Otevřený dopis od Dr. Pilařové a moje odpověď.

Vcelku nic nového do diskuse. Mám to tu jen z archivních důvodů...

Pane kolego Klimeši,

dovolte, abych reagovala na váš článek Vytáhněme děti z klecí! z Lidových novin ze dne 14.7.2004. Tento článek se mě velice dotkl, a to jak osobně, tak i profesně.

V článku jste zcela bizarně pomíchal různá témata a v této souvislosti jste jmenoval mého manžela dr. Jiřího Pilaře pracujícího na ministerstvu školství. Jak známo resort školství žádnými “klecemi” nedisponuje a již v tom je váš článek více než zavádějící. Opravdu jsem si ještě nezvykla (pokud vůbec lze si zvyknout) na paroxysmální výpady vůči mému manželovi vedené některými lidmi v některých médiích vedoucí k iracionální představě, že je jakousi personifikací ústavní výchovy u nás. Opravdu nevím, odkud vy osobně berete podklady pro své tvrzení, že je “skalním zastáncem ústavní výchovy”, když jste s ním nikdy nemluvil a se speciálním školstvím nemáte evidentně nic společného.

Tolik k osobním důvodům mého dopisu, pro které bych však rozhodně nezabírala místo ve Zpravodaji.To, co mne vyprovokovalo k tomuto dopisu je stanovisko odborné. Pane kolego, neznám vás a kromě toho, že jsem si v Psychologii Dnes (č. 6, roč. 10, z června 2004 na str. 16) přečetla, že učíte zahraniční studenty (nebylo uvedeno, co je učíte) na FFUK a jste poradcem ombudsmana (opět neuvedeno v jaké oblasti) o vás vůbec nic nevím.Některými pasážemi svého článku jste mne však zcela šokoval. Za všechny cituji část posledního odstavce s názvem Duševně nemocní a psi: “Není vzácnou výjimkou, že rodina strčí mentálně zaostalé dítě do ústavu a místo něho si domů pořídí psa. Rozdíl ale není v IQ, protože až na hluboké případy idiocie jsou všichni tzv. mentálně retardovaní (debil, imbecil) mnohonásobně inteligentnější než psi. Ten rozdíl je ve vztahu: Psa máme rádi, ale ne vlastní mentálně zaostalé dítě, protože to spouští bolestné pocity rodičovského selhání.” Myslím, že obsah ani dikce těchto vět nepotřebují další komentář.

Mám za sebou poměrně dost let praxe klinického psychologa a psychoterapeuta v různých zařízeních, ale přesto či právě proto mnou vaše neprofesionální soudy a obskurní “diagnostika” hluboce otřásly. Myslím, že jste se nejen úspěšně připojil k některým kolegům, kteří mají potřebu sdělovat prostřednictvím médií národu své názory včetně těch, že je v létě teplo a v zimě zima, ale navíc jste se svými neodbornými generalizacemi týkajícími se rodičů dětí s postižením zachoval velmi neeticky.

Nepředpokládám, pane kolego, že byste pocítil po přečtení mého dopisu potřebu se komukoliv omlouvat, ale přála bych vám, abyste v sobě našel tolik odvahy a pokory, abyste odložil psaní dalších novinových článků alespoň do doby než získáte dostatek odborných informací a zkušeností z praxe.

S pozdravem PhDr. Martina Pilařová

v Brně 16.9.2004

Vážená paní doktorko,

není lehké reagovat na váš dopis, protože Vám věřím, že Vámi můj článek otřásl. Mrzí mě to, protože neměl třást Vámi, ale spíše ministerstvy a ústavní výchovou obecně. Na můj článek reagoval již váš muž i ministryně Buzková a já jsem na ně opět odpovídal, takže nebudu opakovat již řečené. Pokusím se postihnout jádro problému. Při psaní článku nemá cenu naznačovat, že někdo blíže nespecifikovaný někde kdesi dělá něco špatně. Takových článků jsou plné noviny a činí je tak nečitelnými. Proto je důležité být jmenovitý a adresný, pokud to jde, protože tím spíš se dají věci do pohybu.

