Pilulka nebere jen děti

Hana Čápová

V uplynulých pětačtyřiceti letech se hormonální antikoncepce stala samozřejmou součástí našeho života. Zvykli jsme si ji chválit: „Dala ženám křídla. Poprvé v historii jsou ženy rovny mužům – jsou pány svého těla a života.“ Pod všeobecným souhlasem však znějí i varovné hlasy: „Pilulka kazí vztahy mezi mužem a ženou. Bezdětné páry stárnou a utíkají se k asistované reprodukci. Vztah k pilulce se nezmění, dokud svůj hlas nepozvedne generace zhrzených bezdětných žen.“

„Naše sexuální styky se musely stěsnat do kuriózního schématu: po třech týdnech trpělivého plánování nad grafy pár nocí zuřivého milování, jež se prudce vytratilo do vyčerpanosti a nového napětí,“ stýská si pětadvacetiletý katolík Adam, hrdina románu Den zkázy v Britském muzeu spisovatele Davida Lodge. Mladík netají své rozčarování nad církevními pravidly. To, co sám vnímá jako mučivý pohlavní dostih, církevní hodnostáři nazývají „sledováním rytmu“ – jedinou antikoncepční metodou, která je prý ve shodě se „zákonem přírody“. Adam se každé ráno budí vedle ženy, které trčí z úst teploměr, protože si pečlivě měří a zapisuje teplotu, zanáší ji do grafu a z něj pak společně určují plodné a neplodné dny. Po většinu měsíce je mu žena nedostupná: „Odhaduji, že v britské metropoli je jen málo ženatých mužů, kteří se ze svých manželských práv těší tak zřídka jako já.“ Ke všemu není celá tahle klopotná snaha nic platná. Manželé mají už tři malé děti a Barbara má pocit, že čeká čtvrté. Jak je uživit, když Adam ještě studuje?

Není divu, že se Adam utěšuje nadějí, že Vatikán konečně změní svůj odmítavý postoj k antikoncepci. S výjimkou metody neplodných dnů není přípustná žádná její forma – ani přerušovaná soulož – Adam však upíná své naděje ke žhavé novince: hormonální antikoncepční pilulce. Píše se totiž rok 1974 a pilulka právě dobývá svět. Mluví o ní každý. I uvnitř katolické církve se o ni hádají liberálové s konzervativci. Nakonec, jak víme, zvítězil názor, že katoličtí manželé se mají, tak jako dříve, ve věci rodičovství svěřit jen a pouze do rukou božské Prozřetelnosti. Tento postoj ale víc lidí odvádí od Církve svaté než od používání pilulky.

Dala ženám křídla

V Evropě se pilulka objevila před pětačtyřiceti lety. Lékaři ji ale směli předepisovat jen vdaným ženám jako prostředek pro odstranění menstruačních poruch. Zvrat nastal na konci šedesátých let. Tehdy feministky vyrazily do ulic bojovat za lásku bez strachu před nechtěným těhotenstvím a proti morálním represím spojeným s antikoncepcí (viz box Od granátových jablek k pilulkám). V sedmdesátých letech minulého století se „anti baby“ prášek stal samozřejmostí.

Pilulka je dnes nejběžnější formou antikoncepce. Ze šedesáti procent zdejších žen, které volí nějakou antikoncepci, ji užívá asi čtyřicet procent. (Viz graf…) Na kondom partnera se spoléhá necelá třetina z nich, pětina používá nitroděložní tělísko a asi desetina párů volí přerušovanou soulož.

Princip hormonální pilulky je prostý. Využívá faktu, že v těhotenství žena neotěhotní. Dva hormony (obvykle progesteron a estrogen), obsažené v pilulce, tělo ošálí. Mozek si myslí, že tělo je těhotné. Potlačí proto produkci jiných hormonů, které povzbuzují tvorbu vajíčka a jeho uvolnění. Děloha se také přestane chystat na přijetí oplodněného vajíčka – přestane zkypřovat svou tkáň. Hormonální antikoncepce tak zabraňuje samotnému oplodnění. Tím se liší od stejně spolehlivého nitroděložního tělíska. To totiž brání ve vývoji už oplodněnému vajíčku tím, že vyhlazuje sliznici dělohy a brání mu se uhnízdit. Právě proto, že pilulka nebrání nenarozenému životu ve vývoji, ji mnozí lékaři, například pražský gynekolog a sexuolog Zlatko Pastor, považují za morálně bezproblémovou.

