Není týden, abychom u ombudsmana neřešili osud nějakého nešťastníka, který se zamotal do dluhů a teď úpí pod jhem exekutorů. Někdy je to jeho vina, někdy má vcelku jen smůlu, že se zadlužil jeho partner či dítě. Narůstající počet těchto případů indikuje, že velmi velké procento naší populace neumí zacházet s penězi a relativně novými jevy, jako jsou půjčky, kreditní karty, kontokorent ap. Jak vidíme na osudech těchto lidí, naučit se zacházet s penězi je celoživotní úkol, který samozřejmě začíná v dětství.
Psychologie je věda o prožívání a chování. Ekonomie je věda o chování lidí ve vztahu k penězům. Dalo by se tedy říci, že ekonomie je takové odvětví psychologie - zkrátka psychologie peněz. Proto nepřekvapí, že ekonomové mají k psychologii velmi blízko a často přináší obdivuhodné psychologické výzkumy. Ale již základní ekonomické pojmy jsou velmi užitečné pro psychologický vhled. My se budeme věnovat tzv. volným a vázaným statkům.
Volné statky jsou takové, kterých si každý může vzít kolik chce a ještě zbyde, například vzduch k dýchání. Vázané statky jsou ty, kterých nemůže mít každý, kolik chce - například půda či elektrika ap. V hospodaření domácností je dnes jídlo volným statkem - každý si může vzít z ledničky, co chce. Uvědomme si, že to ještě před pár lety nebylo pravidlem. Jídlo bylo vázaným statkem, spižírna se zamykala, protože jinak by děti všechno snědly. (Možná znáte říkanku: Běžela liška po ledu, ztratila klíček od medu. Kdo ho má, ať ho dá, ať se liška nehněvá.)
Zde si můžeme uvědomit kontrast mezi jídlem a penězi. Je dobře, že se jídlo stalo v domácnosti volným statkem, ale při výchově dětí rozhodně není dobře, když se peníze stávají volným statkem, když jich děti mohou mít, kolik se jim zlíbí. Peníze byly vynalezeny na sdílení vázaných statků a není dobré, když se stávají volným statkem, protože pak se mění v bezcenné papírky a plíšky plechu. Pokud děti zahrnujeme přebytkem peněz, nikdy se s nimi nenaučí zacházet. Jinými slovy děti by měly trvale pociťovat, že mají peněz o něco méně, než by si přály. Vypadá to jako týraní dětí, ale není, protože stejně tak je správné, že i my máme tento pocit celý život. To je jen vedlejší produkt faktu, že peníze dobře fungují.
Každé prostředí klade specifické problémy na rodiče. Tedy s jinými problémy ohledně peněz se potýkají chudé rodiny a s jinými bohatí. Problémy chudých jsou tradičně dobře dokumentovány, ale bohatší rodiny si často málo uvědomují, jaké nástrahy na ně klade fakt blahobytu. Nejde o to držet děti zkrátka, nebo jim naopak dopřávat luxusu. Problém je zakopán v tom, že movití rodiče musejí často uměle vytvářet limity, finanční stropy, a tak cíleně učit děti jednotlivé dovednosti, které u chudších rodin vznikají zcela přirozeně a samovolně. V tomto je výchova v bohatém prostředí náročná.
Děti se především musejí někdy naučit sociální směně: "Já dám - ty dáš." To můžeme začít již ve věku dvou let. Hrajeme si na obchod. Někdo má penízky a někdo věci a vyměňujeme věc za penízek, samozřejmě v tomto věku bez ohledu na nominální hodnotu mincí. Stejně tak můžeme dítěti podat peníze, aby je předalo prodavači či řidiči v autobuse. Tím se dítě beze slov učí podstatě směny - jsou věci, které získám pouze výměnou.
Starší děti (předškolní či základní škola) již učíme finančním limitům. Například děti jdou s námi nakupovat. Abychom se vyhnuli škemrání, každému dítěti dáme nebo přislíbíme 20 Kč (eventuálně jinou, nicméně ne příliš vysokou částku). Děti si mohou v obchodě vybrat, co chtějí - jednu, dvě, tři věci do tohoto limitu. "Co nad to jest, z kapesného jest!" zní neúprosné pravidlo hry.
