Láska je parní stroj, úžasné síly zdroj

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2013

www.klimes.us

Následující text je upravenou ukázkou z knihy
Křesťanství, vztahy a sex

Když se podíváte na schéma parního stroje, zjistíte, že to není nic tak složitého. To samé můžeme říci o vztazích. Ani ty nejsou nijak složité. Jediným problémem je, že se chovají jinak, než bychom od nich intuitivně očekávali. Prostě zákony, které je řídí, je třeba se nabiflovat stejně jako termodynamiku, která řídí parní stroje. Pravděpodobnost, že u vztahů vystačíme s intuicí, empatií či selským rozumem, je asi tak malá, jako že tak nějak náhodou o nedělním odpoledni vymyslíme parní stroj.

Snad díky romantickým představám o fungování vztahů běžná populace neví, jak vztahy fungují. Mnoho nám osvětlí Kaplan-Meyerovy křivky přežití vztahů. Následující graf postihuje čtyři kategorie - netříděné partnerské vztahy delší než rok, vztahy reprodukční, vztahy bez společného bydlení a s ním.

Kaplan-Meyerovy křivky přežití partnerských vztahů delších než jeden rok

Na ose X je délka trvání vztahu v rocích. Na ose Y procento ještě žijících vztahů. Dostupný vzorek čítal všechny vztahy delší než rok u přibližně 500 lidí, tedy v průměru připadá 2,5 vztahu na člověka, což je poměrně málo. (Data JK)

Tyto čtyři kategorie jsou nejsilnější faktory, které ovlivňují stabilitu vztahu. Stejný typ statistiky se používá i při výzkumu léčby rakoviny. Jinými slovy můžeme se na grafy podívat jako na doporučení, které bychom dávali lidem, aby při léčbě co nejdéle přežili. Z grafu je zřejmé, že jednoznačnou prioritou musejí být reprodukční vztahy. Linka v grafu vcelku odpovídá vztahům s dvěma dětmi, vztahy s jedním dítětem mají horší prognosu, vztahy se třemi dětmi naopak lepší, zejména v dlouhodobé perspektivě. Tedy pokud chcete „spolu zestárnout“, je dobré mít doporučované tři až čtyři děti.

Mnoho vztahů však nemůže jít cestou reprodukce. Například svatbu a reprodukci nemůžeme doporučovat studentům na vysoké škole. Pokud to jde a v našem zájmu je stabilita vztahu, doporučujeme společné bydlení. V žádném případě však nedoporučujeme pořízení si společného majetku, pokud pár neplánuje bezprostředně i založení rodiny. Poločas rozpadu nereprodukčního vztahu se společným bydlením jsou 4 roky, je bláhové si do něho pořizovat hypotéku na 20 let.

Nereprodukční vztahy však mají sklon se přechodit a samovolně rozpadat. Bohužel jsou to právě bolestné rozchody, kvůli kterým není možno lidem doporučovat víc partnerských zkušeností. Největší stabilitu mají vztahy, které začínají v 19, resp. ve 22 letech. To jsou tedy zpravidla první (nanejvýš druhé) vztahy středoškoláků, resp. vysokoškoláků. Čím více má člověk rozchodů za sebou, tím větší je pravděpodobnost, že i následující vztah se rozpadne.

Další problém nereprodukčních vztahů spočívá v tom, že čím déle vztah trvá, tím menší je pravděpodobnost, že se překlopí do trvalého reprodukčního vztahu, například pravděpodobnost svatby se o polovinu sníží každé dva roky vztahu. Je proto nerozum doporučovat vztah na zkoušku, který by byl delší než dva roky. Po dvou letech není co zkoušet, to je naopak nejvyšší čas na rozhodnutí.

To platí i pro překonané krize u přechozených vztahů. Jestliže pár, který se k sobě jinak hodí, má krizi okolo pátého roku přechozeného vztahu, překoná ji a vrátí se k sobě, pak není čas na nějaké další zkušební období. Naopak je čas udělat rozhodnutí, co dál. Maximálně do půl roku by měli začít plánovat svatbu a rodinu, jinak o ten vztah tak jako tak přijdou. Další období na zkoušku je spíš jen přesvědčí o tom, že „slepovaný džbán nic nedrží“. Přesněji je ale třeba říci, že přechozený vztah nic nedrží. U manželských krizí by se v analogických případech měla dělat obnova manželského slibu – znova si uvědomit a rozhodnout se, že spolu chceme nadále jít životem a jak.

