PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2007 - 2025-03-01
Tento článek léty trochu nabobtnal, protože používám pohádky při terapiích jako ilustraci patologie, kterou dotyční žijí.
K tomuto článku si dále stáhněte přednášku s presentací:
Obsah
1. Je Popelka velká učitelka?
2. Mrazík
3. Golem - mýtický guláš
4. Princezna se zlatou hvězdou
5. Pyšná princezna
6. Hrátky s čertem
7. Sůl nad zlato - Byl jednou jeden král
8. Jack a fazolový stonek - oidipální komplex a odcizený rodič
9. Locika - jak si matka a dcera vymění role
10. Perníková chaloupka - pohádka o hladu fyzickém i psychickém
11. Sněhurka a sedm trpalíků
12. Šípková růženka
Závěr
Mezi náma chlapama, ty kukadla Šafránkový jsou opravdu k sežrání... Ale ona celá Popelka je k sežrání. Proč? Asi proto, že Popelka na rozdíl macechy a nevlastní sestry nemá pocit nároku. Nečiní si nároky ani na velké dary (přines mi, co tě cestou cvrkne do nosu), ani na prsten při lovu, dokonce ani na prince. Na to vše si však dělá nároky macecha. Jenže čím více se snaží domoci svých "práv", tím více je neúspěšná. Není to nespravedlivé? Ona s dcerou je neochvějně přesvědčena, že ano. Vždyť ony jsou takové chudinky...
Ano, sebelítost, závist, pocit nároku, ale též sebenenávist - to jsou průvodní známky manipulátorů. Jejich osudy jsou smutné - čím více se snaží svůj život zachránit, tím jsou na tom hůř. A nechápou proč? Kde dělají chybu? Když se podíváme na Popelku, tak se to zdá být jednoduché - místo závisti obdiv, místo pocitu nároku vděk a trpělivost, když druhý není zrovna tam, kde bychom ho rádi měli.
Ale i Popelka má své požadavky, ze kterých nemůže slevit. Ano, princ musí dospět. Je to ještě napůl dítě. (Jenže ty sis bral maminku a mně vnucuješ samý cizí holky!) Dává mu proto tři hádanky. Když je pochopí, tak ji dokáže přijmout takovou, jaká je - šikovná střelkyně, lepší než on; okouzlující byť nepravá princezna, ale také špinavá holka obyčejného původu, která ale je schopna ho přechytračit, kdy si vzpomene. Je schopen to princ unést? Dokáže jí přijmout se vším všudy? Nejenom to hezké pozlátko? Popelka se na něj nebude zlobit, když to nedokáže, ale na druhé straně mu ráda pomůže, aby to dokázal.
Dr. František Pavlíček, skrytý scénárista, musel být geniální, když takto popsal zdravé vztahy mezi mužem a ženou. Nejen u prince a Popelky, ale i krále a královny. Všimněte si přírodního úkazu. Král s královnou se k sobě chovají stejně hezky na veřejnosti jako v soukromí. To třeba u macechy nepřipadá do úvahy. Ta by určitě řekla: "No, to je přeci normální, že se lidé k sobě doma chovají hůř, než jak se k sobě chovají na veřejnosti." Běžné to možná je, ale není to normální. Pak se nedivme, že se nám 'normálně' rozvádí dvě manželství ze tří. Návod na úspěch od Popelky zní: Chovejte se k vlastním, minimálně tak hezky, jako se normalně chováte k cizím lidem.
Tento s film s oblibou používám na ilustraci rozdílu mezi zdravým a dysthymickým prožíváním pomocí dvou otázek:
Kolik procent času měla dobrou náladu macecha?
Kolik procen času měl špatnou náladu Francek (Menšík)?
Proto macecha je učebnicová ukázka člověka trpícího dysthymií, viz http://dysthymie.klimes.us a Menšík zde hraje člověka se zdravým citovým prožíváním, i když i on byl v realitě názornou ukázkou člověka s ADHD v dospělosti.
Domácí úkol: Královna říká králi na adresu synátora: "Stejně je ve všem podstatném po tobě." Naštěstí scénárista byl tak bystrý a na několika místech prosvítá tato podstatná shoda. Naleznete je? (Řešení zde)
Tak jsem díky Lidovkám konečně viděl tuto pohádku celou. Jako dítě jsem ji totiž neviděl, protože ruské filmy se v rámci bojkotování zásadně vypínaly, a to hned při úvodních titulcích. Na tuto domácí normu si vzpomenu, když se v souvislosti s reality show hovoří o tom, že děti by byly traumatizované tím, že by jako jediné ve třídě neviděly, jak se například Regina sprchuje. Já jsem byl traumatizovaný vším možným, třeba hrou na klavír, ale rozhodně ne tím, že jsem měl v rámci třídy řadu prvenství - neviděl jsem Mrazíka, nikdy jsem nebyl s mávátky na Prvním máji a navíc jsem jako jediný ministroval. Prostě s touto historií exota si dokáži lehce představit, jak svým dětem zdůvodním, že i ony budou jediné ve třídě, kdo neuvidí prsa Reginy.
Heuristické návody jsou vždy jen přibližně správné, proto nepřekvapí, že v tomto případě bojkot ruské kultury nebyl na místě. Mrazík je opravdu hezká pohádka a stojí zapřemýšlet, proč rezonuje zrovna s českým srdcem a třeba ruské nechává chladným. Důvody vidím tři. Na rozdíl od jiných ruských filmů má větší spád a není rozvláčná. Stejně jako v českých pohádkách zlé postavy nejsou démonické ale spíš komické. Třetím důvodem je absurdita. Například Nastěnka musí uplést punčochu, ale necinkat jehlicemi. Kdyby totiž Bibli psali Češi a ne Židé, tak by nenapsali: "Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré." V české Bibli by stálo: "Bůh viděl, že všechno, co učinil, je naprosto absurdní." Proto nepřekvapí, že se nám líbí Mrazík. Vždyť je to docela realistický film, že?
