15. listopadu 2010
Doktoru Miroslavu Plzákovi často podsouvali, že je cynik. Jenže to bylo naopak – pracoval profesionálně s city a potřebami člověka. Psychiatr a spoluzakladatel Linky důvěry zemřel v sobotu ve věku 85 let.
Od doktora Plzáka mě dělí dobré dvě generace. Když on stál na vrcholu slávy, byl jsem ještě na houbách v Čarouších. Jako dítě jsem ho vídával v černobílé televizi, jak komentuje zábavné pořady. Z té doby si pamatuji, že nemíval nijak výraznou auru vědce. Byl chápán spíš jako zábavná figurka a jeho doporučení se brala jako bonmoty. Kromě toho byl zčásti vnímán jako někdo, kdo tady nabourává morálku. Například pokud vím, tak nejen v jižních Čechách se o něm nepravdivě říkalo, že byl pětkrát ženat. Jeho tvář odborníka a vědce jsem začal odkrývat až o mnoho let později, jako student. Bohužel i zde bylo vzhledem k věkovému rozdílu jeho působení zprostředkované především knihami a ústním podáním kolegů.
Každopádně satisfakce v mých očích doktor Plzák dosáhl, až když jsem sám začal pracovat v oblasti partnerských vztahů. Pak jsem začal chápat mnohé důvody, proč to či ono doporučoval.
Od války, kterou on zažil na vlastní kůži, se toho změnilo více než hodně. On byl ještě z té starší gardy lékařů, kterým pod kůži zalezlo přírodovědné myšlení 19. století. Snad díky tomu byl schopen nejen pohotově reagovat v televizi, ale též i vymýšlet nové termíny a neotřelé pohledy na problémy. Myslel zkrátka v definicích. Navíc tyto myšlenky byl schopen přeformulovat do bonmotů, které lidem v hlavě uvízly na dobu delší než krátkou. Například když přišlo na sexuologii – tu vědu o zasouvání – dával k dobrému hlášku: „Ono to půjde, ono je to pudový!“ V podvědomí city spí jako semínko Bohužel mnoho nástrojů, které Miroslav Plzák ve své době používal, už dnes není moc upotřebitelných. Především partnerské či manželské smlouvy. Když se partneři ocitli v krizi, nastavila se pravidla tak, aby rodina fungovala a všechny důležité partnerské potřeby byly uspokojeny. Když to takto nějaký čas běželo, najednou city vzplály jak kovářova výheň. Tyto smlouvy byly oblíbené i kritizované v 70. letech. Dnes máme problém je aplikovat – dříve než partneři k psychologovi dojdou, jsou třeba i tři měsíce rozejití. Dnes jsme tak bohatí, že se můžeme v pátek rozhádat a v pondělí bydlíme každý v jiném bytě. Říkám vždy, že klient mi přiveze na dvoukoláku tři měsíce dobře uleželou mrtvolu svého vztahu a pak formuluje ukázkově jasnou zakázku: „Oživit, pane doktore!“ Doktor Plzák to míval snazší, tomu přivezli ten vztah aspoň v kómatu.
Jenže Miroslavu Plzákovi se vždy s ohledem na tyto smlouvy podsouval cynismus. Opak je pravda – později jsem pochopil, že to byla profesionální práce s city a s potřebami člověka. Věděl, že i když člověk city aktuálně neprožívá, ony v podvědomí spí jako semínko přes zimu, a že stačí nastavit podmínky a ono najednou začne růst. Dnes se doba ještě zhoršila – dnes vládne diktát citů: „Víte, já jsem se zamiloval. To je cit, který jsem nikdy v životě nepoznal. Tak je snad pochopitelné, že se musím rozejít s manželkou a začít s ní válku na život a na smrt o dvě děti...“ Proto bych s nostalgií zavzpomínal na pana doktora a připomněl malý rozdíl – když se měli z lásky brát, dali si na rozhodnutí celé roky. Jen když se z nenávisti chtějí rozejít, tak ještě odpovědnější rozhodnutí – rozbít rodinu – udělají do dvou měsíců?
