Není možné hlásit každý zločin

Jeroným Klimeš, Praha 
Respekt, 13.08.2001, str.20

Dopis Richarda Velety (Respekt č. 31/2001), kterým reagoval na rozhovor se streetworkerem Lászlo Sümeghem, nelze přejít bez povšimnutí. Odchod pana Sümegha z pražského centra sociální péče je totiž pouze jedním z mnoha odchodů z oddělení, které pan Veleta vede. Oddělní celkem obstojně fungovalo za Anny Šabatové, která však rezignovala. Během několika měsíců poté, co nastoupil do vedoucí funkce pan Veleta, však znechuceně odešla řada starých i nových zaměstnanců (mezi nimi i já). Musím souhlasit s výrokem pana Sümegha, že pan Veleta své, v tomto případě streetworkerské, práci nerozumí a vlastně celý jeho "přínos" spočívá v neúspěšných pokusech napasovat na streetworkerskou práci takové modely řízení, které ji doslova znemožňují. Domnívám se, že je tomu tak proto, že pan Veleta jako streetworker sám nikdy nepracoval, a dále, že na své pozici nemá žádné faktické pravomoci, přestože je papírově vedoucí. I když s panem Veletou souhlasím, že pan Sümegh má někdy poněkud extrémní názory, přesto bych řekl, že pro své klienty dělá velmi mnoho. Právě proto, že je jim "tátou a mámou", že nezná pracovní dobu, právě proto, že je jedním z nich, že nezná hranici mezi soukromým a veřejným atd. Tedy právě tím, za co se ho pan Veleta pokoušel zesměšnit. O jednostranném postoji pana Velety vypovídá již to, že nepoukázal na veliké pnutí mezi profesním a zákonným přístupem. Toto pnutí nepociťují pouze streetworkeři, ale například i my psychologové. Jestliže se při rodinné terapii psycholog doví, že docházelo k pohlavnímu zneužívání, rovněž má oznamovací povinnost vůči úřadům. Jenže tím nejen zničí důvěru rodiny v sebe, ve své zařízení, ale rozbije i terapeutický proces a možná v rodině napáchá více škody než užitku. Takže mohu dosvědčit, že psychologové s pediatry sami hodně diskutují, kdy a který případ pohlavního zneužití nahlásit a který ne, i když takto de jure páchají trestný čin. Ani kněžím trestní zákoník nedovoluje respektovat zpovědní tajemství, i ti by měli oznámit stáním orgánům věci, na které se vztahuje oznamovací povinnost. Přestože se tak neděje, nezavírají se za to do vězení ani kněží, ani psychologové a jiní odborníci.


Mlčeti zlato

Jeroným Klimeš 
Respekt, 01.10.2001, str. 20


Platné zákony nabádají psychology k poškozování klientů

Rozhovor s originálním streetworkerem Lászlo Sümeghem (Respekt č. 30/2001) pomohl na stránkách Respektu připomenout vážný problém, s nímž se dnes v Česku potýkají nejen Sümeghovi kolegové, ale i psychologové, dětští lékaři a v omezené míře také katoličtí kněží. Jde o rozpor mezi profesním tajemstvím a zákonem stanovenou oznamovací povinností. Podle platných právních předpisů je totiž každý občan povinen ohlásit policii spáchání trestných činů, o nichž se dozví. Neučiní-li tak, může být potrestán odnětím svobody až na tři roky. Jakkoli je toto ustanovení chvályhodné, staví zmiňované profese periodicky do těžko řešitelných situací, a proto je na čase uvažovat o legislativní změně.

