Pěstounská péče za 80.000 měsíčně!!!
Jeroným Klimeš 2004
V předchozím článku jsem označil Dr. Pilaře a Buzkovou za žáby na prameni, oni se pochopitelně ozvali, zde je tedy odpověď na jejich reakci.
Byli byste ochotni se starat o čtyři děti z dětského domova za 80.000 měsíčně? Líbila by se vám taková práce a plat? Mně taky, ale musíme na to všichni zapomenout. Tato je cena pouze pro ústavy. Ústavy totiž dostávají na jedno dítě v průměru 250.000 ročně, pěstouni pouze 60.000 (pro nevěřící viz časopis Sociální práce 2003/2). Pokud namítneme, že v rodinách se o děti postaráme lépe než v ústavech, budeme označeni za demagogy. Pokud řekneme: "Postarejte se o ně lépe v ústavech." uslyšíme typickou odpověď, že ústavy nemají dost personálu.
Ústavní výchovu neobhájíme argumentem, že je nedostatek zájemců o pěstounství. Není divu. Jestliže stát nevystačí s 250.000, jak mohou pěstouni s 60.000? Kdyby ovšem ministerstva použila zdravý selský rozum jako občané, tak by navrhla přibližně zrovnoprávnit dávky pro ústav a pro pěstouny podle obtížnosti dítěte - více na postižené, méně na zdravé. Takový prubířský kámen ukáže skutečnou nezbytnost ústavů. Při podpoře 20.000 na průměrné dítě najdeme dost rodin, které se kvalitně postarají i romské či mentálně retardované děti.
V této době odtéká ze státní pokladny do nějakého ústavu každý měsíc 80.000 Kč na čtyři děti, ale ani tím penězotok nekončí. Věznice jsou též z velké části zaplněny bývalými dětmi dětských domovů, i ty platíme my. Děti od pěstounů podle výzkumů končí ve věznicích podstatně méně. I když tedy investujeme královský plat, aby lidově řečeno děti z dětských domovů nerostly pro kriminál, tak ony tam přesto dorostou. Proč bez mrknutí oka platíme čtyřikrát více za méně-cennou službu ústavů než za pěstounskou službu, která je o řád kvalitnější?
Též se uštěpačně kritizuje, že pěstouni by měli dostávat za svou práci poctivě zaplaceno. Copak v ústavech se dělá zadarmo? Je správné, aby i profesionální pěstouni svou měli dobře ohodnocenou - dělají přece na tři směny. Při placení pěstounů nesmíme být minimalističtí, protože pak nemáme z koho vybírat jako dnes, z nouze pak přijmeme méně kvalitní žadatele.
Jestliže ministerstva odsávají z naší kapsy bez užitku tolik peněz a zároveň dusí pěstounskou péči, není pro ně nejpřiléhavější označení "žába na prameni"? Toto je snad jasná odpověď ministryni Buzkové a Dr. Pilařovi na otázku, proč je málo pěstounů.
Problematika profesionálního pěstounství není jen otázka peněz. Je třeba vyřešit otázky, jako je výběr, školení a kontrola pěstounů, vztah k biologickým rodičům ap. V této době se však bojuje především za to, aby se všichni shodli na jednoduchém faktu: Děti patří do rodin, a ne do ústavů. Nedovolme, aby stát dál systematicky protežoval ústavy na úkor pěstounů!
Individuální vzdělávání, klece a hroší kůže
POLEMIKA MINISTRYNĚ ŠKOLSTVÍ PETRY BUZKOVÉ
PRAHA 28. července 2004 | 10:52 Předminulý týden se urodily hned dva úhly pohledu, které neumím překousnout a odbýt obvyklými slovy "do školy chodil každý, a tak prostě problematice vzdělávání každý rozumí".
V prvém bojoval Jakub Čaněk proti zločinnému potlačování individuálního vzdělávání (Státem posvěcené týrání dětí, LN 13. 7.). Proč by dbal ve svém rozhořčení na detaily? Co na tom, že v návrhu nového školského zákona, tak jak jej sněmovna schválila, se říká, že o individuálním vzdělávání rozhodne ředitel školy, jestliže jsou dány závažné důvody - o důvodech zdravotních se ve schválené verzi nemluví. A proč by popisoval, co vlastně návrh zákona nastavil a jak to bude fungovat?
