Nedávno jsem jel autobusem a za mnou seděli nějací středoškoláci. Bavili se mezi sebou dost vulgárně o tom, že měli ve škole problém s kouřením a jak se to pak doma řešilo. Prý to mají na háku. Jeden kluk dokonce foukl kouř mámě do obličeje. Jiný chce jít na vysokou, ale jen na nějakou lehkou, rozhodně ne VŠE. Jde mu prý jen o titul…
Trne-li Vám při takových řečech krev v žilách, vězte, že za tím do značné míry stojí rozvody. Otec bývá přítomný nanejvýš do puberty, i když jeho přítomnost je nejvíc třeba při hledání identity v pubertě a adolescenci. Jenže přes 90 % rozvodů proběhne do 14 let od svatby a samotné matky mají velký problém tyto dospívající děti zvládat. No schválně, co byste dělali, kdyby Vám syn foukl kouř do obličeje, když byste chtěli s ním řešit problémy ze školy? Nemůžete dělat nic. Když postěžujete ex-manželovi, tak uslyšíte jeho pobavené: "Já jsem ti to říkal dávno, že tu výchovu nezvládáš..."
Jenže ani tito kluci, kteří sami bývají obětmi rozvodů, na tom nebudou v dospělosti o nic lépe. Dříve než založí rodinu, projdou si dvěma až třemi velkými partnerskými rozchody. To je bohužel zákonité, protože polovztahy, tj. vztahy bez dětí, mají sklon se samovolně drolit a rozpadat mezi 4 - 6 rokem trvání. To platí nejen pro studentské lásky, ale třeba i pro milenecké vztahy. Málokterý přežije 4. rok. Jestliže se lidé berou okolo 30 let, tak se jim tam opravdu ty tři velké rozchody pohodlně vejdou.
Rozchody mají ale jednu velkou nevýhodu. Představují neplánovanou bolest, která mladé zastihuje bez přípravy a vážně narušuje jejich partnerské ideály a důvěru v pevný partnerský svazek. Děti i nerozvedených rodičů si pak mohou s Martou zazpívat: "Všechny bolesti utiší rozchod! Nikdy jej neoddaluj!"
Do dalších vztahů pak vstupují s mnohem větším strachem, nechávají si všelijaké reservy. Tato zadní vrátka však mají právě opačný efekt, než jaký dotyční zamýšlejí. Místo, aby podpořily stabilitu nového vztahu, spíše ji podrývají. Například kdykoli je hádka, stáhnou se partneři do svých soukromých bytů, kde si své bolesti drásají v nekonečných fantazijních rozhovorech s představovaným partnerem. Nejsou schopni se pořádně udobřit, protože jsou příliš daleko od sebe.
Optimální věkový rozdíl mezi partnery je 4 - 6 let, ale dnes klesá na 2,6 roku. Potkávám páry, kde muž je třeba o šest let mladší než jeho partnerka. Říká jí: "Ale mně nevadí, že jsi starší. Já tě přeci miluju." Jenže co znamená to jejich "miluju"? Rozhodně ne, že by měli teď akcelerovat svůj psychický vývoj a respektovat biologické hodiny své partnerky: "Prosím, vždyť nemusíme mít hned děti. Musíme se lépe poznat..." Jenže jí je přes třicet, jemu 24. Tak se děti neustále oddalují, až se vztah rozpadne. Následuje vleklý rozchod a žena končí bez rodiny.
Je třeba mladé muže připravovat na prostý fakt, že pokud chtějí žít s partnerkami stejného věku či staršími, musejí akcelerovat svůj psychický vývoj. Jestliže chce 24letý kluk chodit s 30 ženou, měl by uvažovat jako 36 chlap. To je 12letý rozdíl! Na to jej dnes nikdo nepřipravuje. Naopak řada strakatých časopisů jej udržuje pubertálních představách stylu: Nevaž se, odvaž se.
Změna rolí doléhá na muže více než na ženy, protože ženská role v domácnosti se nezměnila tolik jako mužská. Ženy dále vaří, uklízí a řídí domácnost, jak to dělaly od nepaměti. Jsou totiž pány interiéru. Naproti tomu muži vždy řídili domácnost z exteriéru. Obstarávali tu těžší práci - postavit dům, obstarat dřevo na zimu, krmit domácí zvířectvo, zastat práci na poli a kromě toho i vydělat nějaký ten peníz.