Děti běhají po obchodě a přebírají - jsou lepší tři lízátka nebo jedny sušenky či čokoláda - kdo ví, ale děti se učí, že každý se musí vejít do určitého limitu. V tomto limitu musejí porovnávat, jak by řekli ekonomové, užitnou hodnotu věcí, tj. ne kolik věci stojí, ale jakou mají hodnotu pro dané dítě: Co je víc? Jedny bonbóny a lízátko nebo místo toho pět lízátek? Tímto zkoušením různých kombinací se dítě učí maximalizovat užitnou funkci, tzn. za stejné peníze získat co největší subjektivní užitek či uspokojení. Uvědomme si, že pokud dětem jen slepě kupujeme věci na jejich naléhání, nebo jim zakazujeme si cokoli z obchodu odnést, tak jim bráníme naučit se této dovednosti.
V popsané hře na dělení dvacetikoruny musí zákonitě nastat situace, že přijde dcera s krabičkou "Fazole Harry Potter" za čtyřicet korun. To je ideální příležitost ukázat dva jevy. Zaprvé, jak uměle naroste cena určitého výrobku díky reklamě. V divoké přírodě učí rodiče děti stopy dravé a nebezpečné zvěře. My v našem světě musíme připravovat děti na specifická nebezpečí našeho prostředí, tj. například cíleně vysvětlovat, jak fungují nejrůznější fígle a triky používané v reklamě.
I když odhalíme pokus o manipulaci, to ještě neznamená, že si dcera ty kouzelné fazole nemůže koupit. Může, ale musí si půjčit nebo ušetřit. Dítěti dáme dvě volby: Když si půjčí, zaplatí úrok: Dnes dostane čtyřicet, příští nákup nedostane nic a ten další jen polovinu. Tedy za fazole nakonec zaplatí 50 Kč, což je velmi dobrá cena ve srovnání třeba s hypotékami, kde je navýšení okolo 80 %.
Druhá možnost je ušetřit. Ano, dnes si nekoupí nic, ale příští týden bude mít fazole za čtyřicet plus úrok deset korun. Takže si koupí za dva nákupy zboží za 50 Kč. To je bezesporu výhoda, ale musí o týden oddálit uspokojení své potřeby.
Je jedno, pro jakou volbu se dítě rozhodne. Uvědomme si, že někdy si to musí vyzkoušet a ve škole se to neučí. Každopádně dětem spíše doporučujeme variantu půjčky.
Půjčka se však opírá o oddálené uspokojení, což je jedna z nejdůležitějších dovedností, které se musíme v našem životě naučit. V naší společnosti je dovedena téměř k dokonalosti. Co jiného je třeba výplata? Měsíc pracujeme, abychom za další půl měsíc dostali peníze někam na účet. To je přeci v mnoha kulturách absurdní. Například ve Starém zákoně se bere jako těžký hřích zadržovat mzdu přes západ Slunce, protože tehdy to znamenalo, že celá mužova rodina trpěla hlady.
Měsíční výplata je těžce vydobytá vymoženost, kdy v naší společnosti běžně oddalujeme odměnu o měsíc a půl. Každopádně mnoho lidí nemá tuto dovednost. To nejsou jenom lidé na sociálních dávkách, ale samozřejmě i všechny děti, které také těžko chápou, že odměna přijde za tak strašně dlouhou dobu. Je tedy třeba podporovat kompenzační techniky. Tou je například přepočítávání peněz.
Ve školním věku děti milují třídění a jednoduché počty. Při stavění peněz do sloupečků, grupování do desetikorun či stokorun a podobných operací dítě sní též o tom, co všechno by si mohlo koupit, kdyby mělo ještě o 50 Kč více. Toto snění je příjemné a de facto funguje jako náhradní uspokojení, které umožňuje skutečné uspokojení oddálit. Kromě toho přepočítávání peněz slouží jako autoinhibiční metoda, tj. způsob, jakým se lidé zklidňují a zbavují tenze.
Samozřejmě přepočítávání peněz se může v dospělosti zvrhnout v zlozvyk, kterému se musíme spíše bránit než ho podporovat. Ale život je o hledání vyvážených kompromisů.