Pokud se odhodláte k tomu vzdělávat své dítě doma, musíte najít ředitele školy, který vám to odsouhlasí. Jinými slovy řekne, že jeho škola je ochotna s vámi spolupracovat (přezkušovat pravidelně dítě, konzultovat atd.). Ředitel školy si musí prověřit, že splňujete několik předpokladů, totiž, že máte doma kde postavit dítěti stůl, u kterého se bude učit psát, a že máte alespoň středoškolské vzdělání.
To je veškerá byrokratická zvůle, která vás čeká a která J. Čaňka tak zlobí. Ony vyjmenované požadavky opravdu určitou administrativní náročnost přinášejí, ale pokud je nejste schopni či ochotni zvládnout, pak se nepouštějte do podniku tisíckrát náročnějšího, do individuálního vzdělávání vlastního dítěte.
V druhém článku psycholog Klimeš vyslovil v kontextu diskuse o klecových lůžkách svůj hluboký odpor ke všem formám ústavní péče o děti (Vytáhněme děti z klecí!, LN 14. 7.). Odsudek konkretizoval v útoku vůči ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Věc pozoruhodná zvláště tím, že v našich zařízeních ústavní péče klecová lůžka nejsou a ani nemají co dělat.
Zařízení, která MŠMT spravuje, jsou určena dětem a mladým lidem, jimž v jejich problémech nedokázala rodina pomoci či u nichž rodina vůbec absentuje. Část klientely těchto ústavů v nich neměla nikdy skončit. A neskončila by, pokud bychom uměli pomoci rodinám, jež nezvládly problémy svých dětí. Ano, potřebujeme novou, silnější asistenci státu a společnosti v této oblasti.
Jenže ve výchovných ústavech již řešíme pouze důsledky toho, že potřebná asistence chybí, a žába na prameni tudíž sotva sedí v nich.
Vím, pan Klimeš by raději viděl, aby děti z ústavů skončily v nových rodinách. U některých by to bylo možné a tam bych je viděla ráda taky. Ale dokonce, pomineme-li vhodnost či nevhodnost takového řešení pro většinu klientů výchovných ústavů, nesdílím Klimešův předpoklad, že v českých zemích je potřebné množství rodin, které se chtějí starat o dítě s poruchami chování. Zvlášť když je tmavší pleti nebo těžce mentálně postižené.
Děti jsou vůči dospělým bezbranné a v každé instituci, které jsou svěřeny, ve škole a ovšem mnohem více v zařízeních ústavní péče nesmějí chybět mechanismy zabraňování proti případnému zneužívání takového asymetrického vztahu. A za takové zneužívání považuji i lhostejnost či obhroublost, kterou si občas dovolíme i k vlastním dětem a jakou bychom si k druhému dospělému nedovolili. Jenže oba páni autoři zaměnili tuto nezbytnou ostražitost za právo bez důkazu osočovat.
V článku Jakuba Čaňka jsou české školy popsány jako zařízení určené k týrání dětí a české učitelky a učitelé jsou v jeho podání v lepším případě banda omezenců, v horším zločinců. Psycholog Jeroným Klimeš korunoval svůj článek neuvěřitelně bezohledným výpadem vůči rodičům, kteří zjistili, že svým postiženým dětem nedokážou setrvale poskytnout to, co jim dá ústavní péče. S rozhodnutím, které nakonec museli učinit, se jim nežije lehko. Alespoň těm, které jsem poznala osobně.
Od učitelů a od vychovatelů, kteří pracují v ústavech zajišťujících péči o děti, bychom rozhodně neměli žádat hroší kůži. A ta je přitom nezbytná, máte-li vystát, že z vás kdekterý neinformovaný autor udělá lhostejné a nelidské stvůry, připustiv ovšem předtím velkoryse, že děti netýráte ze zlé vůle, ale pro svou neschopnost a hloupost.