Advokáti ve výhodě

Aby bylo jasné, jaká dilemata pomáhající profese obvykle řeší, pomozme si příběhem, jakých znají ze svých ordinací kliničtí psychologové desítky. Šestnáctiletá Jana trpěla chronickými bolestmi stehen. Všechna vyšetření na organickou poruchu však byla negativní, a lékař jí proto doporučil ještě návštěvu psychologa. U něj si zpočátku kromě bolestí stehen stěžovala jen na vlastní strach, že se zblázní. Po třech týdnech intenzivní psychoterapie však okrajově naznačila, že byla pohlavně zneužita partnerem matky, který s nimi už rok nežije. Po této letmé zmínce o svém traumatickém zážitku Jana už více nemluvila a řešila jiné problémy, které se postupně objevovaly. Po půl roce se však vzpomínka na pohlavní zneužití objevila znova. Dívka se o tom však bála hovořit, byla úzkostná, přehnaně se kontrolovala a nebyla schopná se uvolnit. Ještě po šedesáti hodinách terapie řešila trauma pouze nepřímo: Proč se mě matka nezastala? Proč mě nechávala s partnerem samotnou přes noc v bytě? Matka pak, zřejmě z pocitu viny, odmítala na takové otázky odpovídat.Není nutné dále pokračovat. Již z uvedeného je jasné, že dotyčný psycholog se hodnověrným způsobem dozvěděl o Janině pohlavním zneužití, a proto je zákonem vázán zjištěný trestný čin oznámit. Tuto povinnost mu příslušný paragraf ukládá bez ohledu na to, zda si to jeho klientka přeje či nikoli, a bez ohledu na to, jakou psychickou újmu jí tím může způsobit. V citované kasuistice se terapeut nakonec rozhodl dostát zákonu. Následoval výslech dívky, její matky i jejího bývalého partnera. Konfrontování výpovědí se přitom neobešlo bez obviňování postižené ze všech stran. Bývalý partner nejprve tvrdil, že lže, poté že jej sváděla. Matka jí vyčítala, že dělá osudu na veřejnosti, a Jana nakonec pod tlakem svou výpověď stáhla. Jak se její případ vyvíjel dále, není možné z kasuistiky zjistit. Jana totiž přestala svého psychologa navštěvovat. Ztratila k němu důvěru poté, co bez jejího výslovného svolení celou kauzu oznámil policii. Terapeutovo chování však nelze kvalifikovat pouze jako selhání. Popisovaný případ totiž nemá dobré řešení. Pokud by se rozhodl v zájmu své klientky mlčet, dopustil by se podle zákona trestného činu. Privilegium neoznámit završený trestný čin je totiž dnes vyhrazeno pouze advokátům.

Bližší košile než kabát

Těžko se hledá odpověď na otázku, jak podobná dilemata řeší většina odborníků z pomáhajících profesí. Z vlastní zkušenosti však vím, že zpravidla zvažují každý případ individuálně. Přibližně se pak dá říci, že k vědomému porušení zákona přistupují, pokud je jejich klient (oběť trestného činu) vývojově jinde a potřebuje léčbu, když nehrozí nebezpečí recidivy trestného činu, když se dá předpokládat, že zákonná procedura by mu uškodila (nebezpečí sekundární či systémové viktimizace), a když klient o zákonný postup neusiluje, či je výslovně proti němu. Přestože se v těchto chvílích chovají podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, páchají de iure trestný čin.Je nasnadě, že popisovaná situace jde proti samotnému smyslu právního státu. Existuje teorie, která měří kvalitu zákonů či jakýchkoli norem chování. Ta praví, že právní systém je tím dokonalejší, čím menší morální úsilí vyžaduje od jedince při jeho naplňování. Tato zásada platí jak pro pravidla silničního provozu, tak i pro zákony státu či náboženské a ideologické morální systémy. Představme si například zapomenutou značku přikázané rychlosti 40 km/h na přehledném úseku rovné a široké silnice. Vyžadovala by od řidičů velkou míru kázně a sebeovládání, aby opravdu snížili rychlost. Podobně naplnění oznamovací povinnosti v obdobných případech v rozporu se svědomím odborných pracovníků a tedy vyžaduje neúměrnou až nezdravou míru loajality vůči státu. To samo o sobě je známkou, že v tomto ohledu zákon vyžaduje jistou revizi. Tento fakt před nás klade i další otázku: co je pro člověka tou nejvyšší zákonodárnou institucí, když to není stát? Čtenář si může představit tento zpravidla nevědomý pocit tak, že seřadí podle svého následující hodnoty od nejdůležitější po tu nejméně důležitou: Národnost, občanství, víra, profese, rasa, pohlaví, rodinná, menšinová či skupinová příslušnost. Pořadí těchto hodnot pak určuje chování člověka způsobem, který by se dal vcelku výstižně popsat příslovím: Bližší košile, než-li kabát. Běžně se setkáme s tím, že pro někoho má nejvyšší důležitost náboženská příslušnost, občanství je až druhém místě. Pak v konfliktu mezi vírou a zákonem dává přednost požadavkům víry – jehovisté například odmítají transfuzi krve vlastnímu dítěti i za cenu soudního postihu. Náš zákon takto například respektuje rodinnou příslušnost. Člověk nemusí vypovídat, pokud by vystavil trestnímu stíhání buď sebe, nebo někoho ze svých blízkých. Podobně tak i profesní tajemství brání oznámit trestný čin psychologům či pediatrům, i když se tak ipso facto staví mimo zákon.