Jdete s 5letou holčičkou ke kiosku koupit lístky na tramvaj. Dítě vidí časopis o Barbíně. Není žádný velký důvod, proč ten časopis okamžitě koupit. V tomto okamžiku je užitečné dát dítěti drobné z nákupu (cca do 10 Kč) a říci: "Dej si penízky do kapsičky. Až jich budeme mít dost, tak si časopis koupíme." Takže dítě získá pohled na peníze, že je to něco hodnotného, co se můsí shromažďovat, chránit. Když si pak z nich staví komínky, tak si pod nimi bude představovat časopis, který si chtěla koupit. Když příště bude chtít zase časopis, tak jí řekneme: "Ukaž, kolik máš penízků..." Když má málo, tak jí přidáme další čtyři koruny. Když má dost, tak jí vytoužený časopis koupíme. Inu proč ne, je to pátá návštěva kiosku - ušetřili jsme čtyři jiné časopisy o Barbíně.
Řekli jsme, že peníze jsou nástroj na směňování hodnot. Lidi můžeme rozdělit do dvou typů podle toho, na jaké hodnoty přepočítávají peníze:
Typ utrácivý přepočítává peníze na požitky. Klasická věta: "100 Kč to je pět piv!" Peníze je pálí v rukou a mizí velmi rychle po nabytí. Většina lidí spadá do tohoto druhu.
Typ šetřivý přepočítává peníze na práci, kterou ho stojí. Například když si jde koupit mobil, obrací ho v ruce a říká si: "Tak na to budu muset pracovat skoro čtrnáct dnů. Stojí mi to za to?" Tento typ lidí má zpravidla dost peněz na účtě, nedostává se do finančních krizí, ale na druhou stranu peníze neumí utratit. Kumuluje statky, které za něj utratí někdo jiný - partner/ka, potomci či stát (například vzpomeňme měnovou reformu za bolševika v 1953).
Vždy, když inklinujeme k jednomu typu, musíme tento sklon cílevědomě kompenzovat uplatňováním druhého principu. Tedy šetřiví lidé se musejí trochu tlačit k utrácení a naopak. Cílem je kumulovat právě tolik peněz, kolik potřebujeme k smysluplnému naplnění našeho životního plánu. To je velmi proměnná částka - někdy šetříme na dům, někdy vystačíme jen s "provozní zálohou".
Často se můžeme setkat s tím, že lidé se podvolují svým sklonům - ať šetřit, nebo utrácet - pod záminkou, že tak činní pro děti. Někdy jsou si schopni si uvědomit zcestnost takových úvah až ve chvíli, když uslyší onu bolestivou větu: "Tatínku, já ten náš velký grunt nechci."
Jestliže jeden v rodině je spořivý typ a druhý utrácivý, vzniká asymetrie. Je vcelku evoluční konstantou, že ženy utrácejí z rodinného rozpočtu více než muži. Existuje pár mechanismů, jak tuto asymetrii kompenzovat.
V rodině se mi vyplatilo zavést tzv. radostné okrasné. Ženě nechávám 2000 Kč měsíčně, aby si s nimi dělala, co chce. Má je prostě pro radost a na okrasu. Tím si ušetřím zbytečné dohady, jestli 600 Kč za dětské boty je hodně nebo málo. Pokud výdaje za věci, které z mého pohledu jsou zbytečnost, nepřesáhnou dva tisíce měsíčně, není třeba to komentovat. Stejně tak žena při mých případných řečech konstatuje, že to bylo z radostného okrasného a tím debata končí.
Stejná zásada jako u radostného okrasného, platí i pro dětské kapesné. To jsou peníze, které patří výlučně dítěti. Můžeme si s dětmi povídat o tom, jak se nakládá s penězi, ale nekritizujeme je za to, jak naloží se svým kapesným. To je jejich věc, která jim pomáhá navodit si vlastní autonomii. Samozřejmě je ouvej, když děti či partneři nejsou schopni vyjít s penězi.