Sexuální revoluce v minulém století měla jeden nepříjemný dopad a tím je masivní frustrace rodičovských potřeb. Jestliže lidé neumí zacházet ani s obyčejnou žárovkou a neví, kdy ji mají vypnout a jít spát, bylo by divné, kdyby uměli zacházet s antikoncepcí. Nenasadí ji, ani nevysadí, když mají. Velké procento populace proto končí bez dětí, nebo jich má méně, než by si přálo. Bohužel zejména muži si často neuvědomují své rodičovské potřeby, dokud jejich dítěti není alespoň rok či dva. Ba dokonce někteří si své rodičovské potřeby neuvědomí, dokud o dítě nepřijdou při rozchodu. I tomuto nebezpečí by mělo správné poradenství čelit, a tedy kompenzovat mladistvou iluzi "mě děti neberou".

Rozchody a rozvody patří mezi záludné životní iluze. Ze začátku si je lidi idealizují, ale následně často zjišťují, že po hlavě skočili do nefalšovaného pekla - v podobě nekončících návalů fantazijní nenávisti vůči bývalému partnerovi. Hlavní prevencí rozvodů je vztahová kázeň a úcta vůči všem členům rodiny.

Nerozlučitelnost vztahů není jen přikázání od Boha, ale je to empiricky pozorovatelný jev, kdy partneři po rozchodu na sebe myslí víc, než když byli spolu. Láska sice degeneruje v nekonečný boj, ale ten je k sobě váže mnohem pevněji než romantická láska. Rozchodem přicházejí o to dobré, ale to zlé spolu nesou až do smrti. Tedy ne svatba se jeví být jen papírem, ale především rozvod je jen papír, protože dovést rozchod až do kýžené vzájemné lhostejnosti bývá často vskutku nadlidský výkon. Protože děti neumějí odpovědně řídit auta, tak jim nedáme řidičský průkaz. Analogicky se dá říci, že lidé se neumějí kultivovaně rozejít, proto jim Bůh zapověděl se rozvádět. S trochou nadsázky mohu říci, že se mu nedivím. Já bych to na jeho místě udělal taky.

Měla jsem nyní rozhovor se svým prvním manželem ohledně navýšení výživného na Martina, to že nesouhlasí a bude soud mě moc nepřekvapilo, ale co nechápu, že začal na mě do toho telefonu bezdůvodně řvát, že z něj dělám blbce a pitomce a vyčítat mi, že jsem mu kdysi před x-lety řekla, že je nýmand (moc si to nepamatuji, ale myslím, že je to tak 10 let).

Pak vyčítal, že jsem na něj celou dobu srala, nikdy jsem s ním nic neřešila ani ohledně Martina, a vždycky jsem si vše dělala podle svého a Franta mi v tom pomáhal. Přitom mě před Frantou pomlouvá i mu kvůli tomu extra volá, aby mu sdělil dojmy z našeho ani ne 2letého manželství.

Když jsem se ho ptala, proč mi nadává, tak asi třikrát mi zopakoval, že jsem mu úplně ukradená a je strašně rád, že již se mnou není. Vůbec to nechápu, po 16 letech od rozvodu???

Příklad – Jak dlouho trvá rozchod?

Na tomto příkladu vidíme, že nerozlučitelnost manželství není teologický výmysl, ale u mnoha párů spíš empirický fakt. Lidé se zjevně umí rozvést jen papírově, ale mentálně jim to moc nejde, i když samozřejmě nahlas vykřikují, jak jim je bývalka ukradená a jak jsou šťastně rozvedeni.

Vývojový cyklus nereprodukčního vztahu

Úkolem psychologů, učitelů, zpovědníků a poradců všeho druhu je varovat lidi před přechozením vztahu, tzn. vštěpovat, že přirozené vztahy mají svůj vývojový cyklus, který není radno ignorovat.