Všimněte si prosím, že jsem vašeho manžela neoznačil za hloupého a neschopného, protože on není nikterak omezený, a ani není za takového obecně považován. Váš muž je schopný, a proto zastává tak vysokou a důležitou funkci na Ministerstvu. Já jsem vašemu muži vytýkal, že své síly využívá jen z malé části, aby se péče o děti bez rodičů v naší zemi hnula výrazně dopředu. Označil jsem obecně ministerstva za žáby na prameni, které dusí náhradní rodinnou péči, a to zejména pěstounství. Mým přáním tedy je, aby váš muž všechnu svou inteligenci a schopnosti, které má, napřel do toho, aby se rozhodným způsobem podpořila profesionální pěstounská péče, která by měla odčerpat většinu dětí z ústavů.

Já vím, že stejně jako vy i on je na mě naštvaný. Ale sama píšete, že jsem ale jen víceméně bezvýznamný písálek do novin, který pozici vašeho manžela nemůže nijak ohrozit. Psaní je jediný způsob, jak mohu ovlivnit liknavý přístup ministerstev vůči ústavním dětem. Naproti tomu váš muž je v pozici, kde může tyto věci výrazně ovlivňovat. Ministryně Buzková má celou řadu jiných starostí, tedy dá v tomto směru na názor jeho a jiných svých poradců.

Existuje mnoho lidí, kteří soukromě sdílejí můj názor, ale nemohou na veřejnosti mluvit jako já, protože jsou například závislí (finančně, existenciálně ap.) na Ministerstvu nebo Magistrátu. Existuje spousta lidí, kteří cítí, že s ústavy je něco v nepořádku, ale nedokáží to jasně vyjádřit. Mnoho lidí se prostě jen bojí. Já mám tu výhodu, že nejsem (alespoň zatím) takto nikterak omezen. Mám tedy jistou povinnost tento názor veřejně říci - za sebe i za ostatní, kteří nemohou mluvit.

Řeknu to takto, kdyby váš muž bojoval za osudy dětí v ústavech s takovou vášní, jak vy nyní bojujete za něho, vypadaly by dětské domovy a výchovné ústavy lépe a bylo by jich mnohem méně. Bylo by pak naprosto zbytečné, abych jej oním ostřejším způsobem pobídl, aby se v něm probudila ta energie, kterou nyní vidím u vás. Toto není lichotka, toto je cíl mého snažení: Získat pro děti v ústavech dostatek lidí, kteří za ně budou bojovat s takovou vervou jako Dr. Pilařová za svého muže.

Věřte, že dokážu ocenit výsledky. Například jsem ocenil, že se konečně začalo nahlas hovořit o zavedení profesionální pěstounské péče, i o tom, že se pěstounům mírně přidá. Ale všichni víme, že pěstounská péče v našem státě již zmírá na úbytě velice dlouho. Vadí mi, že se pěstounům přidá pár korun ve stylu: "Dobrá. Vidím, že ti nechutná tvrdá houska, tak já ti ji pocukruji." Čekám od vašeho manžela, právě protože na to má, že těchto případech udělá o řád více, aby pěstounská a obecně náhradní rodinná péče více něž v 90 % nahradila ústavní. Například aby pěstouni dostávali srovnatelné prostředky na výchovu dětí jako ústavy, které přes svou mizivou účinnost dnes dostávají na dítě 20000 měsíčně! Pěstouni totiž odvedou stejnou práci o řád kvalitněji než ústavy.

Rád bych získal Vás i vašeho muže pro tuto myšlenku. Z řečeného je snad jasné, že bojuji za osudy dětí v ústavech, tedy není mým cílem ubližovat ani vašemu manželovi, tím méně Vám. Proto se Vám opravdu omlouvám za bolest, kterou jsem Vám takto nepřímo způsobil.

S úctou

Jeroným Klimeš