V psychologii platí heuristická zásada: Do dvaceti let chráníme děti, nad dvacet chráníme rodiče. (To však neznamená, že by často již v mladším věku nedokázaly děti s rodiči dobře zamávat.) Adolescenti a mladí dospělí mají již svou hlavu a jsou prakticky neovladatelní. Stejný problém nastane, když náš partner je například alkoholik. Když tito lidé nejsou schopni vyjít s penězi, je třeba začít chránit druhou stranu, a to především tím, že se poměrně tvrdě a neústupně nastaví hranice mezi rodinnými subsystémy.
Pořad lepší, když existují tvrdé hranice, než když bezbřehou lásku po mnohých ublíženích vystřídá bezbřehá nenávist. Tomuto ublížení a následné nesmiřitelné nenávisti se snažíme zabránit tím, že určíme pravidla propustnosti:
- Najdeme cyklus, ve kterém dotyčný dokáže vyjít s penězi podle již zmíněného oddáleného uspokojení. U někoho je to měsíc, u někoho týden, u jiného pouhý den.
- Nastavíme trvalý příkaz v bance, kdy na kartu dotyčného dítěte či partnera odchází stanovená částka podle tohoto cyklu. Je třeba však si najít banku, která nevyžaduje poplatky za trvalý příkaz (např. www.fio.cz).
- Dotyčnému nedáváme žádné peníze v hotovosti. Když náhodou potřebuje více, než je cyklická částka, tak si s ním pohovoříme, proč je potřebuje. To bývá zpravidla pro druhého nepříjemná záležitost. Bývá dost inteligentní, aby dokázal předpovídat rozhovor:
"Jestliže potřebuješ 300 Kč na jízdenku, tak si počkej tři dny a ony ti tam natečou."
"Rozumíš, ale já je potřebuju teď hned!"
"Ale to jsi věděl už měsíc, že chceš někam jet, ne? Tak si půjč od kamarádů s tím, že jim to za týden vrátíš."
"Ty jsi blbej..."
"Je mi líto, ale myslím, že ti už dávám dost."
Na štěstí pro rodiče, naprostá většina těchto rozhovorů neproběhne v realitě, ale pouze ve fantazii dítěte, a tak učí dotyčného i v dospělém věku se připravovat na budoucí výdaje. Kromě toho jejich předvídání, anticipace vede k tomu, že dotyčný v realitě tyto rozhovory ani nezačíná.
Hranice je pevně daná. Dospělé, nezaopatřené dítě dostává trvalým příkazem třeba 100 Kč denně na účet. To představuje 3000 za měsíc. To je pravda hodně, ale zároveň to má jasně definovaný strop. Když nadělá půjčky, tak se to třeba sníží na 60 Kč denně s tím, že se ze zbývajících peněz pokrývají náklady. Ano, sice nevíme, co dělá se svými penězi, ale hlavní výhoda je, že máme jistotu, že druhý má dostatečnou rezervu na přežití, a že my víme, co se děje s našimi penězi.
Zdůraznil bych zde neosobní princip. Není dobré, když si děti o peníze říkají. To vytváří buď zbytečné pocity ponížení u dětí, nebo neschopnost nastavit limity u rodičů. Nastavená, automaticky fungující pravidla, například platební karty a trvalé příkazy právě tím, že jsou pevně určená, jsou pro narušené děti mnohem transparentnější a pochopitelnější a lépe se jim přizpůsobují, než když každá žádost o peníze je spojená s pocitem ponížení či viny.
Peníze jsou podle definice nástroj na směnu vázaných statků, kterých nemůže mít každý, kolik by si přál. Tak ale vázaný statek sám o sobě opět splňuje definici frustrace. Díky této logice jsou peníze neodmyslitelně spojeny s frustrací - ať jejím uspokojováním, vyrovnáváním mezi dvěma stranami nebo udržováním nerovnováhy.
Všechny tyto procesy spojené s frustrací jsou principiálně nepříjemné či bolestivé. Tedy není divu, že v těchto válkách o peníze mezi rodiči a děti se hranice musí držet silou, která se rovná míře frustrace, která se má rovnoměrně rozdělit mezi obě strany. (Buď rodiče nebo děti příjdou o požitky z těchto peněz a někdo je musí vydělat.) To se často nedá obejít žádným psychologickým trikem, nedá se to druhé straně nějak elegantně vysvětlit. Prostě rodiče musejí v sobě najít tu sílu a odvahu postavit se svému dítěti čelem a nastavit vzájemné hranice finančních toků. To je náročný úkol, ale pokud jej neudělají, mohou jejich vztahy končit buď zneužíváním rodičů nebo nenávistí. Nenávist nakonec udělá to samé - nastaví hranice, ale za zbytečně velkou cenu.