Vývojový cyklus nereprodukčního vztahu

Do kategorie přechozené vztahy spadají příliš dlouhé vztahy "na zkoušku". V produktivním věku nemá smysl moc protahovat vztahy na zkoušku nad dva roky. Po dvou letech mají partneři dostatek informací na to, aby učinili rozhodnutí. Už není, co zkoušet. Pokud ve vztahu jsou po dvou letech vážné problémy, je na místě očekávat, že tyto problémy tam budou vždy. Tedy je třeba se rozhodnout - buď to vydržím, nebo se rozejdu. Dva roky jsou též poločas sňatečnosti, tedy ochota uzavřít sňatek je každé dva roky poloviční, tzn. není na co čekat.

Pravděpodobnost uzavření sňatku versus trvání vztahu

Každé dva roky se sníží pravděpodobnost sňatku na polovinu. Není tedy rozumné v reprodukčním věku protahovat vztahy na zkoušku nad dva roky.

Vliv sňatku na trvanlivost vztahu

Moc nepřekvapuje fakt, že nereprodukční vztahy bez svatby mají minimální trvanlivost, ale zajímavé je, že odmítání sňatku u reprodukčních vztahů je velmi alarmující. Zdá se, že sňatek vůbec není "jen papír", naopak je to deklarace připravenosti pro vztah mnohé obětovat. Bez závažného důvodu, by se tedy neměl u vztahů odmítat sňatek, protože i u neplodných (ať psychicky či biologicky) je svatba velmi slušný prediktor stability vztahu. Kdyby se jednalo o křivky přežití u chemoterapii, tak bychom ani na okamžik nezaváhali, zda svatbu ano či ne. Proč tedy váhat u vztahů? Čísla v závorkách udávají počty vztahů v dané kategorii u celkem 469 respondentů.

Předpokládaný obvyklý průběh vztahů do střední dospělosti

Dítě biologicky dospívá v pubertě, tzn. okolo 14 let. S pubertou přihází první zamilovanosti a první partnerské touhy. Od tohoto věku vidíme první pokusy o vztahy. Každopádně první vztah delší než rok mají lidé nejčastěji v 17 či 18 letech. Ale co se týká statistiky neliší se první vztahy od následujících, poločas rozpadu je 3,5 roku. Tedy rozchody ovlivňují spíš neochotu vstoupit do následujícího vztahu a strach z dalšího zranění. To se projevuje především tzv. převozníky. To jsou krátkodobé, ne příliš stabilní vztahy, které se objevují po rozpadu dlouhodobého vážného vztahu. Bohužel takových vážných vztahů do reprodukce mají lidé dva až tři a tedy zažijí dva až tři těžké rozchody.

Pak přichází narození prvního dítěte. Čím později dítě přichází po 20 roku, tím větší je to nápor na mladé rodiče. První dítě představuje ostrou zatáčku. Každá ostrá zatáčka má své hrobečky. I ve vztahových zatáčkách se vybourá mnoho mladých vztahů, a to především proto, že nejsou duševně připraveni na takovou zátěž a nechtějí ji snášet. Výsledkem jsou zbytečné rozchody partnerů, kteří se jinak k sobě dobře hodí. Jinými slovy fakt, že se k sobě perfektně povahově hodíme, ještě neznamená, že náš vztah je nějak nadpřirozeně chráněn před rozpadem. Stejně jako fakt, že auto je naprosto technicky v pořádku, není speciální ochranou před autohavárií.

Další kompenzační tlak, který by měla morálka vyvíjet, je proti tendenci pořizovat si jedno, maximálně dvě děti. Optimální počet dětí jsou tři až čtyři. Pět a více dětí často znamená přetížení rodiny, zejména matky. Tedy rodiče by neměli do vyššího počtu dětí vstupovat bezhlavě, zejména pokud je muž nastaven kariérně. Méně dětí než tři je neodpovědné vzhledem k celkovému vymírání české populace a kultury.

Dále u malého počtu dětí roste pravděpodobnost, že všechny děti se rodičům nevyvedou, což představuje jednu z největších frustrací na stáří. Orientačně je třeba počítat, že v normální, zdravé a úplné rodině se nevyvede jedno dítě z osmi. V rozvedených rodinách, při rozvodových bojích či v NRP je tento poměr mnohem horší a blíží se až k pouhé 50% rodičovské úspěšnosti. Tedy mít jedno dvě děti a rozvod na krku je příslibem, že přijdeme nejen o partnera, ale i o všechny děti, jinými slovy, že naše rodinná a vztahová životní bilance bude jedna velká katastrofa.

Vztahová kázeň – imperativ moderní doby

Morálka by měla mladé směřovat k tomu, aby se partneři k odpovědnosti za rodinu přihlásili sami a včas, dříve než o rodinu udiveně přijdou při rozchodu. To je sice občas přivede k rozumu, ale bohužel až tak okolo padesáti let, když už řadu let stráví válkou o to jedno, maximálně dvě děti. Tedy je třeba, aby muži omezovali svou pracovní dobu, aby každý den byli s rodinou dvě až tři hodiny, byť by to bylo zčásti na úkor jejich pracovní kariéry. Když to nejde, tak alespoň aby byť unaveni po pracovní době, si na cestě domů připomínali, že práce ještě neskončila: „Teď teprve začíná druhá směna! Teď musím ještě vydržet a být nějakou dobu zcela k dispozici ženě a dětem.“

Celkově však hlavní nápor morálního snažení by měl směřovat k tomu, aby se lidé k sobě v samotných vztazích a rodinách hezky chovali. Protože pokud dnes něco vztahy drží pohromadě, tak jsou to příjemné city. Pokud se lidi v rámci rodiny chovají k sobě škaredě, pak je téměř nic nechrání před rozpadem vztahů a tedy zbytečnými rozvody. S tím souvisí i tlak proti konzumaci drog, včetně minimalizování alkoholu, cigaret a dnes populární a o to zákeřnější marihuany.

V ČR je zvykem, že rodiče doprovázejí děti až do rané dospělosti a podporují je v jejich rodičovství. To se sice občas zvrhává v mamahotely, ale přesto je to třeba považovat za civilizační výdobytek naší české kultury. Jedna z mála předností vůči okolním státům, na kterou můžeme být v této oblasti právem hrdí. Na druhou stranu, je třeba mít zřetelně na mysli, že toto je opravdu civilizační výdobytek, že jinak dospělost člověka začíná pubertou, tedy biologickou zralostí, se kterou jde i schopnost dětí soustředěně odporovat a často i vzdorovat rodičům a jiným dospělým. Jakmile však máme nějak nefunkční rodinu, zátěžové prostředí, tak děti se odpoutávají od rodičů mnohem dříve než v 24 letech, často vidíme zavržení matky dítětem okolo 14 věku. Dítě pak vcelku utilitárně začíná využívat výhod tu otcovy, tu matčiny domácnosti – podle toho, kdo momentálně ustoupí. Vzhledem k tomu, že rodiče mají málo dětí a tím pádem frustrovanou rodičovskou potřebu, tak manipulacím dítěte chtě nechtě podléhají. Toto tedy bývá i limit dnes populární střídavé výchovy.

Vztahy je dnes mnohem snadnější rozbít než před pár desítkami let. Proto rodinný a partnerský život je třeba žít mnohem čistěji než dřív. Jako s motorkou je třeba jezdit mnohem opatrněji na trávě než na asfaltu. Zásady partnerského soužití jsou tedy dnes mnohem přísnějším imperativem, protože vztah před rozpadem mnohem méně drží ekonomické síly a majetek. Proto pečlivá a precisní péče o vztah je dnes nutností. Bohužel pravý opak se dnes prosazuje v běžném životě. Lidem se vštěpuje, že mají následovat svá přelétavá citová puzení a vnucován jim je egocentrismus jako morální maximum (Nevaž se, odvaž se).

Aby živočich (metaorganismus) zvaný manželství mohl přežít, musí bolest ženy být bolestí muže a naopak. Až tabuizované a systematicky potlačované musí být všechny sklony k válčení a antagonismu mezi pohlavími. Základní pravidlo, které by mělo být součástí pravidelného bilancování každého člověka, zní: Chovám se k vlastnímu partnerovi a dětem lépe než k cizím lidem? Všimněme si, že v pohádkách se zlé postavy vyznačují právě tím, že se k blízkým lidem chovají škaredě, ale cizím lidem úlisně podlézají.

Manželský či partnerský dluh

Autorem termínu manželský dluh je sv. Pavel (debitum matrimoniale; 1 Kor 7, 3): "Muž ať prokazuje ženě, čím je jí povinen, a podobně i žena muži." I když tento termín je zpravidla chápán ryze sexuálně, jeho skutečný význam mnohem širší. V podstatě se vztahuje na všechny případy, kdy některý z partnerů má potřebu, kterou může uspokojit jen s pomocí druhého partnera, ale bohužel je to potřeba, kterou druhý partner s ním nesdílí.

Například žena ráda tancuje, ale není vhodné, aby tancovala s jinými muži. Žena si ráda povídá, ale není vhodné, aby trávila hodiny chatováním s jinými muži. Žena se ráda mazlí, ale není žádoucí, aby se mazlila s jiným mužem než se svým. Ve všech těchto případech má muž myslit na to, že je jeho morální povinností tyto potřeby ženy v rozumné míře uspokojovat. Nafackovat by si měl i za to, že ač se nechal dokopat na "candrbál", tak tam seděl jako kakabus a prudil ženu blbými řečmi. Naproti tomu žena by mu neměla vyčítat, že ho bály a tancování nebaví, protože nikdo si nemůže poručit, aby ho bavilo tancování či termodynamika. Zámek na pusu si ale muž dát může.

Muž rád sexuje a není žádoucí, aby sexoval s jinými ženami než se svou manželkou. I zde má žena myslet, že muž vyjadřuje a prožívá city sexem, a když mu zabrání v jeho formě vyjádření citu, že může mít sama lví podíl na rozpadu vztahu. Frekvence sexu u spokojených párů bývá jednou za 3 - 4 dny, čím více se sex u párů vzdaluje této frekvenci, tím spíš je třeba zbystřit a tušit problém. Muž by dále neměl nutit ženu do sexuálních technik, které se jí hnusí. Naopak žena, pokud se jí při tom nezvedá žaludek, by mohla vyjít vstříc mužovo fantaziím. Stejně tak pokud žena mužovi vyhoví, i když se jí moc nechce, tak muž by ji neměl kárat za nedostatek sexu. Dost na tom, že mu vyhověla bez zbytečných řečí.

Chceme-li se vyhnout zbytečným rozchodům, je nutné v rozumné míře uspokojovat potřeby druhého partnera, i když se nám samotným nechce. Bolest ženy je mužova bolest, touha muže musí být touha ženy a naopak. Nakročeny k rozpadu jsou všechny svazky, kde se chovají podle pravidla: Z cizího krev neteče, nebo podle manipulativního pravidla: "Tlačíš na mě, a proto říkám: Ne!"

Vztahy na dálku

Vztahy na dálku představují systematickou a dlouhodobou frustraci každodenních partnerských potřeb (podívat se, popovídat si a sáhnout si na sebe). Dnes vznikají velice snadno díky lepší mobilitě, komunikaci a novým pracovním příležitostem v Bruselu a jinde. Je třeba počítat s tím, že protahování vztahu na dálku o více než půl roku představuje hazardování se vztahem, které nemohou ospravedlnit otázky zaměstnání či hypotéka. Bohužel partneři si neuvědomují tato rizika a bláhově si namlouvají, že "jejich láska to vydrží" a hrozně se následně diví, že nevydržela. Pomocí telefonu či Skype nejde uspokojovat partnerské potřeby u dospělých, není divu, že výchova po telefonu nefunguje ani u dětí.

Úcta k dětem je úctou ke svému stáří

K dětem se rodiče nemají chovat jako k malým dospělým, ale přesto se k nim mají chovat s úctou a pochopením pro jejich dětské radosti a bolesti. Heslem rodičů by mělo být: "Chovám se k dětem tak, aby se ke mně v dospělosti rády vracely, až já budu sám a starý."