Z psychologického hlediska je Mrazík o překonání narcismu - častá diagnosa. Není divu, že se s ní i pohádky snaží vypořádat. Všimněte si, že Nastěnka rozmrzá, až když se jí Ivan omlouvá za své hulvátství: "Ty čarodějnice, ty zmije jedovatá!" Jestliže naši partneři jsou zamrzlí, je dobré po vzoru Ivana zapřemýšlet, zda za tím nevězí naše sebestřednost.
Když porovnáme chování Nasti a Marfuši k Mrazíkovi, můžeme tušit zdroj jejího úspěchu. Nastěnka svou mírností dosahuje víc než Ivan svou silou. Slunce se vrací, květy s ní komunikují i Mrazík by pro ni udělal první poslední. Co naplat, zkrátka blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Domácí úkol: Znáte nějakou českou hádanku, která též řeší narcismus hlavního hrdiny? Kdyby vás nic nenapadlo, tak vám napovím, že je z pera Františka Hrubína a že ji též najdete na mých webových stránkách. (Řešení zde)
Nevím, jak si to Lidovky představují, ale demýtizovat Golema je prostě nemožné. Pekařův císař je prostě poctivý guláš starých i nových mýtů. Stačí si vzít samotný příběh o Golemovi.
Rabín Löw (1512 - 1609) byl velkou osobností nejen srovnatelnou s Janem Amosem Komenským, ale dost možná jej i významně ovlivnil. Podle legendy si měl uplácat z hlíny Golema. Proč? Bylo to napodobení díla Hospodinova, který stvořil člověka z prachu země. Jak Hospodin Bůh oživuje Adama? Vdechl mu "v chřípí dech života". I v tomto jej rabín napodobuje. Golemovi vkládá do čela Hospodinovo slovo, tzv. šém. To je text verše, který začíná hebrejskými slovy: "Šema Izrael..." čili "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány." Nyní chápeme, proč se strkal Šém zrovna do Golemova čela a ne do CD mechaniky, či dokonce do "čakry". Jen na okraj, když si napíšeme slovo Šéma německy dostáváme známé slovo schéma. Tedy sama legenda o Golemovi jsou vlastně dva promíchané mýty.
Na tuto divnou směsici mýtů si ještě bolševik narouboval své sny o zkrocení zlé atomové energie, která bude sloužit mírovým pekařským účelům navzdory zlému feudálovi - císaři. Takže mám vzkaz pro Lidovky - když všichni všechněm všechno dáme, tak budeme mít všechny mýty dohromady...
Domácí úkol: Slovo Golem znamená neúplnost, nedokonalost. Takto vysvětluje mýtus důvody Löwiho neúspěchu - na rozdíl od Hospodina upatlal "nepodarok" a ne člověka. To souvisí s mou psychologickou hádankou. Marně si lámu hlavu, proč fantazie o lákavých utopických vizích většinou končí katastrofou. Zajímalo by mě, jestli za tím náhodou nevězí nějaká psychologická zákonitost. Nevíte jaká? (Řešení zde)
4. Princezna se zlatou hvězdou
Na první pohled tato pohádka neobsahuje žádnou výraznější povahokresbu. Její hrdinové neproházejí žádným zřetelnějším psychologickým vývojem. Nedochází u nich jako například u prince v Popelce k změně hodnot a pohledu na svět. Navíc celým filmem prosvítá komunistická ideologie a averze vůči Němcům. Přesto i tato pohádka řeší velmi složitou otázku, která je stejně jako v Popelce hluboce psychologická. Ta zní: Jakými kritérii se má řídit naše partnerská volba, aby byla úspěšná? Abychom byli schopni po rodičích převzít živnost a popotáhnout tu káru světa zase o kousek dál. Tento přechod z prodlouženého dětství do plné, reprodukční dospělosti, byl jak vidíme těžký oříšek již dříve. Dnes je to, jak je patrné z 65% rozvodovosti, snad nadlidský úkol...
S Popelkou má Princezna se zlatou hvězdou společné i to, že svému vyvolenému princi skrývá svou pravou identitu. Jako by říkala dívkám: "Nestrkejte klukům pod nos povrchní líbivá pozlátka - funkci, moc či pomíjivou krásu. Ta totiž fungují jako magnet na Kazisvěty. Takový myší kožíšek, byť čistý a dobře záplatovaný, neomylně odfiltruje všechny dacany. Takto poznáte, kdo je schopen vidět vaši vnitřní krásu a kdo ne. Pro pravého prince je totiž krása a moc bonusem, ne podmínkou nutnou.
Kromě těchto hodnot má pohádka řadu dalších poselství. Například dobrý člověk (kuchař) se k Myšímu kožíšku chová hezky, i když je to obyčejná kuchtička, nejen když je to princezna. I nejvznešenější princezna se neštítí vzít za práci a zajímá se o svět kolem sebe. Princ, jakkoli ho miluje, není středobodem jejího světa. Kdyby měl kvůli ní trpět on nebo jeho zem, je ochotná se ho vzdát. Tyto hodnoty nejsou lidem zcela přirozené, proto mají pohádky, aby jim tyto hodnoty opakovaly a připomínaly. Kompenzují tak jakousi lidskou zapomnětlivost.
Domácí úkol: Na bále mezi princem a princeznou se objeví jedno erotické chování, které je typické nejen pro lidi, ale i pro řadu jiných živočišných druhů, například je vídáváme i u ptáků. Ne, soulož to opravdu není. Je to něco mnohem rafinovanějšího a je to vidět i v jiných pohádkách (Popelka, Pyšná princezna ap.). Víte, co to je? (Řešení zde)
"Nejasnější pan král rozkázal snížit daně." - Nemá cenu si nic nalhávat. Je to opravdu pohádka. Ale obsahuje i mnoho výroků, které jako by scénárista opsal od našich politiků: "Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil." Realistický je zřejmě i způsob, jakým královi milí rádci rozkrádají vybrané daně. Na rozdíl od tohoto krále se ale od těch našich Paroubků, Topolánků a Čunků se nedočkáme podobné sebekritiky: "Já jsem špatně kraloval..."
Tato pohádka je svým způsobem atypická. Není to princ, kdo potřebuje napravit hlavu. Je to princezna. Proč i ve starých pohádkách to bývají zpravidla muži, kdo je mimo a kdo potřebuje napravit svůj hodnotový systém? O starých pohádkách přeci nelze předpokládat, že by byly "švihlé" feminismem. Kromě toho hrdinové pohádek zpravidla netrpí tím, že by měli malou sílu či nedostatek krásy. Vždy je to nedostatek správných hodnot, pokřivený pohled na svět, který se v příběhu nějak napraví. To, že tradiční pohádky věnují tolik úsilí nápravám mužských hlav, je svědectvím o tom, že s mužskými hlavami bývá více práce než se ženskými.
Nicméně nezdolnost a neovladatelnost je něco, co ženy na mužích obdivují. I v této pohádce, když král Miroslav převlečen za zahradníka umravňuje princeznu, jedná se o boj na silnějšího: "Zavaž mi střevíček!" Součástí tohoto boje je i zvětšování vzdálenosti. Princezna chodí za Princem, on se jí na oko vyhybá. V tom je trochu kříž. Na jednu stranu si stěžujeme, že chlapi mají nepoddajný hřbet, ale na druhou stranu právě pro tuto vlastnost je ženy milují. Chtějí být jaksi zkroceny a navíc tato vlastnost se v dobrém případě projevuje statečností a schopností vzdorovat zlu. Bohužel milí rádcové jsou stejně nepoddajní jako král Miroslav. Ten se od nich liší jen svým hodnotovým systémem: "Lidí, kteří pracují, je hodně a páni se o ně málo starají..." Kéž by se i naši politici podobali víc královi Miroslavovi než milým rádcům či slabošskému králi.
Domácí úkol: Milí rádcové opakovaně používali na zvládnutí slabošského krále jednu klasickou manipulativní techniku. I když možná nevíte, jak se jmenuje, můžete pochopit, v čem je její vtip. (Řešení zde)
Tato pohádka se z probíraných pohádek zabývá jednoznačně nesložitějšími filosofickými otázkami, i když samozřejmě z nich dělá frašku. Komunistická ideologie byla přímočará. Dělnický uvědomělý a sebevědomý dragoun zapřáhne zločince do kola a mnich s jinými darmožrouty se hezky přiučí užitečné práci. Jenže se tak trochu zapomnělo, že Martin dosáhl toho cíle jen za pomoci anděla a potažmo Boha - splněná přání, záchrana z pekla. Takže se dá říci, že na konci pohádky se milý dragoun stává, když ne z Boží vůle králem, tak alespoň z Boží vůle statkářem.
Jinak se Drda pustil do opravdu těžkých teologických témat. Posuďte sami: upsání se Ďáblu, věčné zavržení, účinná lítost, skutečná svatost, hodnota askeze, celibátní selhání, pokušení, povyšovaní a pýcha, soucit s hříšníkem, rozpor mezi církevní praxí a teorií, hulvátské chování k ženám, sexuální závislost atd. Zkrátka kdyby si z toho tak okatě nedělal legraci, tak mohl být z fleku doktor honoris causa na Katolické teologické fakultě, protože každá z těchto otázek představuje nejen zajímavou otázku teologickou, ale i psychologickou.
Například proč pohádky tak často řeší otázku upsání se čertu? Na tento starý termín si vzpomenu poměrně často, když řeším problémy zadlužených lidí, kteří měli tu čest pohlédnout do tváře exekutorovi. Na začátku stálo pokušení - nevinná touha koupit si televizi. Pak přišel lákavý úpis a spotřebitelský úvěr podepsaný vlastní krví. Na konec zjistí, že za televizi zaplatili domkem, který zdědili po rodičích. Zkrátka není kompromis jako kompromis. I když jsme frustrovaní, není to důvod udělat první blbost, která nás napadne. Inu, jak to řekl sám čert v pohádce: "Do pekla k exekutorovi vede široká, pohodlná cesta..."
Domácí úkol: Martin Kabát mnohokrát prohlašuje, že se vůbec nebojí (vědomá úroveň). Všimněte si na okraj, že M.K. pronáší větu "Já se nebojím!" přesně ve chvílích, které nahánějí strach. Stačí tedy škrtnout "ne" a máme přesný zápis toho, co M.K. cítí: "Já se bojím." Předpona "ne" tedy znamená jen nevyřčený dovětek: "Ale já svůj strach zvládám." Z jeho chování tedy na několika místech prosvítá, že strach prožívá (nevědomí). Najdete tato místa? Víte, jak Freud a následně jeho dcera Anna Freudová pojmenovali tuto psychickou obranu, kdy jsou určité nepopíratelné prožitky vytlačeny z vědomí do nevědomí? (Řešení zde)
7. Sůl nad zlato - Byl jednou jeden král
Tuto pohádku velmi často zmiňuji svým klientům při terapiích. Zejména ono doporučení, které dala kouzelná babička Marušce v originální verzi: "Počkej až bude vát teplý severní vítr." Teplý severní vítr - to je přeci nesmysl. Ze severu vždy vanou jen studené větry. Čekání na teplý severní vítr je čekání na Godota.
Stejně jako kouzelná babička i já se snažím svým klientům zprostředkovat základní myšlenky této pohádky: "I když nyní trpíte, nemusí to být tím, že jste udělali něco špatně. Mnohé zlo nás postihuje naprosto nezaslouženě a není na něj jiné medicíny než trpělivost." Ale nedokáži to Maruškám říci lépe než babička: "Dopřej mu čas a on sám přijde na to, že pravda se nedá ani ukřičet, ani vyhnat z domu. Musíš být trpělivá, i když tě srdce bolí. Pravda stojí za každou bolest."
Jenže mnohdy je ta pravda pro klienty stejně prostá jako krutá: Máte holé ruce. Jste naprosto bezmocní. Nemůžete udělat žádný čin, který by Vám navrátil vašeho pana krále či bývalého partnera. To musí být jeho/její rozhodnutí, ke kterému možná dozraje, možná nedozraje. Zkrátka čekejte na teplý severní vítr a do té doby žijte v klidu svůj život tam kdesi v dáli od domova, v babiččině chaloupce.
Jednou ze známek zralé dospělosti je schopnost unést vlastní bezmoc. Zapomenout adolescentní iluzi, že všechno jde, když se chce. Prostě nejde. Jakkoli je to pro nás bolestné, někdy musíme respektovat vůli a přání druhého člověka, i když on dělá osudovou chybu svého života. To je totiž další poselství této pohádky: I kdybyste mohli udělat jakýkoli myslitelný zázrak, přesto Vám to není nic platné. Stejně musíte počkat, až se tomu vašemu panu králi rozbřeskne v kebuli, a to trvá. Zkrátka člověk nemá zestárnout, dokud nezmoudří. No, kéž by se nám to všem také podařilo.
Válka s blízkými lidmi se velmi liší od války s někým, s kým nás neváže citové pouto, s kým nejsme srostlí do jednoho těla. Prostě jakákoliv válka s režimem, nadřízeným či násilníkem je brnkačka ve srovnání s válkou s bývalým partnerem, s dítětem či rodičem. Důvod je hlavně fakt, který si málo kdo uvědomuje. Ve válce s blízkými lidmi platí úplně jiné zákonitosti než ve válce s cizími lidmi. Ty je třeba znát, pokud nechceme v těchto válkách ustrnout na celé dekády svého života.
Domácí úkol: V této pohádce vynalezl král (Werich) pro kouzelnou babičku kuriózní oslovení: "Osobo!" To už jí rovnou mohl říkat: "Savče!" Znáte ještě nějaké filmové pohádky, kde se lidé takto titulují? (Řešení zde)
Externí odkaz na výklad této pohádky
9. Locika - jak si matka a dcera vymění role
Locika (německy Rapunzel) je, jak se dočteme na Wikipedii, německá pohádka Bratří Grimmů. Na Wikipedii se též dočteme děj, který není obecně známý, tak si jej připomeneme:
Osamělý pár toužící po dítěti žije vedle zahrady obehnané zdí, která patří čarodějnici. Žena, která pociťuje touhu spojenou s příchodem jejího dlouho očekávaného těhotenství, si všimne květiny rapunzel/locika v oné zahradě a začne po ní bezmezně toužit. Jejímu manželovi se dvakrát po sobě podaří v noci do zahrady proniknout. Třetí noc jej však čarodějnice jménem Gothel chytí a obviní z krádeže. Žádá o slitování a ona souhlasí, že bude shovívavá pod podmínkou, že se po porodu vzdají svého dítěte v její prospěch. Muž v zoufalství souhlasí. Když se holčička narodí, čarodějnice ji začne vychovávat jako svou vlastní a pojmenuje ji Locika (v originále Rapunzel). Když dosáhne věku 12 let, čarodějnice ji zavře do věže bez dveří či schodů uprostřed lesa, kde je pouze jedna místnost a jedno okno.
Když ji chce navštívit, stoupne si pod věž a zavolá: "Lociko, Lociko, spusť dolů své vlasy, abych mohla vyjít po zlatých schodech.“ Ta potom omotá své blonďaté vlasy okolo háku vedle okna a spustí je dolů, aby po nich mohla čarodějnice vyšplhat do jejího pokoje ve věži.
Jednoho dne jel okolo lesa princ a slyšel zpěv Lociky rozléhající se z věže. Uchvácen jejím neustávajícím hlasem ji začal hledat, až věž nalezl, ale přirozeně se mu nepodařilo se do ní nijak dostat. Často se tam vrací, aby naslouchal jejímu krásnému zpěvu. Jednou uviděl, jak se Gothel do věže dostala, a když byla čarodějnice pryč, zavolal na Lociku, aby mu spustila své vlasy a vyšplhal po nich nahoru. Tak se s ní seznámil a nakonec jí nabídl sňatek, s čímž ona souhlasila.
Společně spřádali plán útěku: On bude přicházet každou noc tak aby se vyhnul čarodějnici, která přichází ve dne a bude jí přinášet hedvábí, ze kterého si ona postupně utká žebřík. Než se však tento jejich plán podařilo naplnit, Locika pošetile řekla o princi čarodějnici. Gothel jí ve vzteku vlasy ustřihne a uvrhne ji kamsi do divočiny, aby se starala sama o sebe. Princi pak řekne, že už ji nikdy neuvidí, a on vyskočí v zoufalství z věže a je oslepen trny, do kterých spadl. V jiné verzi jeho pád způsobí sama čarodějnice.
Mnoho měsíců se princ takto toulá pustinami. Jednou, když jde Locika pro vodu, uslyší ji si zpívat a opět se setkají. Když se obejmou, její slzy obnoví jeho zrak. V jiné verzi mu nakonec porodí chlapce - dvojčata (eventuálně dívku a chlapce). Princ si ji odvede do svého království, kde se jim dostane vřelého uvítání.
V alternativním zpracování příběh skončí odhalením, že čarodějnice odvázala cop Lociky poté, co princ z věže vyskočil, cop jí vyklouzl z rukou, spadl kamsi dolů a ona tak zůstala ve věži uvězněná.
Výklad
Pohádky často kopírují patologické vztahy v rodině metaforicky mýtickou mluvou. Kdo umí číst mýty a rozumí řečí snů, lehce porozumí i významu pohádky. Zde je to vcelku jednoduché. Všimněte si, že s narozením dítěte mizí otec i matka Lociky. To je psychické zmizení, ne fyzické. Rodiče dál žijí, ale změní se vztahy mezi nimi. Rostlina Locika v zahradě čarodějnice je symbolické označení sexu. Otec se s matkou několikrát vyspí, ale jakmile žena otěhotní a když se jí narodí dcera, tak otce vystrnadí jak z postele, tak z rodinného života a všechny své city upne na dceru Lociku. Gothel je osobnost, ve kterou se změní matka po narození dcery (proto také v dalším příběhu matka nefiguruje). Zmizí rodina matka-otec-dítě a je nahrazen vývojově nezralou citovou vazbou matka-dcera, kde pro otce není místo, proto i ten z pohádky mizí.
Dlouhé vlasy Lociky jsou city, které matka/Gothel z ní čerpá. Vlastně matka s dcerou si vymění role. Matka se chová jako batole - fixuje se na dceru, která coby jedinný zdroj matčina citového života se stává pro ni poskytovatelkou citů (neformální matkou). Matka se jaksi nechá neformálně adoptovat vlastní dcerou. Matka nemá jinou kamarádku, nemá jiný život, jen chce být se svou dcerou, která jí supluje mateřské city (vlasy), které se jí zřejmě v dětství nedostávaly od její matky, tzn. babičky Lociky.
Tak to jde až do puberty (12 let), kdy se Locika biologicky začíná odpojovat od primární rodiny. To by pro matku znamenalo další osiření, ztrátu dcery, coby své "náhradní matky". Matka pomocí citového vydírání nutí Lociku, aby jí poskytovala citovou podporu a odřezává ji proto od okolního světa (věž v lese).
Biologie je ale silnější než matka. Locika se zamiluje do kluka. Matka se to dozví a útočí proti potenciálnímu zeťovi. Je zprvu úspěšná, ale pohádka musí končit dobře, takže láska mladých vítězí a matka-čarodějnice je zapuzena. Dcera je nucena do quasi-oidipální volby: "Buď musíš zavrhnout matku, nebo partnera. Nesmíš je mít ráda oba dva."
V realitě samozřejmě to občas dobře nekončí. Když zvítězí matka, přitáhne dceru k sobě, zapuzený je otec/zeť. Přichází o ženu i děti. Buď na rodinu rezignuje, nebo začíná nekonečná válka o děti, kdy se tento scénář v podstatě opakuje v další generaci.
Za egoistickým chováním matky musíme tedy hledat citovou deprivaci v dětství, popř. to čemu se říká citová deprivace. Dominantní matka s dospělou inteligencí má v podstatě city jako dvouleté batole, proto její láska k dceři je vývojově nezralá. Ze stejného důvodu matka není schopna zralého partnerského vztahu k otci, ergo nevytváří rodinu, ale pouze obrácenou dyadickou vazbu k dceři, kde ona přebírá roli dítěte a dceru nutí, aby jí dělala náhradní matku. Jak říkám - nijak zvlášť výjímečná rodinná patologie.
Domácí úkol: Sigmund Freud používal pro nucenou volbu mezi láskou k otci a k matce termín Odipální komplex - dítě zjistí, že pokud miluje matku, ubližuje otci, a naopak. Tento termín novodobá psychologie vcelku zapomněla. Jaký termín se dnes používá pro stejný jev? (Řešení zde)
10. Perníková chaloupka - pohádka o hladu fyzickém i psychickém
Perníková chaloupka je snad nejkrutější pohádka, kterou znám, protože je o hladu fyzickém i citovém. Čarodějnice, co děti vykrmuje a chce je zabít, je citově chladná matka, která vyjadřuje city jen tím, že hladovým dětem dává jídlo místo skutečných citů (perníku). Děti mají raději otce než chladnou matku, ale ten je nechává matce napospas, když odchází do práce. Iluze bouchající sekyry je falešná - otec není s dětmi, když ho ony potřebují. U dětí se vyvíjí nepravý syndrom ústavního dítěte či nepravého osiření, kdy vlastní rodiče jsou vnímáni jako cizí lidé.
Občas se takové hrůzy vídávají i v praxi. Dětem matka (vysokoškolská profesorka) každý den říkala, že jsou neštěstím jejího života. Jednou rodiče kamsi jeli a dlouho se nevraceli. Sestra přišla za svým bráškou a povídá: "Znáš ten pocit, že když si něco hrozně moc přeješ, že se ti to jednou najednou splní?" Malý bráška povídá: "Ano! Myslíš, že jako ty dvě kreatury konečně chcípli při autohavárii?!" A při této šťastné vizi si oba sourozenci prý padli do náruče a radostně tančili tango po pokoji. Bohužel kreatury nechcípli, ale se vrátili později po 20:00, aby nezapomněli dětem připomenout, jak jim zkurvily životy... Tuto absenci mateřské lásky typicky odnesl hůře syn než dcera. Ach jo... I to občas děti zažívají...
Domácí úkol: Sigmund Freud byl asi poslední Čech, který udělal díru do světa coby psycholog. Narodil se v Příboru u Ostravy. Od té doby je to tu, alespoň co se psychologie týká, bída s nouzí. Pár vyjímek bychom ale našli. Koho například? (Řešení zde)
11. Sněhurka a sedm trpaslíků - matka nenávidí svou dceru
Pohádka se dá lehce vysvětlit tzv. substituční metodou, kdy za symbolické termíny dáme reálné. Laikům dělá problém si uvědomit, že se nejedná o macechu, ale vlastní biologickou matku.
Království = daná rodina
Královna macecha = matka, která byla ve svém mládí upnutá na svou krásu
Zrcadlo = pohled na svou dospívající dceru, Sněhurku, popř. pohled na muže, kteří se už nedívají na ni, ale na její dceru
Myslivec = submisivní otec podle Plzákovo: Slušný, Spolehlivý, Slabý
Trpaslíci = Sněhurčiny nápadníci, kteří ji ovšem neberou, ona není schopna se do žádného z nich zamilovat.
Princ = Sněhurčin nápadník, který v ní dokáže probudit cit a sexuální odezvu
Skleněná rakev = inhibovaná ženskost
Agrese matky vůči dceři
Matka se děsí nevyhnutného stárnutí. Když se podívá na svou dceru zjišťuje, že vstupuje do puberty a roste do krásy. Muži na ulici sledují víc její dceru než ji. To v ní vyvolává agresi vůči dceři - otrávené jablo, myslivec/otec zaúkolovaný, aby ji zabil. Sněhurku obklopí houf pro ni neatraktivních nápadníků - trpaslíků. Ona sama má však svou ženskost a sexualitu otrávenou - je netykavka, chová se asexuálně, chodí v pytloidních šatech, nenamalovaná. Pak přijde ten pravý princ, který má klíč od jejího nitra.
Sněhurka v psychologické praxi
Vážený pane doktore,
Obracíme se na Vás s žádostí o konzultaci a párovou terapii.
Jsme manželé ve věku 41 let, máme spolu dvě děti a náš vztah dostává praskliny, které nezvládáme zacelit. Nebo spíše - nevíme si s nimi moc rady.
Problémů je dost, ale mnoho indícií vede k tomu, že kořenový problém spočívá v těžkém vztahu manželka – její matka. Tento rodičovský vztah nám ovlivňuje náš manželský vztah až do nejintimnějších sféry.
Tchyně je, z mého pohledu, nevyspělý a zakomplexovaný jedinec, který nezvládnul dospělý život. Její rodiče by jí dali první poslední, svět se točil jenom kolem ní. Po prvním partnerském nezdaru se bezhlavě vrhla v 19 letech do manželství téměř s prvním, kdo šel okolo. Narodily se jim dvě dcery, první má budoucí žena. Manželství dvou nezralých lidí skončilo po pár letech a tchýně na tchána nenašla dobré slovo ani tenkrát, ani dnes. Rozvedená rodina pak žila společně s dominantní babičkou, která byla sice laskavá, ale svou laskavostí mnohé až dusila. Když má žena dospívala, byla krásná, moc krásná. A její matka se s ní začala přetahovat, snad až soupeřit. Manželka začala chodit se spolužákem a tchýně si ve stejnou dobu našla pětkrát rozvedeného muže pochybných morálních kvalit. Ten by se dal charakterizovat jako nemilované dítě, zakomplexovaný podvrženec neschopný empatie, zbabělec, lenoch a tlučhuba. Začal dělat peklo a dělalo dobře tomu škaredému chlapovi dělat zle krásné gymnazistce. Matka se svých dětí nezastala, naopak ještě s nimi soupeřila, což činí dodnes. Do toho se přidalo vyčítání, až posměšky, ale přesto si myslím, že má žena o ni stála a stojí.
Dopadlo to tak, že manželka onemocněla atopickým ekzémem a odstěhovala se k babičce. Úspěšně vystudovala VŠ, kde jsme se potkali. Odešli jsme do jiného města a jeden čas jsme se s nimi vůbec nebavili. Zdravotní stav se prudce zlepšil, žili jsme hezký život.
Přišly děti, začali jsme se znovu stýkat a s tím se vrátily problémy – zdravotní i partnerské. Manželka, ale i její sestra, se snaží zavděčit své matce, ta se pořád chová jak odmítavá pyšná princezna, a toto ničí i náš vztah. Po telefonátech se manželce objevují opary, zlobí ekzém, zvlášť přidá -li se vyčerpání z dětí (8 a 3 roky). Nevím, je-li to příčina, ale prorůstá i do manželského soužití, už téměř nežijeme jako manželé. Upřímně řečeno, i předtím to až tak úplně neladilo. Manželka je v některých věcech zvláštní – jakoby nechtěla být svůdnou ženou v krásném prádle, jakoby si ani neuměla užít svého těla. Mnohdy po příjemných chvílích se na mě vrhá s tím, že mě chce mačkat pupínky. Tím mi způsobovala bolest, vše hezké tím zničila, než jsem se začal bránit a pak šla mačkat pupínky sobě nebo si trhat chloupky. Dnes, když týden nic není a naznačím, že by mohla za mnou jít (už ani nespíme ve společné ložnici), tak ji polije studený pot, rozbolí ekzém a zase nic není. Hlava mi to nebrala a nebere… Výsledkem je jen další a další frustrace.
Toto je můj pohled na věc, nevím, jestli správný, jistě je jiný možný výklad, jistě nebyla řečena spousta věcí, které spolu souvisí.
Prosím, mohl byste se s námi sejít a probrat s námi náš rozladěný vztah?
Existuje vůbec nějaké řešení našich problémů vyrůstajících snad kdesi v podvědomí?
Mohl byste nám ukázat jiný náhled na naše problémy?
Poznámky
Vidíme, že léčivý vliv prince zdaleka není tak zázračný jako v pohádce.
Oddálení od tchyně sice pomáhá, ale je to dvojsečné.
Nový partner matky funguje jako myslivec, který má zabít sněruku v lese. Zde na rozdíl od pohádky se této role zhostil bezchybně.
Zákon transgeneračního padajícího hovna
V praxi se takto dědí sebenenávist z matku na dceru. Dvě varianty:
a) pozitiv-negativ, generačně se střídá generace tyran-oběť-tyran-oběť
b) klonování, v každé generaci je napřed dítě obětí a v dospělosti se samo stává agresorem, abusorem.
Když v životě sedíme na prostředním bidýlku, máme před sebou otázku: "Jak budou vypadat moje děti?" Viděl jsem lidi, kteří si nekladli za cíl, aby zastavili toto "hovno", které se propadá generacemi: "Nechápu, proč by mé děti měly mít lepší život než já. Mně také nikdo život neulehčoval..."
A) si myslím, že to není pravdivá věta, že i jemu mnoho lidí život ulehčovalo.
B) lepší životní strategií je opravdu orientace na děti a snaha připravit jim lepší život. Což se obávám, že naše generace našim dětem moc neposkytla. Moderní výchova se všemi svými bláznivými experimenty (jesle od půl roku, střídavá výchova, střídání škol, kastrace či euthanasie v pubertě, počítačová závislost a výchova k vyhýbavým strategiím) je pro děti víc traumatizující, než byla výchova našich předků. Bohužel i dnes platí ono evoluční, kdo se nerozmnoží, bude z evoluce vyselektován.
12. Šípková Růženka - hyperprotektivní rodiče
Vykládáme opět substituční metodou:
Spící zámek = inhibovaná ženskost Růženky
Trní = pichlavé chování Růženky vůči okolí, zejména vůči potenciálním partnerům
Zlá sudička = agrese matky/rodičů vůči Růžence
Dobré sudičky = láska matky/rodičů vůči Růžence
Růženka jako jediná dcera je opečovávaná jako oko v hlavě. Přenáší se na ni úzkostnost rodičů, kteří trpí obsedantně-kompulzními obavami. Totiž představují si, jak se Růžence něco stalo. Představy vedou k přemrštěnému ochranářskému chování. Když Růženka vstupuje do puberty, má přemrštěný strach z okolí a cizích lidí. Vůči okolnímu světu se obrní pichlavým chováním. Opět čeká se na Prince, který se nezalekne trní a proseká se až k jejímu přecitlivělému nitru.
V nejstarších verzích (14. až 17. století) je, že Princ spící Růženku znásilní. Vcelku neodporuje to tomu, jak to u reálných Růženek chodí.
Hyperprotektivní chování rodičů je reakce na vlastní agresi vůči dětem
Starostlivá matka po odjezdu dětí na výlet, si představuje, jak autobus havaroval a děti umřely. To vymyslela matka, proto je to fantazijní popřená či projikovaná agrese matky vůči dětem. Fantazijní autobus je vykonavatelem této agrese - disociované alter ego. Na tuto neodbytnou fantazii se objevuje reaktivní obrana a reaktivní výtvor. Matka projevuje přehnané obavy o děti a neustále volá řidiči a vedoucím zájezdu a chce vyvrátit své obavy. Agrese na děti je daná tím, že kvůli nim je závislá na muži, kterého nemiluje, kvůli nim se nemůže rozvést, kvůli nim nemá vysokou školu, žádný peníze.
Otec se nemůže zbavit vtíravých obav o zdraví syna. Stejný mechanismus - kvůli němu nemůže opustit "šílenou hysterku". Agrese ze ženy se přelévá na syna, který je poutem mezi ní a jím.
Excesivní testování Růženky – filtr na psychopaty
Strach z ublížení či ztráty vede k excesivnímu testování partnerů, to pak je filtr v lepším případě na nepoužitelné partnery, v horším případě na psychopaty.
Růženka vyrostla v příšerné rodině. Díky ošklivému dětství a nefungujícímu vztahu obou rodičů má skepsi vůči navazování jakýchkoliv vztahů. „Proč bych se měla vázat, když vím, jak to dopadlo u nás doma?,” opakovala si stále dokola.
Díky zklamání z dětství se Růženka všemi silami zasadila o to, aby se žádný muž nedostal do její blízkosti a ona nezažila podobné drama, jako tomu bylo u jejích rodičů. Chtěla předejít situacím, které tak dobře znala. Tím, že vyvíjela takové množství odpudivé síly, se bohužel stal pravý opak. Trychtýřem filtru k ní propadnul dokonalý psychopat Milan. Tím, že systematicky odmítala všechny normální muže, prokopal se k ní pouze ten, který cynicky ignoroval všechna její "NE!!!".
Ona byla přes všechno své odmítání už několik let přímo hladová po lásce, tudíž vytrvalce pasovala na svého oficiálního přítele. Roky trpěla samotou, nyní byla šťastná, že má po boku muže, který ji miluje, ba přímo zbožňuje.”
Jejího Romea ale láska velice rychle přešla poté, co ji dobyl. Růženkou, do které byl zamilovaný, najednou začal opovrhovat. Došlo k tzv. propadové křivce - z milovaného objektu se díky přiblížení stává odporný objekt. Milan na Růženka začal kašlat a chtěl ji od sebe zapudit. Za čas Růženka zjistila, že je těhotná. Šla mu to oznámit. Vyhodil ji z bytu. Růženka pak potratila za dveřmi.
Po otřesné anabázi s Milanem se u Růženky opět dostavila fáze odporu vůči vztahům a nedůvěra v shnilé mužské plémě. Růženka je opět na začátku dalšího cyklu. Opět začala odmítat normální nápadníky, kteří nebyli tak extrémní, aby se k ní prokopali přes všechno její odmítání. Tak ale opět čeká na dalšího psychopata.
Zde je filtrem její extrémní strach z dalšího ublížení. Ten strach místo, aby jí pomohl, ji vede do dalšího průšvihu. Tomu se říká sebedestruktivní obranná reakce - Chudák holka...
Pomalé navazování vztahu – typický vzorec u vztahů s knězi a ženatými muži
Formu polovztahu mají vztahy lidí, kteří se bojí normálního navázání vztahu (od 1 do 3 měsíců). Protože se extrémně bojí vyhledávají tzv. bezpečné vztahy – ženatý s rodinou, kněz ap. Na začátku stojí jen důvěrné přátelství, ale je v kombinaci s naprostým vyhladověním v oblasti partnerských vztahů. Odpudivé síly postupně opadávají a s tím i narůstá touha po hlubším vztahu. Následuje fáze intenzivního posílání sms, dotyky, sex a vzniká polovztah – vztah, který se nemůže stát reprodukčním díky počátečním podmínkám.
Jak Růženky zkouší obelstít vlastní hlavu
- Využití momentální dynamiky
Pokud jsou nároky neúměrné a partner zůstává i nadále v nedohlednu, lidé využívají momentální příležitosti či dynamiky, jak říkají psychologové. „To znamená, že to například roztočí na firemním večírku a skončí v posteli s někým, koho by si za střízliva k tělu nepustily.
- Využití Boží loterie
S holkou si není jist. Neví, jestli ji má nebo nemá rád. Ale spí s ní bez ochrany s tím, že kdyby náhodou přišla do jiného stavu, tak si ji vezme.
Stáré pohádky jsou vyprávěny většinou z úhlu pohledu ženského prožívání, ergo je jasné, že je vyprávěly především matky, babičky a chůvy. Při absence elektronických zařízení byly v Čechách milióny matek, které každý večer vyprávěly nějakou pohádku. Tak vznikaly jednak geniální vypravěčky, jako byla Marie Ebner Eschenbachová i její chůva, na kterou s láskou vzpomíná (viz její kniha Moje dětská léta), takto ale vznikaly i geniální příběhy, které zachycují v symbolické podobě kdejakou rodinnou patologii. Obliba u dětských posluchačů pak odrážela univerzalitu těchto vzorců, které zpravidla dekódujeme jako jiné nevědomé obsahy či mýtýcké texty. Pohádky proto jsou na výklad zpravidla složitější než romány či filmy pro dospělé.
