Je těžké být připraven a přijmout NE druhých lidí

Jeroným Klimeš 1999

Před pár dny jsem se vracel domů půlnočním autobusem. Na zastávce kromě několika málo lidí čekali i dva kluci s párem kol a domlouvali se, že požádají řidiče, aby jim dovolil vyvést kola na kopec, protože se jim nechtělo šlapat. Riskli to, i když museli na autobus čekat asi čtvrt hodiny.

Konečně autobus najel, lidé začali nastupovat a jeden z kluků začal velmi slušně vyjednávat s řidičem. Ten však byl odmítavý. Kluk to párkrát zkusil, když však viděl, že tudy cesta nevede, tak se naštval, řekl něco sprostého, vylezl z tramvaje a vztyčený prostředník vyjádřil jeho názor na řidiče zřejmě nepřiléhavěji ze všech možných gest. Mezi tím se autobus rozjel a já jsem se mohl zabrat do myšlenek, které ve mně tato scénka vyvolala.

Hlavní otázkou, která se mi honila hlavou, byla úvaha proč ti dva kluci nebyli připraveni na odmítnutí řidiče? Oni udělali opravdu vše pro to, aby věc dopadla dobře. Dali kola vedle sebe, aby nezabírala moc místa. S řidičem až do poslední chvíle vyjednávali velmi slušně. Ale nebyli ani trochu připraveni na to, že řidič může říci ne. On to udělal a oni se naštvali a svým následným chováním pokazili dobrý dojem, kterým zprvu působili.

Uvědomil jsem si, že v této situaci bývá často každý z nás a to na obou stranách. Já například musím čas od času některým žadatelům o osvojení dítěte říci, že se mi nejeví jako vhodní rodiče a jsem přesvědčen, že pro to mám dostatečné důvody. I tito žadatelé zpravidla na toto odmítnutí nejsou psychicky připravení. Na druhém břehu jsem stál, kdy mi například doktorka zakázala potápění, protože mi zaléhaly uši. Myslel jsem si tehdy, že je zbytečně opatrnická, protože jsem jí říkal, že se takto potápím již dlouho a nic se nestalo a nebolí to. Ale takových situací, kdy jeden člověk druhému říká NE, jsou stovky. Partner může říci druhému, že už s ním dál nechce žít. Děti mohou odmítnout pomoc rodičů či život s nimi pod jednou střechou. Rodiče mohou odmítnout dál tahat z bryndy děti. Vedoucí může odmítnout žádosti podřízených. Stejně tak podřízení mohou odmítnout vykonávat určité činnosti, protože se jim z nějakého více nebo méně závažného důvodu příčí. Přítel může odmítnout půjčit peníze či jinou věc, nebo my jsme ve stejné situaci vůči naším přátelům atd.

Ve většině těchto případů je zbytečné se ptát, kdo měl pravdu. Stejně je tomu v našem příběhu. Při jakémkoliv řešení vznikne zároveň nějaká nepříjemnost a něco dobrého a je vcelku marné licitovat o relativní významnosti toho kterého důvodu. Buď se poruší předpisy MHD a klukům se pomůže, nebo kluci zmrznou čekáním na autobus a při cestě na kopec, ale bude učiněno zadost přepravním předpisům.

Mnohem moudřejší je být si vědom mnohostrannosti těchto situací a být připraven přijmout a pochopit odmítnutí protější strany a zároveň být připraven být velkorysý či tolerantní, když to situace umožňuje. Nejde však jen o to přijmout rozhodnutí druhého, protože stejně se nedá nic dělat (viz situace kluků), ale spíše chápat toto rozhodnutí jako společný akt, kdy se společně hledá optimální řešení celé situace, i když toto řešení může být pro jednu stranu velmi nepříjemné.

Nevím, jestli vám tato úvaha připadá zajímavá, ale mě tyto otázky vnuceného řešení či aktivní přípravy na eventuální odmítnutí, v posledním roce dost zaměstnávaly. Nejen díky mé stávající práci, ale i díky osobnímu vývoji. Je mi jasné, že mě budou zaměstnávat i nadále. Doufám, že se tak postupně stávám více schopný nejen přijmout NE druhých, ale také náležitě schopný docenit jejich případné ANO.