Sociologové si brzy povšimli rozšířeného pocitu, že pilulka „dává ženě křídla“. Pilulka jako by ženě umožnila vládu nad vlastním tělem a životem. Osvobodila ji z odvěké závislosti na muži. „Muž od nepaměti zajišťoval svou dominanci v páru tím, že plodil tolik dětí, aby byl pro jejich zabezpečení nezbytný,“ píše brněnský sociolog Ivo Možný v knize Sociologie rodiny. „Když se ale na jedné straně rozšíří pracovní a výdělečné možnosti ženy tak, že dokáže udržet rodinu – za předpokladu omezeného počtu dětí – na přijatelném standardu a na druhé straně má v rukou také prostředek k omezení počtu dětí, je poprvé v historii skutečně nezávislá, samostatná a rovnoprávná.“

Cítím se v bezpečí

Osmadvacetiletá Věra (což není její pravé jméno) se narodila pár let poté, co si ženy pilulku vybojovaly. A čtyři roky poté, co Lodgeův hrdina Adam prožíval svá každodenní sexuální traumata. Do jeho pocitů se Věra jen stěží vžije, užívat pilulku jí nic nebrání. Provází ji celou polovinu jejího dosavadního života – od čtrnácti let.

Pilulka dává Věře pocit bezpečí a kontroly nad vlastním životem. „Vím, že když to jím, dělám maximum pro to, aby se nestalo něco, co nechci. Člověk je odpovědný za to, co dělá, a když může situaci ovlivnit, tak to udělat má. Antikoncepce je v tomhle skvělá.“ Vyhovuje jí také fakt, že ochrana před těhotenstvím je v jejích rukou: „Je lepší si to hlídat sama než nechat to na chlapovi.“

Dítě si plánuje až po třicítce: „Teprve když si člověk užije a odžije, je čas hnízdit. Necítím se dost dospělá na nějaké pískle.“ Chtěla by ho s mužem, kterého zatím nepotkala. Před časem se rozešla s letitou známostí a teď hledá toho správného životního partnera. „Vídám se s chlapy, ale žádný z nich asi není ten pravý. Kdyby nás dítě spojilo, byla by to taková blbá definitiva. Vždycky jsem se děsila vztahů, kdy se ti dva museli brát.“

Věra na pilulce oceňuje i její doplňkový komfort. Když nechce, nemusí v měsíčním cyklu krvácet. Stačí, aby pilulky brala nepřetržitě, bez týdenní přestávky. Kontinuální užívání antikoncepční pilulky dnes podle gynekologa Pastora volí stále více žen. Lékař proti tomu nic nemá, současné medikamenty s nižším obsahem hormonů podle něj žádné vážné zdravotní riziko neskrývají (viz box Vadí nevadí). „V šedesátých letech byl obsah hormonů v pilulce tak vysoký, že každý den, kdy ji žena vynechala, byl ku prospěchu,“ říká Pastor. „Dnes ani soustavné užívání žádné významné riziko neznamená.“

Není život ženy bez pravidelného krvácení příliš umělý, nepřirozený? „Otázka je, co je přirozené,“ říká Zlatko Pastor. „Žena v 18. století měla hodně dětí a dlouho je kojila. Za svůj život měla odhadem čtyřicet menstruací. Dnešní ženu jich v průměru čeká desetkrát tolik.“

Co mi pilulka vzala

Dvaatřicetiletá Jana (také ona se ve skutečnosti jmenuje jinak) byla až donedávna stejně jako Věra stoupencem antikoncepce. Byla pro ni, přesně jak se to píše v osvětových letácích, symbolem „odpovědného sexu“ a „plánovaného rodičovství“. „Uvažovala jsem jako typický zástupce své generace: Na děti je dost času, chci si nejdřív nejen užít, ale také leccos udělat. Není kam spěchat,“ říká. „Všechno směřovalo k tomu, abych si dávala pozor a brala ty pilulky.“ Začala s nimi ve třiadvaceti, když měla první trvalou známost: „Vypadalo to jako taková dobrá věc, co mě bude provázet životem příjemně a úplně bezpečně. Neměla jsem žádné pochyby.“

První varovný hlas zaregistrovala už před pár lety z úst své kamarádky: „Vedla takové ty řeči typu ženy by měly naslouchat svému tělu. Když mi líčila, jak si užívá pocitů spojených s ovulací a menstruací, jen jsem se jí smála.“ Dnes Jana své přítelkyni rozumí. Před dvěma lety, po svatbě s pětiletou známostí, antikoncepci vysadila. „Přestaly bolesti hlavy, které mě trápily třeba každé tři dny. Neuvěřitelně se zlepšil sex – jsem taková vláčnější, chtivější, ženštější. Tělo říká, že ovuluji a při menstruaci mě bolí břicho. Nikdy mě nenapadlo, že to je fakt příjemné.“

