Pravidelně si cvičívám svou mysl tím, že hledám odborné termíny pro popis jevů, kterých si všimnou autoři nejen krásné literatury, ale kreslených vtipů, reklamních šotů či filmů. Často se mi stává, že pro tyto jevy termín v hlavě nenaleznu. To však neznamená, že je vzápětí zapomenu. Naopak uskladním je do dlouhodobé paměti s monstrózním otazníkem, který čeká na své vysvobození nějakou brilantní teorií na bílém koni. Často ale mám pocit, že mnoho jevů kolem nás prostě zůstává pro nás odborníky zcela neviditelnými.
William Golding: Pán much. Tuto knihu je možno číst dvojmo. Buď jako dobrodružný realistický román nebo jako symbolickou výpověď o původu zla ve společnosti a v člověku. Zvídavému čtenáři stačí napovědět, že termín Pán much či snad přesněji Pán hmyzu je doslovný překlad sousloví Ba‘al Zebub (Belzebub, ďábel). V knize je Pán much ztotožněn s modloslužbou prasečí hlavě, kolem které se slétají hejna much a s tím souvisí i samomluva s fantazijními postavami.
Helena Šmahelová: Velké trápení. Tuto knihu jsem v dětství četl mnohokrát a nedávno jsem si ji s obdivem k autorce přečetl ještě jednou. Byl to jeden ze silných momentů, proč se dnes věnuji náhradní rodinné péči, rozvodům či obecně dětem bez rodičů. Jana, které matka říká Velké trápení, skončí po rozchodu rodičů v dětském domově. Následují poruchy přizpůsobení, osobnostní zrání...
Lewis Carroll: Alenka v říši divů. Jestliže chceme pochopit psychiku Ježíše, musíme dokonale znát psychiku adoptovaných dětí. Jestliže chceme pochopit, co bylo zdrojem tak překvapivých fantazií u pedofilního autora Alenky, musíme znát dobře vnímání lidí s těžkými migrénami. Knihu je však třeba číst hodně pomalu, aby hlava stačila čtený text doprovodit barvitými fantaziemi.
František Hrubín: O nosáčovi (ze Špalíčku pohádek). Názorný leč pohádkově symbolický popis, jak složité je pro narcise překonat vlastní narcismus. Obecně pohádky jsou těžké psychologické čtení, protože jsou vystavěny ne na zákonech, které vládnou reálnému světu, ale na zákonech fantazie. Fantazii sice máme všichni, ale rozumí jí jen málokdo, podobně jako nám všem vládnou city, ale i těm rozumí jen nemnozí. Například skleněný zámek v této pohádce bude zřejmě odpovídat derealizačnímu či depersonalizačnímu syndromu.
Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita. V psychologii náboženství je poměrně hodně literatury věnované konverzi lidí k nějaké sektě či církvi. Ale když jsem psal diplomovou práci, tak jsem jen s obtížemi sháněl literaturu pro opačný směr. Odpady od víry, odchody z církve, řádu či kněžské služby. Ty probíhají v několika těžko pochopitelných fázích, které kupodivu neformálně popsal ve své knize Ray Bradbury. Dodnes nevím, kde vzal inspiraci k tak realistickému popisu tohoto složitého procesu.