Doma se množí krádeže. Co dělat? Jedna pěstounská matka s potěšením konstatovala, že se naučila ovládat trezor. Každopádně ale stojíme před dilematem - vyhodit děti na ulici nebo trezor? Osobně jsem zastáncem toho, že většinou je lepší trezor, nebo jinou možností je rozkrájet byt.
Sousloví rozkrájet z byt vzniklo na motivy básničky mého kamaráda Tomáše Touly: "Krájíme krychli, nejsme dost rychlí, krychle se choulí, stává se koulí." Na tuto básničku si vždycky vzpomenu, když si nechávám nakreslit půdorys bytu a když pak přemýšlíme, jaká pravidla nastavit. Na obrázku je jeden takový ukázkový byt.
Pokoj matky je pro dceru trvale nepřístupný: Dveře do kuchyně jsou trvale neprůchozí. Dveře z chodby jsou na kouli. Po příchodu z práce si tam matka uloží všechny cennější věci - mobil, tašku s penězi ap. Ve zbývajících částech bytu není nic, co by se dalo dát do zastavárny.
Bílé plochy jsou sdílené s tím, že dcera má trvalý přístup k jídlu, tedy její kapesné pokrývá běžné útraty. Obývací pokoj má zvláštní režim. Když je matka doma, tak je pro dceru přístupný, ale jakmile jde večer spát, tak se též zamyká. Dcera totiž je schopná si přivést ve tři v noci pochybné kamarády a ubytovat je tam i se psy.
Ano, znamená to chodit s klíči na krku po vlastním bytě (rezervní má u známých), ale na druhou stranu, zase nepříjde o rodinu. Vyhození dítěte z bytu doporučuji opravdu jako poslední východisko z neřešitelné situace. Vždy bych se před tím alespoň pokusil o toto "rozkrájení bytu".
Děti musíme naučit i tomu, jak půjčovat kamarádům. Stejná pravidla čas od času řeším i s klienty. Tedy jak postupovat.
Ohodnotíme daného člověka, kolik jsme ochotni mu darovat, kdyby byl v nouzi. To je maximální hodnota půjčky. Nicméně první půjčka rozhodně do této výše nesahá. Ta je malá. Čím méně dotyčného známe, tím méně peněz mu půjčíme.
Před kostelem mě zastavili lidi, které jsem tam viděl jednou nebo dvakrát. Prý ztratili kartu a potřebovali by půjčit a už už mě krmili nějakou dojemnou příhodou. Řekl jsem si, kolik jsem ochoten jim ne půjčit, ale přímo darovat, a dal jsem jim 200 Kč. Ty od té doby fungují jako špunt. Dokud mi je nevrátí, tak už jim nepůjčím žádné peníze. Když je občas v kostele uvidím, tak je normálně bez zášti pozdravím, prohodím slovo a jen tak mimochodem se zeptám, zda nemají s sebou těch 200 Kč. Opět story, jak zapomněli atd. Touto kombinací – půjčka-dar a občasný dotaz - jsem dosáhl toho, že oni si ode mě již nemohou více půjčit a já nemám pocit ztráty. Jsou tedy lidově řečeno "zašpuntovaní". Podle jejich platební morálky ihned vidím, jestli jim mohu příště půjčit více, nebo zda zůstanou zašpuntovaní navěky.
Tato tvrdost samozřejmě představuje obrannou antimanipulaci, ale je to dovednost, kterou se i děti musejí naučit. Tato tvrdost nastavuje hranice a často jen díky jim můžeme zůstat přáteli s některými lidmi, nerozpadnou se rodiny ap. Vždy je lepší, když tyto hranice nastavíme cílevědomě, než když je pak nakonec nastaví ublížení a vzájemná nesmiřitelná nenávist.