Podobně moudré opatření, krotící city, doporučoval Miroslav Plzák u nevěr. Tam jsou dvě horké hlavy a mnoho okázalých hurá akcí, které spíš vztah rozbijí, než zachovají. Problém je v tom, že zamilovanost – jako každá porucha emocí – trvá přibližně tři a maximálně šest měsíců. Poté začíná vztah fungovat už na jiných mechanismech, než jsou růžové brýle. Doktoru Plzákovi bylo jasné, že v době zamilovanosti jsou ultimáta marná. Zbytečnými dotazy v matrimonologii jsou i otázky: „Máš ji raději než mě? V čem je ona lepší než já? Miluješ mě vůbec ještě?“ K rozbití směřuje vztah i partner, který se manželce neustále svěřuje s tím, co právě prožívá k milence. Z tohoto důvodu dával pan doktor doporučení: „Paní, teď půl roku nebude s vaším mužem žádná rozumná řeč. Vy mu dejte tato pravidla: O milence doma nepadne ani slovo – oficiálně neexistuje. Dělej si, co chceš, ale doma budeš jako táta fungovat. Ode dneška za rok se uvidí – buď se rozejdeš s milenkou, nebo se dohodneme na rozchodu.“
Tato technika je sice náročná na nervy, ale pokud lidé opravdu chtějí zachránit své vztahy, je to cesta, která vede k cíli. Těch bohužel moc není. Málokdo si je vědom, že v těchto manželských krizích čas většinou tiká pro manželku. Ta, když jen udrží nervy na uzdě, v běhu na dlouho trať skóruje lépe než milenka. Kéž by lidé oprášili tento roční „vdovský čas“. Pomohlo by jim to nejen při nevěrách. Proto kdykoli tuto techniku v té či oné variantě doporučuji klientům, neopomenu s díky zmínit pana doktora.
Nezjišťovat, neujišťovat, nezjišťovat Vědecky přínosné byly i jeho pokusy periodizovat partnerské vztahy. To je opravdu hodně složité, protože příčiny krizí se počítají jednou od věku partnerů, podruhé od trvání vztahu, pak od věku dětí a do toho sem tam udeří nějaká nepředvídatelná katastrofa či choroba.
Vedou se debaty, jestli Miroslav Plzák je autorem hlášky „Zatloukat, zatloukat, zatloukat“, ale na každý pád i v tomto směru doba pokročila. Máme blahobyt, tedy si můžeme dovolit šmírovat mobily, e-maily i facebooky. To je luxus až téměř nezasloužený... Tedy k zatloukání by doktor Plzák asi dnes přidal komplementární: „Nezjišťovat, nezjišťovat, nezjišťovat!“ Když se totiž provalí nevěra, neznamená to, že ti dva vztah ukončí. Odhalená nevěra však častěji znamená začátek vleklé bigamie. V lepším případě může podváděná manželka ustlat milence na gauči v obýváku, v horším případě to dopadne takto: „Ten rozhovor o nevěře jsem vyprovokovala já, protože jsem už o nich nějakou dobu věděla a myslela jsem, že když na něho houknu, vím o vás, tak se zarazí a začne se omlouvat, že to všechno skončí. Bohužel místo toho jsem se dozvěděla, že už má pro mě vymyšlené bydlení...“
Když vidíme stále rostoucí komplikovanost partnerských vztahů, nemůžeme při úmrtí Miroslava Plzáka říci nic jiného: „Pane doktore, orodujte za nás!“ Budeme to jistě potřebovat...
- - -
Tento článek později okomentoval Jan Rejžek. Ten většinou, co se týká faktů, mívá pravdu, tak je dobré tyto informace vzít v potaz. Osobně to byly pro mě nové věci, protože jak jsem napsal, Plzáka jsem osobně neznal. Znám ho jen z jeho odborné stránky a jako televizního baviče. Jeho techniky byly vcelku rozumné.