Další ránu v jejích očích pilulka dostala, když se ukázalo, že s jejím těhotenstvím to nebude jednoduché. „Rok jsme se snažili mít dítě a nevedlo se to,“ říká. „Vyšetření ukázalo, že spermie mého partnera jsou ubohoučké. Sedm let našeho společného života by jim snad dalo aspoň nějakou šanci. Teď je ale skoro jisté, že nám doktoři budou muset pomoci.“ Jana si už dnes není tak jistá jako kdysi, že spoléhat se jen na své rozhodnutí – teď ještě dítě ne, teď už ano - byl dobrý nápad: „Pilulka mi dala iluzi, že rozhoduji o svém životě. Vypadalo to tak rozumně a bylo to tak hloupé. Měla jsem se víc svěřit do rukou osudu.“

Generace zhrzených manažerek

Psycholog Jeroným Klimeš z pražské Karlovy univerzity Janiny pocity dobře zná. Dělal posudek pro řadu párů, které chtěly adoptovat dítě. Některé z nich zůstaly bez vlastního potomka právě proto, že těhotenství dlouho odkládaly.

Současná žena je podle Klimeše plozením dlouhodobě stresovaná. „První období se dá shrnout slovy, ,panebože, hlavně ať nepřijdu do jiného stavu´. Je provázené přehnaným důrazem na antikoncepci a potraty,“ říká. Kolem třicítky přijde rok relativního klidu, kdy lidé usoudí, že teď už si na dítě troufnou. Často se ale ukáže, že otěhotnět není tak snadné, jak by se mohlo zdát. „Pak nastává druhé období stresu - ,panebože, hlavně ať nezůstanu bez dětí´. Vyznačuje se přehnaným důrazem na asistovanou reprodukci,“ říká Klimeš.

Období psychologické plodnosti, kdy jsou lidé ochotni a schopni počnout dítě, se velmi zužuje. „Zdola tlačí psychologická neplodnost,“ říká Jeroným Klimeš. „Shora tlačí biologická neplodnost.“ Takový přístup má podle něj zhoubný vliv i na vztahy mezi partnery. „Vztah je nastaven na pětiletý cyklus – právě v prvních pěti letech je totiž dítě nejzranitelnější. Když ale dítě během pěti let nepřijde, méně stabilní bezdětný vztah se začíná rozpadat,“ říká. Během zhruba patnáctiletého období psychologické neplodnosti od puberty do třiceti má tak za sebou většina lidí dva tři přechozené vztahy, které skončily krachem. „Ve třiceti letech pak lidé vstupují do dalšího vztahu – od kterého si slibují, že už bude trvalý – nicméně již se špatnými zkušenostmi a návyky z předchozích provizorních vztahů.“

Změnu společenského klimatu si Jeroným Klimeš slibuje od „generace zhrzených manažerek“. Zatímco dříve naše babičky říkaly: Nebuď blbá, nežeň se do sňatku tak jako já a dítě měj později, brzy podle něj začnou staré ženy radit dcerám či vnučkám pravý opak: Vykašli se na práci, ta ti neuteče, hlavně měj dítě, dokud to jde. Kariéru můžeš dělat i v padesáti, ale dítě už v té době mít nemůžeš. „Čekáme na zhrzené manažerky, které tak dlouho odkládaly vztah a dítě, až už bylo pozdě,“ říká Klimeš. „Na jejich bolestnou zkušenost, že nemít děti a vnoučata je horší než jim obětovat pár let kariéry.“

Dítě není pokus

Pilulka provází životem už třetí generaci žen vyspělého světa. Nejsme kvůli ní ani prostopášnější, ani nezačínáme se sexem dřív (za posledních patnáct let se průměrný věk, kdy zdejší mladí začínají se sexuálním životem, drží stabilně na sedmnácti letech). Dá se dokonce pochybovat i o tom, zda méně dětí máme jen vinou pilulky.

