Magoři, šílenci a blbci neboli Mašíbl – tak Vladimír Borecký označuje ve své knize různé podivíny, kteří jsou více nebo méně zábavní či (ne)škodní. Kniha je to zábavná, i když životy popisovaných osobností jsou vpravdě nezáviděníhodné. Proč? Jaké to je být podivínem?
Již v prvním ročníku psychologie nám dr. Kuťák na zastaralých termínech zjednodušeně objasňoval novodobé termíny: „Neurotik – člověk nervózní, psychotik – blázen, psychopat – podivín“. Problém pochopení starých diagnos je ale složitý dvojmo. Jednak už se dnes nepoužívají, ale hlavně nemají jasné obrysy. Ukažme si to na starém názvu nemoci - „kostižer“. To bylo označení pro jakoukoliv nemoc, která „žrala kosti“, tedy která potažmo vedla třeba k nějaké prapodivné zlomenině. To z dnešního pohledu mohla být řada nemocí – od tuberkulózy, přes myelom, až po nemoc křehkých kostí. Stejně tak „úbytě“ označovaly mnoho vzájemně nevyhraněných chorob, které provází úbytek sil, například lymfomy, tedy nejen tuberkulóza. Stejná úvaha platí pro termíny jako je světabol, stihomam, blbec či podivín, které jen přibližně odpovídají termínům deprese, paranoia, mentální retardace, porucha osobnosti čili psychopatie.
S psychiatrickými diagnosami je to o to složitější, že pojmová rozplizlost je jim vlastní dodnes. Posuďte sami. Například dyslexie – porucha čtení. Taková diagnosa má asi tolik logiky, jako kdyby vás donesli na nosítkách k lékaři, jemu by se rozzářili oči a vítězoslavně by vám oznámil: „Pane, je to jasné. Vás sem donesli, tedy máte poruchu chůze do schodů!“ Všichni víme, že problémy s chůzí do schodů může způsobit tisíce chorob. Taková diagnosa je tedy bezcenná. Jenže to, s čím bychom lékaře vyhodili, tomu vážně přikyvujeme u psychologů. Psycholog může triumfálně prohlásit: „Váš syn má poruchu čtení!“ Samozřejmě i dyslexii mohou způsobit stovky různých příčin, které ale dnes neumíme přesněji oddělovat, zčásti jsme i líní. Například někteří autoři tvrdí, že 66 % diagnos hyperaktivity je chybných.
Důvodů, proč je člověk podivný může být celá řada. Například divní a excentričtí jsou lidi s epilepsií, s Aspergerovým či Tourettovým syndromem, nejenom ti psychopaté. Naprosté kuriozity pak představují pacienti s neurologickými symptomy, tedy kteří mají v nepořádku spíše „hardware mozku než software“. Proto je třeba si uvědomit, že lidi za podivína, magora, šílence, blbce ap. označí toho, komu nerozumí, kde se nedokáží vžít do jeho prožívání a uvažování, a to zejména tehdy, pokud je dotyčný pro společnost přítěží a obtěžuje ji svými činy a výmysly. Naopak stejně nepochopitelného člověka titíž lidé označí za génia či dříve za svatého, když udělá něco, co společnost obohatí. Ach, jaké ten Einstein měl štěstí! Proto nejpřesnější definice podivína by asi zněla: člověk, kterému nerozumím, kterému se podivuji. Jenže to je diagnosa spíš mě samotného, neboť já jsem ten, kdo nechápe, a ne toho excentrického člověka.
Z toho vyplývá i odpověď na další otázku: „Je podivín nebezpečný mně, mé rodině či společnosti?“ Pokud se spokojíte se statistickou odpovědí, tak odpověď zní většinou ne. Většina podivínů není nebezpečných, protože kdyby bylo nebezpečné všechno, co nechápeme a čemu se podivujeme, tak už dávno tu nežije nikdo. Většina podivných lidí je víceméně neškodná, nebo škodná v mírných mezích.
Frenštátský podivín ale škodný byl a i když přidáme informaci, že to byl brblal obecný, stejně je těžké nějak blíže objasnit jeho prožívání. Když ale vystačíme s pojmem dyslexie, tak by nás mohlo uspokojit konstatování, že dotyčný muž trpěl rozvinutou formou intermitentní explozivní frenštátoitidy, která se projevuje vpravdě nečekanými výbuchy pod Radhoštěm s kódem F63.81 pro pojišťovnu.
Proto věda obecně usiluje o jasné definice a přesnější termíny, abychom měli méně takto vágních odpovědí. Kvůli tomu, že těmto lidem nerozumíme, nevíme, co od nich čekat. Máme pak pocit, že jsou všeho schopní. Nic není ale vzdálenější pravdě. Když pochopíme zdroje jednotlivých poruch, tak zjistíme, že tyto lidé se podobají rychlíku, který sice svižně pádí, ale bohužel jeho dráha je přesně vymezená kolejemi. On si nemůže flexibilně trochu zajet doprava a pak trochu doleva. Jeho osud jsou jeho koleje. Stejně pro většinu nemocných lidí, kam samozřejmě spadají i podivíni, je osudem jejich nemoc. Takže kverulant nemůže jen tak si vypnout svůj sklon k sepisování stížností a svou závislost na autostimulaci čili lidově řečeno samonasírání. Oběť trestného činu celé roky mluví jen o prožitém traumatu. Hysterka či moderněji histrionka stále hyne nedostatkem pozornosti a vzápětí udělá další scénu, aby se už konečně něco dělo. Asperger stále nerozumí lidem a dívá se na to lidské hemžení s pocitem zmatení a totálního ztracení. Baron Prášil stále práší...
I frenštátský podivín dokázal kde co, ale nedokázal se vystěhovat. Svět ho přeučoval, aby jel po jiných kolejích – platil nájem, plyn, exekuce a nakonec poslechl i příkaz k vystěhování. On pak udělal to, co by udělal i rychlík, kterého bychom vykolejili, zkrátka vybuchl. I mnohý pes přeci kouše, je-li zahnán do kouta. Tento popis jeho čin možná vysvětluje, ale bohužel neospravedlňuje. Každopádně ukazuje, kam nasměrovat přesnější diagnostiku – jak odhadnout dopředu, který člověk vybuchne i s celým barákem, když dostane příkaz k vystěhování, a který ne. Že to vůbec není lehká otázka, zvíme z toho, že odpověď na ni se dosud marně hledá v souvislosti s podobně explozivním terorismem.