Děti obecně, ale zvláště hyperaktivní děti, velmi špatně snášejí, když přicházejí o něco, co již mají. Můžeme dítěti říci, že dostane pytlík bonbónů, když bude hezky dělat domácí úkol. Ale ještě lépe můžeme motivovat, když jim ten pytlík dáme ještě před prací nad domácími úkoly a domluvíme si pravidlo, že za každou chybu jim jeden bonbón vezmeme. Tento psychologický jev – nadhodnocování věcí, které již vlastníme, označují ekonomové jako jev utopených nákladů.
Když však aplikujeme předchozí pravidlo, je třeba si dát pozor na jiné ekonomické či psychologické zákony. Například na užitnou funkci, kterou porušili jedni rodiče. Ty dali svému adoptovanému synu bonbóny s tím, že za každé sprosté slovo mu jeden seberou. Jenže metoda prý nefungovala. Proč? Docházelo k tomu, že kluk se držel dejme tomu půl dne, ale pak se v nějaké situaci zapomněl a řekl jedno sprosté slovo. Jakmile ale takto přišel o první bonbón, dostal se do neovladatelné úzkosti a začal sprostě nadávat tak dlouho, až do pěti minut přišel o všechny bonbóny.
Zde je třeba si uvědomit, že pravidla musí být nastavena tak, aby na konci dne vždy dítěti nějaké bonbóny zůstaly. Tedy aby se zabránilo těmto propadům do zoufalosti je třeba první pravidlo doplnit druhým. Ano za každé sprosté slovo přijde o bonbón, ale maximálně o pět bonbónů za hodinu. Druhé pravidlo vychází z toho, že jeho záchvaty zpravidla netrvaly déle než 10 minut, byly vedeny strachem, že příjde o všechny bonbóny. Tedy ať byl záchvat jakkoli divoký, následující hodinu se začíná počítat znova a stále dítě má naději, že na konci dne mu může zbýt hodně laskomin, když se bude snažit.
Tento problém, jak bylo řečeno, vycházel z toho, že rodiče ignorovali jinou ekonomickou zákonitost, a totiž užitnou funkci. Tu si můžeme představit tak, že v peněžence máte poslední stokorunu na dva dny. Tyto poslední peníze pro vás znamenají mnohem více, než případná další stokoruna, kterou můžete získat. Tato první stokoruna znamená, že dva dny nebudete hlady. Je z ní mnohem větší užitek než z následujících stokorun. Kdybyste přišli o těchto sto korun, tak vás to naplní mnohem větším zoufalstvím, než by byla radost, kdybyste třeba v soutěži vyhráli další stokorunu.
Jedni rodiče měli problém s dcerou. Nebylo možno ji dostat do postele. I když byla dohoda, že po desáté by se mělo chodit spát, přesto vždy našla nějakou výmluvu, aby mohla camrat po bytě. Typický vyhledávač stresu - nejlepší výsledky podává, když je za pět minut dvanáct. Výchovná opatření vždy předpokládala, že se rodiče musejí rozčílit, což oba vysilovalo.
Doporučení znělo takto: Rozpočítat kapesné na denní dávky. K pozdnímu spaní nedocházelo každý den, a tedy byla jistota, že dceři vždy zůstanou základní peníze. Následně udělat s ní dohodu, že jakmile bude spatřena, že chodí po bytě po desáté večer - vyjma koupelny a záchodu, někdo z rodičů přistoupí k tabuli a na kalendáři bez jediného slova, gesta či varování udělá poznámku, že den si koupila jedno večerní camrání. To stojí 25 Kč a je na ní, kolik si jich za měsíc koupí.
Zde je vidět, jak ekonomie zkoumá psychologické zákonitosti chování lidí vůči vázaným statkům, a tak má s psychologií společné základy. Popsaných pár příkladů naznačuje, že při řešení finančních problémů nevystačíme pouze s intuitivními znalostmi psychologie, ale že je třeba znát i pár pojmů a zákonitostí z ekonomie. Při řešení konkrétních případů je třeba vzít do úvahy i možnost zneužívání a manipulací a obran vůči nim.
Peníze jsou nástroj ke směňování vázaných statku a jako každý nástroj vyžadují od uživatele až řemeslnou zručnost. Kdo s nimi neumí zacházet, zraní se. Platí proto na ně stejné přísloví jako na oheň - jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem.