PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2013-06-13
Když jsem první den na vysoké škole vstoupil do pokoje na koleji Albertov, přivítalo mě tam překvapení – Andualem Čané Birku alias Andy, černoch z Etiopie. To bylo mé první setkání s takovým divným tvorem a také poprvé, co jsem měl potřást někomu rukou, která je svrchu černá a vespod růžová. To vše v exotickém smradu etiopského koření. Pamatuji, že to nebylo nic příjemného, i když samozřejmě se zápočtem z mineralogie u dr. Kašpara se to nedalo srovnat. Otázka na rádio Jerevan: Byl můj ostych tehdy rasismem či nikoli? Odpovězte si dříve, než budete číst dále.
Kolem podobných otázek totiž vždy bývá mnoho povyku, což je příznak matení termínů. Moji reakci označuje psychologie jako rasově motivované chování. Hybnou silou mého prožívání byl pohled na kůži jiné barvy. Kdyby byl například můj ostych vyvolán strachem, že mě kopne jiskra z nabitého svetru, bylo by to elektrostaticky či fyzikálně motivované chování. Každé rasově motivované chování ale není automaticky projevem rasismu. Rasismem je, když usuzujeme na povahu, charakter či mravní hodnoty člověka podle rasových znaků, např. barvy kůže.
Máme však složitější otázky. Když přijde na zastávku autobusu Rom, ostatní si automaticky začnou kontrolovat kabelky a batohy. To už není pouhé rasově motivované chování, ale toto chování již splňuje definici rasismu – posuzování mravní hodnoty podle rasových rysů: „Přičmoudlík rovná se zloděj. Pozor na kapsy!“ Otázkou je, nakolik je tato heuristická zásada morálně neopodstatněná. Zkusme se na to podívat jinak: „Mého bratra pokousal krokodýl, mou sestru pokousal krokodýl, mého strýce pokousal krokodýl. Proto když uvidím krokodýla, raději se mu obloukem vyhnu.“ Najednou se všady vyrojí EU bojovníci za krokodýlí práva s obřími transparenty: „Každý krokodýl má svrchované právo, abychom k němu přistupovali bez předsudků, stereotypů a apriorních hodnocení!“ To je samozřejmě utopie. Lidé se vždy budou řídit zkušeností a v podobných situacích budou uvažovat heuristicky. Dodejme, že zcela správně. Nemáme se nechat okrást či pokousat.
Zatím jsme se dopracovali k třem novým termínům – rasově motivované chování, morálně opodstatněný rasismus a neopodstatněný rasismus – ale stále nám zbývá zodpovědět jednu triviální otázku: „Co mám dělat, abych nebyl tím zlým rasistou?“ V těchto případech doporučuji řídit se jako lékaři Hippokratovou zásadou: „Především neškodit.“ Když potkám Roma, nemusím se s ním družit či kamarádit. Každopádně bych se ale měl chovat tak, aby dotyčný nevyšel z interakce se mnou horší, než jaký byl na začátku. Tedy měl by zůstat buď stejný nebo lepší.
Uvedu příklad: Čekám na vlak a pracuji na počítači, když tu si to ke mně namíří malé cikáně. Zvědavě pozoruje, co dělám. O kousek dál sedí jeho máma. Co udělám? Mohu ho zdvořile poslat pryč. Na tom také není nic špatného. Udělal bych to, kdybych měl hodně práce. Ale tehdy jsem nepospíchal, tak se slovy: „Aby nám to tu nepřekáželo...“ jsem vzal batoh a dal si ho pro jistotu mezi nohy. Pak jsem pouštěl holčičce nějaká veselá videa a obrázky, co kolují elektronickou poštou, a mámě jsem vyhledal spojení do Stockholmu.
Na rovinu nevím, co z toho cikáněte vyroste. Nevím, jestli máma krade či šlape. Já mám jen jednu jedinou jistotu – ty dvě vyšly z interakce se mnou buď stejné nebo lepší. Nic víc, nic míň. Já Romy nevyhledávám ani nezachraňuji. Ale když už jsem s nimi v kontaktu, tak je neponižuji, nedeptám a nepřitěžuji jejich již tak těžkému osudu, který bych s nimi nerad měnil. Podle stejného pravidla jsem si dal pozor na své věci, protože kdyby z interakce se mnou odešly jako zlodějky, tak by přeci též nebyly stejné nebo lepší. Neumožnit někomu, aby mě okradl, je proto též chování podle Hippokratovy zásady. Stejně i rasovým vtipům se pravda občas zasměji, ale rozhodně je dále nepřeposílám, jakkoli mohou být dobré.
Zkusme nyní Hippokratovu zásadu „Především neškodit“ aplikovat na paterčata Kiňovy. V první řadě bychom to s nimi měli myslet dobře. Jaký má smysl dávat jim najevo, co si o nich myslí půlka národa? Řečí čísel, žijeme v zemi s takovým státním dluhem, že každý z nás dluží 170 000 Kč. Moje pětičlenná rodina dříve nebo později bude muset splatit 850 000 Kč, které za nás utratili politici. Kolik lidí v ČR může říci, že je neokradli víc jejich zvolení politici, bílí jako lilie, než černí Romové? Nevidím však, že by na politiky měli lidé větší vztek než na Romy. Když dáme nějaké rodině příspěvek na výbavičku a přilepšenou na bydlení, rozhodně nezchudneme o tolik, o kolik nás připravují politici, a navíc tím pomůžeme rodině v nouzi.
Ale není to jen solidární výpomoc, co lidé závidí. Ještě hůře snášejí, když vidí romskou rodinu v televizi. Touha dostat se do medií je marný sen mnoha průměrných lidí: „Po nás ani pes neštěkne a cikáni si jen trochu postěžují a už jsou v hlavních zprávách. A ještě dostanou kočárky zadarmo! Pak že existuje nějaká spravedlnost?!“
Gilbert Keith Chesterton si ve svém díle Heretici všímá jednoho zajímavého jevu: o nadlidech a podlidech většinou uvažují ti, kdož jsou sami spíš ubozí. V Brně například existuje pořekadlo: Nejhorší na služky je paní ze služky. Ke služebnictvu se vždy chovali hůře měšťané, kteří si koupili šlechtický titul za peníze, než ti, kteří se s modrou krví narodili. Ti neměli potřebu dokazovat těm dole, že jsou dole. Nebudu přeci dokazovat batoleti, že ho přeperu! S rasismem je to podobné. I zde platí, že nejzapřísáhlejší rasisté jsou ti, kteří svým rozhledem a osobnostní úrovní příliš nepřevyšují ty, na které hledí skrz prsty, a od kterých se často fakticky liší jen a jen tou barvou kůže. Proto si na ně potřebují plivnout. To jediné jim dodává pocit nadřazenosti – „jsem o ten plivanec lepší než oni“. Omyl, lepší je ten, kdo se vůči okolí chová jako Hippokrates: „Především si dávám pozor, abych druhým neuškodil – ať jsou jakkoli kolorovaní.“