Petra Buzková; ministryně školství
Trhliny má celý systém ústavní výchovy
Lidové noviny, , 20. 07. 2004, Jiří Pilař; ředitel odboru speciálního školství MŠMT
Po iniciativě spisovatelky J. K. Rowlingové, která na základě reportáže z jednoho českého ústavu sociální péče odsuzuje péči i v dalších našich ústavech, se v tisku vyrojila spousta příspěvků. Způsob ochrany dětí v akutním stadiu záchvatu, jejíž velice blízkou "plastovou" podobu jsem před třemi týdny viděl v jedné skotské speciální škole a "dřevěnou" před rokem v Německu, nazývá mučením.
Je dobře, když se podobným tématům dostává pozornosti. Smysluplnost takovýchto snah musí být ale zajištěna jednak informovaností, jednak objektivitou. V tomto případě někteří autoři pomícháním ústavů sociální péče s psychiatrickými léčebnami přispěli k matení veřejnosti. Ba co víc, v Lidových novinách byla k tomuto problému přihozena i ústavní péče ve školských výchovných zařízeních (Vytáhněte děti z klecí!, LN 14. 7.). Zarážející je fakt, že tímto nedostatečně znalým autorem je psycholog (Jeroným Klimeš).
Je skutečně zvláštní, když odborník odsuzuje jedním dechem klecová lůžka ve zdravotnických zařízeních a zařízeních sociální péče, zamíchá do toho pěstounskou péči, ekonomickou náročnost školských výchovných zařízení a skončí u psů, jejichž intelekt srovnává s občany s hlubokou mentální retardací. Vskutku zajímavá surrealistická textová koláž. Když se dále dočteme o kritice "přesilovky zaměstnanců nad svěřenými osobami" a zároveň o pár řádků dále dlí konstatování, že je v ústavech málo odborného personálu, jde nám z toho již skutečně hlava kolem. Svůj text autor navíc završuje neetickým tvrzením, že mentálně "zaostalé" dítě je vlastně rodičovským selháním.
O co se stará "žába na prameni"
Odtržený od reality je návrh, aby se prostředky pro ústavní péči vložily do péče pěstounské. Myšlenka možná pro laika, ne pro odborníka. Odborníci totiž vědí, že pěstounů je naprostý nedostatek pro děti v dětských domovech. Jak si pak představit zástup pěstounů žádajících o děti s hlubokou mentální retardací, často s dalším závažným postižením? Tvrzení o nákladech 60 tisících korun na takovéto dítě v pěstounské péči za rok je skutečně zarážející neznalost.
Stereotypní je útok na ministerstvo školství, které přitom nemá s klecovými lůžky nic společného. Nutno vzpomenout, že nedávno přijatý zákon o péči ve školských výchovných zařízeních patří mezi počiny zásadně humanizující podmínky v těchto institucích, zejména snižováním počtu dětí ve skupinách téměř o polovinu, což umožňuje individuálnější přístup a tím budování hlubšího mezilidského vztahu.
V zákoně se ministerstvo školství rovněž snažilo realizovat další možnost náhradní péče, a to smluvní rodinu. Škoda, některé z rozhodujících útvarů státní správy nebyly tomuto institutu nakloněny.
Volání po změnách v systému ústavní výchovy je potřebné. Nynější systém má totiž skutečně vážné trhliny, ale určitě ne vinou školství. "Žába na prameni" v podobě školského ministerstva se pouze stará o to, aby děti odejmuté na základě doporučení orgánu sociálně právní ochrany a rozhodnutí soudu měly střechu nad hlavou a odpovídající péči. Školství tedy rozhodně nedává impuls k odejmutí dítěte z rodiny. Naopak, snaží se přimět mnohé sociální pracovnice a soudy k větší rozvaze při navrhování tak závažného opatření.
Systematická sociální práce a včasná terapeutická péče o rizikovou rodinu by mohla nemálo dětí před odejmutím z rodiny zachránit. To by ale musel být navýšen personální stav pracovníků zodpovědných za tuto činnost a stát by musel projevovat větší důvěru ve schopnosti neziskových organizací.