Moderní televizní scénáristé to mají těžké - je jich zoufale málo ve srovnání s počtem vyprávějících žen v minulosti, navíc moderní rodina přestává pohádky jak číst, tak vyprávět. Tedy tito scénáristé považují za pohádku to, kde se dějí kouzelné věci a vystupují tam divnotvoři. Bohužel dobrou pohádku spíše tvoří v pozadí skryté psychologické obrazy rodinných patologií než čáry máry a kouzelné prsteny.
Proto existuje jen jediné doporučení - čtěte dětem pohádky nejen ve školkovém věku, ale i v době, kdy už samy umějí číst.
Co je to podstatné, v čem je princ po otci?
Na několika místech projevuje uznání po dobrý výkon, i když to znamená přiznání vlastní prohry. Například jeho společník říká: "Ta by zaslužila..." Princ na to: "Jedině metál - za to, jak nás doběhla." Zkrátka neobjevuje se u něho zápasení, ani povyšování se nad druhé pohlaví, která jsou většinou nezdravá, a to jak u mužů, tak u žen. Naproti tomu zápas, který se odvíjí mezi otcem a synem je zákonitý proces v adolescenci, díky kterému si syn buduje svou identitu.
Jaká česká pohádka je o překonání narcismu?
Třeba pohádka O Nosáčovi od Františka Hrubína. I v ní se musí princ rozlobit na svůj velký nos a tak překoná svou sebestřednost. V Mrazíkovi Ivan zahazuje zrcátko.
Jaká zákonitost má na svědomí, že opojné utopické vize zpravidla končí katastrofou?
Název této zákonitosti bohužel neznám. Pokud mě můžete poučit, budu jen rád. Každopádně bude se jednat o zákonitost fantazie, protože se vždy jedná o představy neexistujícího světa. Teoreticky tam může být řada důvodů: Snící člověk je v napětí, závěrečná katastrofa ve fantazii, pak odpovídá svalovému uvolnění, které napětí zakončuje. Též na pozadí může být strach z neznámého ap. Z filmů: Upír z Feratu, Ocelové město či Tajuplný ostrov atd. Osobně se domnívám, že je za tím tento mechanismus: Snění často spouští nějaká frustrace. Člověk si vysní krásný svět, ve kterém je uspokojená jeho frustrace. Když tento toto snění končí, vrací se z ráje do reality, do stále trvající frustrace. Tento návrat se pak spodobní jako katastrofa.
Jaké erotické chování bývá mezi princem a princeznou v pohádkách?
Kromě obligátního polibku je to honění. Princezna utíká a princ běží za ní. Vzniklá aktivace organismů je vnímaná eroticky. Jedná se tedy o heterostimulační chování.
Jakou klasickou manipulativní technikou zvládali milí rádcové slabošského krále?
Byla to distribuce viny. Zkrátka jej obvinili jakoukoliv výčitkou, která je v té chvíli napadla, ať byla logická nebo ne. Například obvinili ho za bouli, kterou si udělali díky tomu, že naslouchali za dveřmi. Člověk, který se cítí provinile, přestává uvažovat racionálně.
Za tuto bouli může zpívání
Bál se Martin Kabát nebo ne?
Například ve snu se mu vrací zápas s čerty a neustále se ohání. Stejně tak vidíme řadu tzv. úlekových reakcí. Řekněme si to takto. Strach je základní sebezáchovná reakce každého živého organismu. Člověk jej nemůže nemít. Může jej však vytlačit z vědomí pomocí psychických obran. U Martina se jednalo o popření. U mužů je obecně třeba překládat výroky. Když muž říká: "Nebojím se." Znamená to: "Svůj strach zvládám." Když muž říká: "Jsem v pohodě." Tak může být v naprosté citové nepohodě, ale výrok říká, že by si přál, aby měl situaci pod kontrolou. Když muž říká: "Příjdu v 17:00." Znamená to: "Přál bych si přijít v pět, ale nic nezaručuji." Když muž říká "Miluji tě." Znamená to: "Právě nyní k tobě pociťuji přitažlivé síly, které bych rád vyjádřil sexem." K tomu je třeba přijit i obecnou komunikační zásadu, která ale platí pro obě pohlaví: Každý výrok má záruční dobu, po kterou platí. Po jisté době se většina výroků, ne-li všechny stávají bezpřednětnými. To platí pro i jakkoli silné výroky. Síla výroku nic nevypovídá o jeho trvanlivosti, stejně jako síla hladu nevypovídá nic o tom, jak dlouho ho budu mít.
Ověřte si, zda tento silný výrok stále ještě platí.
Pokud ne, tak můžete Alberta/Albertu zase navštívit.
V jakých pohádkách se používá oslovení: Osobo!
Například Vladimír Menšík takto volá na zlou královnu v pohádce Jak se budí princezny: "Osobo, jak to, že nespíš?!
Jaký termín se dnes používá místo Freudova oidipálního komplexu?
Odcizený rodič, či anglicky parental alienation syndrome. Pozor v Mezinárodní klasifikaci nemocí není uveden v kapitole F, kde je většina psychiatrických diagnóz, ale v kapitole Z (Z63.5). V jiné verzi známe tuto exkluzivní patologickou volbu z románu Sofiina volba - matka se musí rozhodnout, které ze svých dětí pošle do plynu. Dceru nebo syna? Problematiku exkluzivních a inkluzivních vztahů jsem rozebral v článku: Přechod, předávání dítěte a exkluzivita vztahů
Kdo z Českých psychologů udělal díru do světa po Freudovi?
Světový formát byl jistě prof. Václav Vojta a jeho reflexní terapie - ale skončil v Mnichově. Dále třeba prof. Hanuš Papoušek a jeho výzkumy kojenců, ale i ten skončil v Mnichovském Kinderzentrum. V souvislosti s perníkovou chaloupkou a citovou deprivací a jejími následky myslím, že opravdu světových kvalit získala skupina psychologů kolem prof. Zdeňka Matějčka.
Jinak i u nás bylo mnoho dobrých psychologů, ale nikdo nepřerostl do světového formátu, jako např. švýcar Piaget. Dobrý matrimoniální psycholog byl třeba Plzák, ale opět zcela lokálního významu, dále řada z našich učitelů na FFUK. Prostě kdo chce u nás něčeho dosáhnout, musí emigrovat. :-)