomky směřuje proti vlastní myšlence, kterou chtějí propagovat. Například při street party v srpnu 1998, která končila na náměstí Míru, nechali demonstranti na kolejích tramvaje stát vůz s ozvučovací technikou. Nejde jen o to, že tím naštvali všechny cestující; global street party vždy prosazovala myšlenku, že města jsou pro lidi, a ne pro auta. Proto si například demonstranti lehají na dálnice, co vedou skrz města. Na pražském náměstí však sami demonstrující zablokovali ekologickou hromadou dopravu, zatímco auta mohla volně projíždět. K takové absurdní situaci může dojít snad jen v Praze. Umění pořádat i zvládat demonstrace patří ke kultuře vyspělých demokracií. Pozorujeme, že Česko je zatím v roli žáka, jako je tomu ostatně i v mnoha jiných oblastech.
Vhodná taktika kontaktu s demonstranty používaná policií ve vyspělých zemích
- volně rozmístění demonstrující
- první řada policistů se štíty
- druhá řada policistů
- auta na odvoz zadržených
Policisté se štíty působí jako neprostupný val. Nejagresivnější demonstrant je protažen mezi štíty, kde jej zadrží druhá řada policistů. Stěna ze štítů se uzavře, takže demonstrující nevidí, co se stalo s jejich kolegou. Fantazie je zjitřena, což působí na demonstranty mnohem silněji než jakákoliv viděná scéna. Zadržený je naložen do auta a odvezen na oddělení, kde jej vyšetřuje skupina policistů, která se zásahu osobně neúčastnila.
Lidové noviny, Věda, 16.11.2002, Jeroným Klimeš