Rodiče mají být schopni se svým dětem omluvit za své chyby. Měli by volit přiměřené tresty, ať tělesné či psychické. A hlavně muži by měli dbát na to, aby s dětmi a rodinou trávili dost času, tzn. dvě až tři hodiny denně. Připomínám, že tento čas se nedá „vynahradit o víkendu“, ale je třeba na něj pamatovat každý den během pracovního týdne. Dbát na to, aby děti netrávily příliš času u televize a počítače, naopak je učit a navykat na čtení a vyprávění příběhů (nejen z literatury, ale i rodinných, například o mládí rodičů). Děti potřebují od rodičů pravidelnou denní pozornost, například při společné manuální práci, kterou je třeba vymýšlet tak trochu extra. Zvážit je třeba eliminaci počítačových her z domácnosti, neboť s inteligentními mobily prudce narůstá procento závislých.

Rodiče by měli připravovat děti na odpovědnost za ně samotné ve stáří. Bohužel v tomto věku není možno spoléhat na kvalitní péči státu. S tím souvisí vedení rodičů k tomu, aby udržovali spolu s dětmi kontakt s prarodiči dětí. Oprášit by se v obecném povědomí měly zásady "výminku": Dvě oddělené domácnosti v blízkém sousedství s tím, že mezi nimi je jasně definovaná hranice, kterou přestupují dospělí z obou stran jen na dovolení, ohlášení ap. Varovat naproti tomu musíme před vícegeneračním soužitím v jedné domácnosti.

Stát není schopen uživit důchodce, takže postupně zvyšuje nástup do důchodu až do té míry, že důchody prakticky zruší. Proto se nenápadně vracíme ke staré osvědčené zásadě, že pěkné staří má ten, koho uživí jeho děti. Moudrým řešením proto je se do 60 let přestěhovat do půl kilometru od domácnosti toho dítěte, se kterým nejlépe vycházíme. Samozřejmě je nejlepší, když toto dítě má už naše vnoučata. Na tento krok je ale třeba se promyšleně připravovat jak sebe, tak naše děti.

Na druhou stranu musíme počítat s tím, že bude narůstat procento starších lidí, kteří se příliš angažují ve vztazích svých dětí, protože roste počet rodin s jedním či maximálně dvěma dětmi. Tedy prarodiče mívají velmi frustrované nejen své vlastní rodičovské potřeby, ale bohužel i touhu po vnoučatech mohou uspokojit často pouze přes to jedno jediné vnouče, co mají. O to úpornější bývají války se snachami či zeti, a tím je následně i více rozbitých manželství mladých.

S plánováním životního oblouku souvisí i povinnost rodičů připravovat děti na to, že okolo jejich padesátého roku života je největší pravděpodobnost úmrtí jich, rodičů. Děti by tedy měly být připraveni na to, že tehdy budou rodiče potřebovat největší podporu po několik let. Opět je třeba počítat s tím, že to může mít nemalý dopad na rodinné výdaje, omezení dovolených či vlastní kariéry. (Přesnější výpočet je 82 + letopočet narození rodiče - letopočet narození dítěte, například (82+1967-2005=44). Ve věku 82 let má člověk v ČR největší pravděpodobnost úmrtí dle ČSÚ.)

- - -

Pára sama o sobě je jen jedno ze skupenství vody. Sama osobě nic moc nezmůže. K tomu, aby se z ní stal úžasné síly zdroj, potřebujeme parní stroj, což je výsledek pečlivé a mnoho let trvající práce řemeslníků a vědců. Stejně tak aby se láska stala tou úžasnou silou, co hory přenáší, je třeba, aby byla zarámována do nějakých vztahů, správně nastavena, seštelována a pečlivě udržovaná. Aby se nám láska nerozplynula jak pára nad hrncem, je třeba znát nejen vztahové řemeslo a teorii vztahů, ale od vědců a řemeslníků bychom měli odkoukat preciznost, se kterou oni stavějí ty své parní stroje. Když se stejnou kázní vystavíme i naše vztahy, budou nám sloužit jako parní stroje – možná i několik století...

Tento text je upravenou ukázkou z knihy Křesťanství, vztahy a sex.
Vyšlo též jako součást knihy Václav Cílek (ed.): Něco se muselo stát. Nová kniha proměn. Novela Bohemica, Praha, 2014, 496 s.ISBN: 978-80-87683-36-1