Závislost na digitálních zařízeních u dětí školou povinných i nepovinných

Mgr. Michaela Klimešová, PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2015-01-22

michaela.klimesova@email.cz http://michaela.klimes.us

Známí kamaráda byli majitelé bohaté firmy a rodiče jedináčka. Celý život předpokládali, že syn převezme jejich rodinnou firmu, a živili si představu, že „to vše dělají pro něj“. Synovi dopřáli to nejlepší - od oblečení, přes vzdělání, až po moderní technologie. Rozčarování přišlo v 18ti letech. Syn jim oznámil, že končí se školou, že odchází z domova, a že o jejich „velký grunt“ nemá zájem. Protože rodiče o něm poté neměli žádné informace, najali si soukromé detektivy. Ti jim vypátrali, že jejich syn žije kdesi v suterénu na Smíchově, kde v partě jemu podobných kontinuálně hraje počítačové hry. Strava odpovídá životnímu stylu - pizza, Cola. Jediné, co rodičům po synovi zbylo, byly vzpomínky, zmařené naděje a IP adresa, kterou jim vypátrali detektivové...

To byl osud známých mého kamaráda. Ten si pod dojmem jejich vyprávění uvědomil, že z jeho tří dětí dvě nemají o počítače žádný zájem, ale Tomáš sedí na počítači více, než je zdrávo. Po několika marných intervencích - domluva, snaha nastavit pravidla ap. - se rozhodl k drastickému kroku. Všem dětem nechal firemním technikem zformátovat počítače a nastavil na ně heslo. Jak se dalo očekávat, dvěma dětem to bylo jedno, ale Tomáš zuřil, inu abstinenční příznaky. Po čase otec zjistil, že Tomáš přešel na dotykový, tzv. chytrý mobilní telefon. I ten mu musel zabavit, protože Tomáš na něm trávil každou volnou chvíli a zanedbával školu. Za nedlouho se ztratil podobný telefon bratra Tomáše. Po marném pátrání se objevil jeho signál z Tomášovy školy - Tomáš ho ukradl. Tak otec vyměnil telefony všem dětem. Ty dvě to prý opět snášely bez problémů. Jednou tak sedí otec na zahradě a říká si: „Kde je Tomáš? Vždyť všechny počítače už jsou zaheslované... Počkat! Vlastně mámin počítač ještě nemá heslo. Že by?“ A opravdu Tomáš byl tam, kde otec předpokládal. Tím ovšem příběh nekončí. Bohužel. Přitom otec Tomáše rozhodně není ten typ podnikatele, který by svou rodinu zanedbával, nebo se dětem nevěnoval.

Jiný otec se k tomuto vyprávění přidal. Prý řešil podobný problém. Děti místo spaní hrály hry. Domluvy nepomohly, tak jim začal vypínat internet na noc. To nějakou dobu fungovalo, ale pak si všiml, že na jeho telefonu má nějak velký přesun dat. To mu bylo divné, vždyť tolik internet nevyužívá. Tak chvíli dumal, pak zjistil, že jeho synové si z jeho mobilu udělali přístupový bod, přes který si v noci stahují data. Tak musel zaheslovat i svůj telefon.

Toto jsou příběhy z našeho okolí a předpokládáme, že podobných jste již slyšeli sami celou řadu. Rodičům začíná pomalu docházet, že kromě nekončící řádky pozitiv, se digitální zařízení (DZ) chovají jako nelátková, behaviorální droga, která je pro určité typy dětí až patologicky lákavá (F63.8). Tyto příběhy byly též inspirací při výběru tématu diplomové práce autorky tohoto článku, kde s počítačovým zpracováním dat a grafy vypomohl druhý autor.

Sestavování dotazníku pro děti základních a středních škol vycházelo ze zkušeností výzkumu vlivu televize na děti. Tam se ukázalo, že není až tak důležité sledovat, na co se děti dívají, ale stačí sledovat celkový čas strávený před obrazovkou. To ještě před pár lety bylo u českých dětí okolo 3,5 hodiny v průměru. Podobně u dotazníku vlivu digitálních zařízení (DZ) na děti se sledoval celkový čas strávený s DZ versus další ukazatele, které jsou zajímavé pro rodiče. Především vliv na známky z hlavních předmětů - matematiky a češtiny.

Máme data 313 žáků z 16 tříd 7 škol z Prahy a okolí, půl na půl dívky/chlapci a ZŠ/gymnázium. U TV obrazovek děti tráví prý 3,5 hodiny denně. Položme si tedy otázku: Kolik hodin tráví ve školní dny na digitálních zařízeních (mobil, playstation, PC, tablet)? K tomu je vhodný názorný krabicový graf. Průměr dětí označuje červený křížek čili na DZ stráví školáci v průměru 4,4 hodiny ve všední den. To je více než půl pracovní směny. Když 313 žáků seřadíme podle toho, jak moc tráví čas na DZ, tak prostřední žák (medián) hraje 3,5 hodiny (tlustá čára uprostřed krabice). Samotná krabice představuje polovinu žáků, tzn. přibližně 150 žáků tráví od 2 do 6 hodin - to je realita ČR. Většina třídy leží mezi vousy boxu a ona černá kolečka představují exoty. Nejzajímavější exot je bezpochyby ten, který na DZ tráví denně 25 hodin a který zjevně opustil zastaralou babylonskou tradici členění dne na 12 hodinové celky. Byl to 17letý student gymnázia a díky této zvláštnosti jej můžeme sledovat na ostatních grafech. Říkejme mu antibabyloňan.

Jestliže děti tráví před TV v průměru 3,5 hodiny a u DZ 4,4 hodiny, tak by se mohlo zdát, že tato zařízení si konkurují. Bohužel opak je pravdou. Když dítě má televizor v dětském pokoji, tak tráví na DZ v průměru 6,3 hodiny denně, pokud ji nemá, tak jen 2,8 hodiny. To je více než tříhodinový rozdíl. To svědčí o rodičovské benevolenci až zanedbávání dětí. Jedno z hlavních výchovných doporučení je vyhodit televizi z dětského pokoje. Antibabyloňan ji samozřejmě má také. Zjevně jedním okem kouká na televizi, druhým na tablet a třetí už by chtělo spát, ale má smůlu, protože právě přišla SMS na mobil.

Nedostatek spánku dětí je velmi podceňovaný problém ve výuce. Z jiného výzkumu se ukázalo, že dětem 6. tříd chybí 2 hodiny spánku ve všední den a není divu, že si učitelé stěžují, že děti jim usínají na lavici okolo 11:00 dopoledne. Každý, kdo kritizuje učitele, by si měl sám vyzkoušet nadchnout tyto klimbající děti se skelným pohledem pro Pythagorovu větu. Spánková deprivace má totiž především dopad na rozlady dětí a kreativní (divergentní) myšlení. Tedy rodiče se chovají rozporuplně. Na jedné straně chtějí podporovat tvořivost dětí, pak je nechají hrát celou noc počítačové hry a diví se, že dítě nejen není kreativní, ale že se i zhoršilo ve škole. Podívejme se tedy jaký dopad mají DZ na známky z hlavních předmětů. Vytvoříme proto krabicové grafy pro jedničkáře, dvojkaře atd.

Náš antibabyloňan má z češtiny za tři, z matematiky za čtyři. Počítat jako Babyloňané ve dvanáctkové či šedesátkové soustavě to vyžaduje čilou vyspalou mysl. Vtip ale stranou. Regresní přímka věrně kopíruje průměr (červené křížky). To znamená, že závislost je těsná, velmi pravděpodobně kauzální čili že hraní na DZ způsobuje horší známku z hlavních předmětů.

Jak vidíme, jedničkáři tráví na DZ okolo dvou hodin (medián - tlustá čára uprostřed boxu). Pokud tedy rodiče chtějí, aby jejich dítě patřilo mezi jedničkáře, první opatření, které by měli udělat, je zredukovat čas na DZ pod dvě hodiny denně, a to včetně práce do školy.

Můžeme-li si dovolit osobní poznámku, vůči našim dětem razíme zásadu: "Počítače jsou na práci, ne na zábavu. Krumpáč si taky do postele nebereš..." Ve všech počítačích i telefonech jsou všechny hry vymazané. Dcera sice má dotykový telefon, ale bez přístupu na Internet s tím, že může poslouchat pouze namluvené knihy. Není divu, že největším koníčkem dcery jsou koně a zpěv ve sboru. Zcela na rovinu - co jí chuděře zbývá, když nemá žádné hry v telefonu? Přeci nebude mačkat prázdný display? Dost pravděpodobně by pro ni byl Facebook atraktivnější než evolučně vymírající lichokopytníci, ale díky této řízené výchovné frustraci se její zájmy přesměrovaly na tyto hodnotnější formy zábavy. Samozřejmě je to náš rodičovsky egocentrický pohled.

Nelátkové závislosti a supernormální podnět

Chceme-li rozumět podstatě výchovy coby řízené frustrace, musíme pochopit termín supernormální podnět. Konrád Lorenz, zakladatel etologie, si povšiml, že na určité umělé podněty organismy reagují intenzivněji než na analogické přirozené podněty z jejich vlastního světa. Například pták intenzivněji reaguje na zvětšenou umělohmotnou atrapu svého vejce, než na vejce, které si sám snesl. Lidská společnost se předhání ve vynalézání podobných supernormálních podnětů: Nutella je pro děti atraktivnější než zdravý zeleninový salát. Film o Krtečkovi je atraktivnější nejen než krtek na poli, ale i než kniha o Krtečkovi. Pro muže je vizuálně atraktivnější Photoshopem retušovaná modelka se silikonovými prsy než jeho vlastní manželka. Ženy uchvacují mediální gentlemani ala Oliver Twist či Marek Eben víc než vlastní manžel. Pro děti je zábavnější počítačová hra než výlet na Kokořín. Pochopitelně, proto byla ona hra vytvořena jako supernormální podnět, aby byla poutavější než Kokořín i s přilehlými polnostmi. Problém je v tom, že je méně přínosná.

V mnoha případech existuje nepřímá úměra mezi mírou slasti, kterou daná aktivita přináší a její přínosností pro život. Hra na klavír rozhodně nemůže v míře slasti soupeřit s pervitinem, ani četba s televizí. Při výchově, ať sama sebe či vlastních dětí, se musíme odpoutat od fixace na přímočaré hodnocení aktivit podle míry slasti, kterou přinášejí. Evolučně vzato, slastný pocit je velmi archaický hodnotící systém (nacházíme jej již u ryb v prvohorách), který je zákonitě i velmi chybový. Právě supernormální podnět je příznak jeho systematického selhávání.

Podstata supernormálního podnětu - Pták upřednostňuje zvětšenou atrapu před vejcem, které si sám snesl.

Ve světě plném supernormálních podnětů nám nezbývá, než si tyto podněty neustále odpírat čili řečeno psychologicky řízeně se frustrovat: Méně sladit a jíst více zeleniny, méně koukat na televizi a více číst, méně jezdit autem a více chodit pěšky atd. Tím nejen žijeme zdravě, ale zvyšujeme i tzv. frustrační toleranci, čili naši schopnost fungovat optimálně ze neoptimálních podmínek (na okraj poznamenejme, že slovo optimální znamená latinsky nejlepší). Totéž vyjadřovalo římské přísloví: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Stejně jako musíme zvyšovat psychickou odolnost (resilienci) a frustrační toleranci u sebe, tak musíme k témuž vést i naše děti. V tomto smyslu je podstatnou součástí výchovy i sebevýchovy řízená frustrace.

O trávení volného času si samozřejmě rozhoduje člověk sám, ale to neznamená, že bychom neměli dbát na to, abychom jej my sami i naše děti trávili efektivně. Volný čas uspokojuje nějaké motivace či frustrace, ale ty je většinou možno uspokojit různým způsobem. Například pokud máme přetíženou hlavu z psaní diplomové práce, můžeme si ulevit od psychického přetížení tím, že vypleníme ledničku, ale téhož úlevného efektu dosáhneme, když si zahrajeme na zobcovou flétnu či kytaru. Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc. by ale hlasoval pro hudební nástroje. Podobně úspěšný student se liší od zkrachovalého v tom, že dává přednost výživnějším aktivitám před jalovou zábavou. Místo drbů o celebritách je lépe si přečíst Vita Caroli od Karla IV. To jsou také drby, ale ze 14. století. Uspokojíme stejnou potřebu ale výživnějším způsobem. Místo seriálů o doktorech je lépe se podívat na populárně naučný film o medicíně. Užijeme si dívaní na TV a ještě se vzděláme. Když nás baví čísla, místo luštění Sudoku si raději spočítáme pár příkladů z matematiky či fyziky. Máme-li potřebu se katapultovat z reality, pak jistě je prospěšnější programování webových stránek v PHP, než alkohol či hraní počítačových her. Problém tohoto doporučení je samozřejmě v tom, že ty výživnější aktivity bývají méně slastné než supernormální podněty - jak bylo řečeno, Pervitin^(TM) je ve slasti jednička.

Osobnostní rozvoj a kontinuální vzdělávání je sice pro většinu lidí prázdná fáze, ale tím spíš se musíme rozhodnout, jakou cestou půjdeme my sami a naše děti. Čtení má jednu špatnou vlastnost - dělá z lidí exoty. Když si přečtete knihu o Janu Smilovi z Křemže, uděláte ze sebe exota. Budete ve vaší firmě pravděpodobně jediní: "Cože smyl Jan z Křemže?!" Pravda jsou situace, kdy je lépe jít s davem, nicméně houbaři si myslí pravý opak. Steve Jobs též. I lidé, které obdivujeme pro jejich občanskou statečnost, kdy se zastali šikanovaných, též museli být lidé, kteří šli proti většině. Jestliže chceme vychovávat děti k úspěšnému životu, není dobré jim nalajnovat osud většinového počítačového závisláka. Ale stále platí - každý svého štěstí strůjce, o štěstí dětí ani nemluvě...

- - -

Přehled použité literatury, viz http://pocitacovazavislost.klimes.us\