JAN REJŽEK
18. listopadu 2010
Žádný strach, že by včerejší výročí 17. listopadu ulpělo na nostalgických uplakaných vzpomínkách. V minulých dnech se seběhlo hned několik událostí, které vypovídají o tom, jak vypadá naše demokracie a co za sebou vleče z minulosti. Praha dostala opravdu pěkný dárek v podobě velké koalice ODS a ČSSD. Jakuza v metropoli jásá a otevírá šampaňské. Jako siamská dvojčata se tihle lumpové vždycky nějak dohodnou a v tom či onom triku té či oné politické strany se svorně přimknou k cecíkům dotací, zakázek, dozorčích a správních rad a náhlých změn územních plánů. Hanebné přerozdělení města do výhodných obvodů jim posvětil spřažený městský soud, modleme se tedy teď k Ústavnímu soudu.
MUDr. Bohuslav Svoboda u mě ztratil veškeré dosavadní sympatie, pakliže hodlá být loutkovým primátorem a dělat jim stafáž. Když ne se Zdeňkem Tůmou, s kýmpak teď půjde krást koně? Zjevy typu Petra Hulinského, Borise Šťastného či Karla Březiny ani omylem necítí, že se arogantním opomíjením vůle voličů neliší od Miroslava Štěpána, jehož vypískali před jednadvaceti lety dělníci z ČKD, co nebyli děti. A už vůbec nemůže překvapit, že ostudnou koalici schvaluje hradní pán všech tunelářů.
Odskočil jsem si včera vpodvečer od psaní na demonstraci na Václavské náměstí. Byla krátká a úderná, viděl jsem na ní různé milé tváře kamarádů herců, muzikantů, novinářů, setrval v neformálních rozhovorech s několika čtenáři Lidovek a spěchal zpět s hřejivým pocitem, že spoustě lidí není neblahý vývoj lhostejný. Na příkladu právě exhumovaného Tycha Braha vidíte, jak to dopadá, když se necháte otrávit.
S listopadovým odkazem a ztrátou paměti souvisí i nedávné úmrtí zřejmě nejznámějšího psychiatra Miroslava Plzáka. Zatímco bulvár pečlivě sledoval denní režim novopečené vdovy, šel jí v patách objednávat pohřeb a zaskočil i na patologii, v nekrolozích chyběl dost podstatný fakt. Ostatně všimněte si laskavě, kdo na něj vděčně vzpomínal. Copak Radim Uzel a Jan Cimický, kteří sami nesou tolik másla na hlavě z minulého režimu, že by ho mohli vyvážet do rozvojových zemí. I ti, kterých si vážím nepoměrně víc, jako Jaroslav Zvěřina nebo Jeroným Klimeš, zavřeli oči a jali se tlachat o „v každém coulu gentlemanovi“.
Pokud se Plzákovi neprávem přiřkl výrok o zatloukání v případě manželských nevěr, pak se ale podle něj sveřepě choval, když prasklo, že už od jara 1964, kdy se stal primářem, fungoval jako agent StB. Aby pod touto kuratelou neměl zelenou v nakladatelstvích, v televizi a na semaforských estrádách! Tragicky zesnulý spisovatel Jan Beneš napsal: „V rámci takzvané Akce spisovatel na mě byli nasazeni doktor Josef Nesvadba a doktor Miroslav Plzák… Plzáka by měla lékařská komora vyhodit, protože chorobopisy svých pacientů odevzdával Státní bezpečnosti. V jeho svazku, který mám okopírovaný, se dočtete, že již 22. srpna 1968 se iniciativně hlásil o další úkoly a byl odeslán do Mnichova. 12. září se vrátil a přinesl cenné poznatky z Rádia Svobodná Evropa. Nepěkný člověk.“ Tak jak to je?