Svědomí a zákon

Psychologie hovoří v takových případech o referenční skupině, morálka pak o nejvyšším zákoně (lex suprema). Tímto nejvyšším zákonem je zřejmě svědomí -- abstraktní morální instance, která dává člověku vnitřní přesvědčení (citové i racionální), zda jeho činy jsou správné, či ne. Svědomí jednotlivce však může být mylné, a tak být v rozporu nejen se zákonem, ale i s objektivní vinou. Například většina vězňů je skálopevně přesvědčena o své nevině. Mezi svědomím jednotlivce a zákonným přístupem tedy bude vždy zcela logicky jisté pnutí, mělo by však být naším cílem, aby toto pnutí bylo co nejmenší.

Autor je psycholog



Pohlavní zneužívání psychologové ohlašovat nemusí

Michal Maglia, Karlovy Vary
Respekt, 22.10.2001, str. 20

Studuji pátým rokem na Právnické fakultě UK a již delší dobu mi vrtá hlavou problematika povinné mlčenlivosti. Proto jsem velmi uvítal článek Mlčeti zlato (Respekt č. 40/2001). Psycholog Jeroným Klimeš však postavil svůj text na mylném předpokladu. Píše, že podle platných právních předpisů je každý občan povinen ohlásit policii spáchání trestných činů, o nich se dozví, jinak že sám páchá trestný čin. Autor má zřejmě na mysli trestný čin neoznámení trestného činu (paragraf 168). Neoznámení je skutečně trestné, ale zahrnuje pouze a výhradně trestné činy, které jsou v této rubrice trestního zákona uvedeny. Oboru psychologie by se přímo mohly týkat trestné činy týrání svěřené osoby a vraždy, snad i trestný čin obecného ohrožení. Na tyto a některé další trestné činy se oznamovací povinnost vztahuje, ale pohlavní zneužívání zde uvedeno není. Jiná situace je u trestného činu pod paragrafem 167, má název nepřekažení trestného činu. Ten se vztahuje na mnohem větší počet trestných činů, kterým má každý občan povinnost zabránit, mezi nimi i pohlavnímu zneužívání. Zákon říká, že tak lze učinit i včasným oznámením policii. Příběh o šestnáctileté Janě je tedy právně chybně posouzen. Byla zneužita partnerem matky, který s nimi už rok nežije. To znamená, že trestná činnost spočívající v pohlavním zneužívání byla ukončena, tudíž ji už nelze překazit, leda oznámit. K oznámení takového trestného činu ale není nikdo povinen, ani psycholog.

Poznámka JK

Dal jsem sem tuto případnou kritiku, protože má pravdu v tom, že jsem si vzal špatný příklad. Je však třeba říci, že v praxi není hranice mezi §168 a 167 tak ostrá, jako v dikci zákona. Mnohdy je klient průběžně či občasně zneužívá a je dilema, jestli se do případu zatáhnout policii. Stejně tak streetworker, pokud překazí čin, který chce jeho nezletilý homosexuální prostitut spáchat, získá tím jenom to, že ho ta komunita vyštípe. Stane se sice poctivým občanem, ale neschopným streetworkerem. Ze stejného důvodu ani kněží na základě zpovědního tajemství nesmí zabránit připravovanému činu, o kterém se ve zpovědnici dozví.