V sedmdesátých letech sice poprvé v historii naší civilizace poklesla porodnost pod reprodukční míru (s výjimkou válek, epidemií a velkých ekonomických krizí), ale pilulka je jenom nástroj, po kterém saháme proto, že vyhovuje změnám v současné společnosti. „Posledních sto let vzalo člověku naší civilizace oporu v tradici,“ píše Možný v už zmíněné knize Sociologie rodiny. „Musí se rozhodovat sám a musí činit rozhodnutí i za situace, kdy nemá dost informací pro spolehlivější odhad následků. To ho nutí postupovat metodou pokusu a omylu.“ Život nesvázaný tradicí běží víceméně hladce, protože prakticky všechna rozhodnutí jsou změnitelná. Všechno se dá smazat a zkusit znovu – volba školy, zaměstnání, životního partnera. Dítě se této řadě vymyká: nedá se vzít zpět nebo vyměnit za jiné. Pilulka získala tolik zastánkyň a zastánců také proto, že ženy „zbavila“ strachu z nevratného rozhodnutí.

V české populaci se pilulka projevila také přechodem od dosud dominantního modelu rodiny se dvěma dětmi k rodině jednodětné. Tato strategie umožňuje ženě zachovat si profesionální aspirace, aniž by tomu obětovala status matky. V posledních dvou desetiletích však přibývá také dobrovolně bezdětných. A valná většina žen odkládá první těhotenství až někam za třicátý rok.

Krása odříkání

Ke slovu se ale hlásí také nový pohled na pilulku. Ozývají se proti ní pokračovatelky feministek, které ji kdysi prosazovaly. Paradox je, že si bezmála vyměnily roli s katolickou církví. „Nedávno jsem sledovala v německé televizi debatu o antikoncepci,“ říká Michaela Prentisová. „Zatímco feministka ji vehementně zavrhovala, katolický kněz neměl žádný přesvědčivý názor.“

Důvodům feministického odmítání osmapadesátiletá učitelka Prentisová dobře rozumí. Když v sedmdesátých letech po více než tříleté zkušenosti pilulku přestala brát, její motivy byly podobné. „Začalo mi vadit, že jsem manželovi pořád k dispozici,“ vzpomíná. „Za cenu rizika zdravotních komplikací a ztráty zájmu o pohlavní styk.“

Postavila si tehdy hlavu a rozhodla se praktikovat přirozené plánování rodičovství. Jde o tutéž metodu – určování plodných a neplodných dní pomocí teploty a grafů, kterou směl jako jedinou používat v úvodu zmíněný románový hrdina Adam. Žena, která prožila většinu života spolu se svým manželem, evangelickým knězem z Británie, v jeho vlasti a v Německu, se kvůli této metodě před patnácti lety vrátila do Čech. Manželé sem přišli jako misionáři americké organizace Couple to Couple Leads (v Česku se nazývá Liga pár párů), která mezi lidmi šíří přirozené plánování rodičovství.

Michaela Prentisová jim také vypráví o přednostech dočasné zdrženlivosti. „Našemu vztahu to udělalo dobře. Každý měsíc se nám střídají námluvy a líbánky. Na dobu, kdy se budeme moci sejít, se těšíme jako na svatební cestu,“ říká. „A místo toho, abych byla stále k dispozici, manžel si dělá čas tehdy, když já mám tu správnou dobu.“

Volební právo dětem

Zatímco hlasy feministek druhé generace zatím neznějí nijak silně a na Klimešem ohlašovanou generaci zhrzených manažerek teprve čekáme – její první potenciální příslušnice mají teprve před důchodem a práce je stále naplňuje, jiný vedlejší efekt už masové rozšíření pilulky přineslo. Rodičovství se stalo věcí hodnou vědeckého zkoumání. „Se ztrátou samozřejmosti se rodičovství stalo zajímavé stejně jako čistý vzduch a pitná voda,“ píše sociolog Možný. „Není to náhoda, že se tak stalo současně.“

Demografické dopady pilulky mají ještě jeden, politický výsledek. Staří, svobodní, bezdětní či málodětní získávají významnou početní převahu nad rodinami s dětmi. Tím se zmenšuje i vliv těchto rodin na rozhodování. „Politická váha, která v demokracii sleduje voličské hlasy a ekonomickou moc, se přesouvá tak, že lépe ošetřuje zájmy bezdětných než potřeby rodin s více malými dětmi,“ píše Možný. „To dále tlačí na snižování porodnosti.“

Jak to udělat, aby rodiny s dětmi nepřicházely zkrátka? A aby počet dětí stále více neklesal? Možnost řešení poprvé načrtl před devíti lety Stein Ringen v knize Občané, reformy a rodina. Jeho recept dnes už nezní tak provokativně a nehorázně jako dřív: Dát volební právo dětem – s tím, že až do jejich plnoletosti (nebo o něco málo nižšího věku) bude delegováno na rodiče.