Mgr. Jeroným Klimeš 2003
Soused otce batolete, které zabil jeho vlastní pes, poznamenal, že „dívenka musela udělat špatný pohyb, na který pes zareagoval“. To je velmi krutě řečeno, protože ten pohyb byl opravdu tak špatný, že tu dívenku stál život. Ironií v tomto případě je fakt, že člověk či dokonce dítě často ani netuší, co je to „špatný pohyb“. Že určitý pohyb byl „špatný“ se bohužel pozná až podle výsledku, který v tomto případě byl tragický. Psychologie v tomto kontextu hovoří o spouštěcí reakci. Například dítě, které se bojí psa, zvedá ruce a má tendenci utéci, což je jednou z přirozených lidských reakcí v nebezpečí. Pes naopak má sklon své oběti znehybnit, a tak například jeho útočnou reakci může vydráždit ruka, kterou si dítě chce chránit obličej před jeho přímým dechem, když má být přátelsky očicháno. Problém spočívá v tom, že jedno gesto pro každý živočišný druh může znamenat něco jiného a spouštět jinou reakci.
Ale nejenom lidé spouští jisté reakce psů, ale především psi spouští určité reakce lidí, o kterých si teď něco řekneme. Psi jsou věrnými společníky člověka odnepaměti a bez pochyby oba dva tyto druhy se velmi navzájem ovlivnily a vzájemně profitovali ze svého společného života. Avšak zamysleli jsme se někdy, proč právě psi si vydobyli v lidské společnosti tak významné místo? Proč ne třeba lasičky, které občas také někdo chová, proč nejsou v našich obydlích kozy ap. Důvodů je bezpochyby více, počínaje typem stravy a konče kontrolou vyměšování, ale zajímavý pohled na psy mají evoluční psychologové. Poukazují na to, že pes na rozdíl od ostatních zvířat téměř geniálně využívá nonverbálních signálů, které jsou pro lidi dobře čitelné a které u lidí spouští rodičovské chování. To umožňuje psům, aby díky této své schopnosti mimořádně rozmnožili své geny. Když se podíváme, jakým způsobem se zmnohonásobil počet plemen a počet psů, tak musíme tomuto evolučnímu pohledu dát za pravdu. Je však třeba si uvědomit, že podle této teorie přežívají ta plemena, které rezonují s vybranými lidskými potřebami. Je to jednak dětská roztomilost (obdivný psí pohled) a dále agresivita, ze které vyplývá obliba bojových plemen.
Tomuto vývoji, kde vzhled jednoho druhu je nepřímo formován psychikou druhého, se říká koevoluce. U psů se to projevuje tak, že mají výhodu ta plemena, která třeba mají velké oči jako děti, která jsou příjemně chundelatá, která umějí prosit o stravu, roztomile naklánět hlavu ap. Těmto psím plemenům se daří mnohem lépe spustit lidské rodičovské chování ve svůj prospěch a tak dostávají více potravy a mají více příležitostí k rozmnožení ap. To vše se pochopitelně děje na úkor jiných zvířecích druhů, ale též i dětí. Znal jsem jednu Belgičanku, která chovala asi pět mopů a která zároveň naprosto a definitivně odmítala děti. O svých psících říkala, že jsou to lidské bytosti a krmila je nejdražším hovězím.
Mnohý čtenář s dobrou introspekcí, tj. schopností citlivě si všímat vlastních citových hnutí, může sám pocítit tuto spouštěcí reakci, kterým psi v nás vyvolávají rodičovské chování, při pohledu na obrázek, jak toho psa odvážejí k veterináři, kde se rozhodne o jeho utracení, a kdy on smutně hledí k domovu, kam se nikdy nevrátí. Tento pes zřejmě nebyl vnitřně zlý, ani zkažený špatnou výchovou. Tragický výsledek jen nepochopením biologických a evolučních mechanismů, které ovládají soužití lidí a psů.
Jestliže velká kukadla rozehřívají ženská srdce, pak velké zuby a velká síla imponuje mužským sklonům k agresivitě. Bojová plemena jsou zpravidla nevzhledná, nerezonují tak s ženskou citovostí, ale jejich síla si získává respekt a obdiv mužů, a to zejména těch, kteří mají s agresivitou problémy.
Problém bojových plemen však nespočívá v tom, že by tito byli od přírody víc zlí či agresivní než ostatní plemena, ale problém je v tom, že tito psi disponují velkými schopnostmi. Když se totiž strašně rozzlobí malý ratlík, tak je téměř roztomilé ho pozorovat, jak se vzteká, ale když se rozzlobí zástupce bojového plemena, tak humor přejde i otrlejší povahy. I když většina psů bojových plemen je vychovávána tak, aby nebyly agresivní, ale ruku na srdce: Kdo z nás se v životě jednou nerozzuří, komu z nás alespoň jednou za život nevytečou nervy? Stejně tak je přirozené, že každému psovi minimálně jednou za život mohou vytéci nervi. Pokud se ale rozzuří bojový pes, tak to může stát jiné lidi zdraví nebo dokonce i život, jak jsme ostatně viděli na osudu malého dítěte, a tam navíc nešlo ani o bojové plemeno. Proto je rozumné usilovat o omezení možnosti volně chovat v bytech bojová plemena, jakkoli mohou být vychovávány nekonfliktně, mírně a jejich majitelům z kynologického hlediska třeba nelze nic vytknout. Nebezpečnost těchto psů není v tom, že jakou mají povahu či jak jsou cvičeni, ale v tom jaké jsou jejich schopnosti, které může spustit i nekontrolovatelný podnět ze strany jak dítěte, tak dospělého.
3697