Právě tato tradiční mužská role vyčpěla: Barák je na klíč. Teplo, světlo, a voda na různé čudlíky. Muž nemá doma do čeho rýpnout, a tak alespoň bravurně drží v šachu televizi pomocí dálkového ovládače. Mnozí z nich oddalují návrat z práce domů ne proto, že by měli tolik práce, ale že se doma nudí. Tak se vymýšlí práce pro práci, systematicky se špiní a pak obřadně skartuje kancelářský papír, vysedávání v hospodě se povýšilo na team building…
Proč ale mužům nedochází jednoduchá souvislost mezi jejich absencí v rodině a následným rozpadem nedojde dříve? Důvod je prostý. Životní vzorce byly dřív již zaběhané a tedy i dobře předvídatelné. Proto existovala řada návodů, na co si dát pozor, aby se maximalizovala úspěšnost člověka v tehdejší době. Tyto návody a heuristická pravidla jsou dnes do jisté míry zastaralá a bohužel i vysmívaná. Jednalo se například o různá zpovědní zrcadla, která obsahovala všechny důležité životní aspekty, které by člověk neměl opomíjet. Podobně svatební či pohřební rituály pokrývaly všechny důležité body, aby se na nic nezapomnělo. Stejně kolovala nejrůznější heuristická pravidla, která dnes už nejsou moc upotřebitelná. Například ranní ležáci, staří žebráci. Podle vyčištěných bot poznáš člověka ap.
Pro dnešní dobu nemáme podobné návody, ale to není tím, že by dnešní doba neměla podobná pravidla, ale že okolo těchto pravidel nepanuje všeobecný konsensus. Nejsou součástí obecně sdílené životní zkušenosti. Najdeme příliš mnoho lidí, kteří žijí své životy nazdařbůh, experimentují a hledají nové cesty. To není v principu na závadu, ale bohužel většina experimentů je neúspěšných, což v tomto případě znamená lidské tragédie.
To však narušuje dělbu práce či přesněji princip vyrovnání frustrace mezi mužem a ženou. Ženy si oprávněně stěžují, že na rozdíl od nich mají muži po práci padla, a jim začíná druhá směna. Začínají se bouřit. Muži se dělí do dvou skupin podle toho, jak na reagují. Jsou muži, kteří se neštítí umýt nádobí či vytřít byt, ale nespočítal bych klienty, kteří byli překvapeni, že se jim rozpadá vztah. Jejich klasická rétorika je: "Já vím, že jsem nebyl doma, ale vydělával jsem peníze pro nás všechny. Vždyť rodina je to nejcennější, co mám…". To, že toto tvrzení není účelový blábol, poznáme podle toho, že tito otcové se opravdu hroutí, když přicházejí o rodinu.
Dříve se řemesla vykonávala ne v dalekém zaměstnání, ale doma, často přímo v obývacím pokoji. Děti pomáhaly a byly v neustálém kontaktu s tím, co táta dělá. Dnes je táta často i 14 hodin denně mimo domov. Vztahy jsou ale definovány společně stráveným časem a společnou aktivitou. Jestliže toto chybí, je jen otázkou času, kdy se vztah rozpadne. Společný čas se nedá kompenzovat penězi.
V minulosti byl životní styl mnohem více prorodinně orientovaný. Bylo jednodušší děti vychovat, i když bylo méně materiálních prostředků. Specifika moderního světa, která rozbíjejí roli otce v rodině, je třeba uměle kompenzovat. Například trávit doma víc času, byť na úkor kariéry. Mnoho domácích prací dělat svépomocí s dětmi, i když si můžeme pozvat firmu. Dělat domácí práce, které se dříve označovaly za ženské ap. Neznalost právních zákonů neomlouvá, stejně tak ale neomlouvá neznalost zákonů, které řídí partnerské interakce.
Jistě si vzpomínáte na školní roky, na nekonečné, neřešitelné debaty stylu: "Kdo to má na světě horší ženy nebo muži a kde vlastně má být záchodové prkénko?" které střídaly otázky ještě filosoficky hlubší a zásadnější: "Zda jsou Francouzi normální, když jí šneky a používají bidet." Inu studentská léta mají své kouzlo. Mají i svou životní filosofii, kdy člověka ani nenapadne, že by mohl mít rodinu. A přesto, jeho předci v jeho věku už dávno rodinu měli a živili se sami.
K tomuto posunu však nedošlo až tak dávno. Stačí se podívat na grafy Českého statistického úřadu a zjistíme, že tento posun se udál poměrně rychle převážně v devadesátých letech. Modální věk matek se posunul o 7 let, viz následující graf (zdroj ČSU).
Objevuje se tedy nové období lidského života, které naši předci neznali. Pro něj se dnes používá termín prodloužené dětství. Z hlediska vývojové psychologie se jedná o adolescenci a mladší dospělost. I toto období je pro následující život dětí formotvorné a bohužel ne vždy v tom pozitivním slova smyslu.