Problematika struktury osobnosti

Mgr. Jeroným Klimeš 1992

 

Poznámka: Opět jedna ze seminárních prací, která mě ovlivnila více, než jsem si myslel. (Viz už například název diplomky: Psychologie člověka v poli katolické morálky - pole tj. Lewin.) Opět převod z Amipro, tedy opět chybí obrázky. Snad je ještě někde mám.

 

Úvod

Cílem každé vědy je podat koherentní výklad světa, resp. oblasti, která je vymezena materiálním a formálním předmětem jejího zkoumání. Tento cíl vyžaduje dvojí činnost, jednak popisnou a dále výkladovou. Cílem popisu je strukturovat svět tak, aby byla možná orientace člověka, vědce v něm. Výkladová část vysvětluje spojení a vztahy mezi těmito částmi, jejich genezi ap.

Materiálním předmětem psychologie je člověk, z formálního hlediska jeho psychické prožívání. Proto cílem popisu je popsat a vydělit v psychice člověka určité činnosti tak, aby co nejlépe vyhovovaly praktickému použití.

Z uvedeného je zřejmé, že pro různé cíle použití bude jednou lepší ta podruhé ona terminologie.

Historické ohlédnutí

Říká se, že psychologie je věda s dlouhou minulostí, ale s krátkou historií. Prvopočátky této vědy vskutku musíme hledat ve vzniku filosofie, ze které se začala postupně vydělovat, nicméně stále existovala jako jedna filosofická disciplína kosmologie. V této podobě existovala celý starověk i středověk a po velkou část novověku. Jejím cílem bylo podporovat filosofický popis skutečnosti. Empirismus, který dosáhl svého největšího rozvoje v novověku, nejprve vůbec psychologii jako samostatnou vědu neměl. K tomu došlo až v 19. století, když pod vlivem opojení z přírodovědného nazírání světa se začala i vlastní psychika člověka nazírat přírodovědecky a následně se podrobila experimentálnímu zkoumání. Sem patří zlaté období psychofyziky, psychometrie. V tomto čase dochází k druhému vydělení se psychologie z filosofie, nyní v podobě experimentální vědy. Avšak nese si s sebou dědictví v podobě základní terminologie: duševní, smyslový, rozumový, vůle, žádostivost, představa, vjem, pojem atd. I když jsou napadány pojmy duše, entelechie ap. přesto si experimentální psychologové z filosofické psychologie odnesli určitý způsob nazírání člověka, kterého se nemohou zbavit. Jejich odpor vůči "metafyzické psychologii" připomíná tak trochu výtky syna vůči světu otce. Syn se domnívá, že je úplně jiný než jeho otec, ale za pár let zjišťuje, co vše po něm zdědil.

Uveďme jeden příklad tohoto neuvědomovaného vlivu. Pokud převezmeme Windelbaudovo dělení věd na nomotetické a idiografické. S tím, že nomotetické vědy hledají obecné zákonitosti (od řeckého slova nomos - zákon), a idiografické se zaměřují spíše na individuální zvláštnosti či na popis jednotlivce. Vidíme, že první experimentální psychologové byli výrazně nomoteticky orientovaní. Pro Wundta (1911) byla pokusná osoba nástroj k poznání přírodních zákonitostí, proto se snažil vyloučit vše subjektivní jakožto nežádoucí komplikaci při výzkumu. To znamená, že slovo osobní ve významu zvláštní, jedinečný mělo spíše pejorativní nádech. Dnešní psychologie se však právě na tyto zvláštnosti jedince orientuje a snaží se je postihnout. Nicméně tato zvláštnost vyplývala částečně z filosofické psychologie, která se především orientovala na obecné, podstatné vlastnosti člověka. Ostatní zvláštnosti popisovala jako akcidentální, případkové a nebylo jejím cílem se jimi zaobírat.

Vznik pojmu osobnost

Slovo osobnost je odvozené od slova osoba, které se překládá do latiny jako persona. Toto slovo je složenina a odvozenina od "per sonare", neboli "zníti skrz". Označovalo divadelní masku, kterou herci nosili před obličejem, a skrze kterou zpívali, jelikož všechny starověké divadelní hry byly zpívané.

Cicero připisuje personě čtyři významy:

Životní role jedince

Dojem, kterým působí jedinec na okolí

Souhrn vlastností potřebných k výkonu určitého povolání

Jedinec, coby zákonná osoba

Ve filosofické psychologii se pojem osoba definoval jako jedinečná podstata rozumové přirozenosti, byl to tedy poněkud širší pojem než to, co se označuje osobností v dnešní psychologii označuje, tj. jistá interindividuálně diferencovaná, parciální struktura v rámci lidského organismu, neboť zahrnoval celého lidského jedince. Nicméně v tomto pojmu byla výslovně zahrnuta jedinečnost osoby, a to právě tím, že definice požaduje jedinečnou podstatu, ve smyslu Aristolelovy první podstaty (substantia prima). Bohužel tato definice neměla žádný vliv na formování pojmu osobnost v moderní psychologii.

Větší vliv či větší příbuznost je mezi pojmy osobnost a duše ve smyslu Aristotelovy definice. Smutným jevem novověku je právě ubohá znalost Aristotela, neboť duše neoznačuje primárně nějakou samostatnou instanci či substanci v rámci živého organismu. Tento význam se pravda odvozoval z rozumové činnosti člověka, ale není obsažen v primární definici duše. Duše se totiž definovala jako princip života, či původ životních aktivit jedince. Pokud tedy dnes označujeme strukturu jedince za původ jeho životních aktivit, pak slovo duše označuje právě tuto strukturu organismu. Takže se zdá, že právě slovo duše je nejbližší dnes používanému slovu osobnost.

O. Kolaříková ve svém díle podává ucelený přehled vlivů, které přispěli k definování slova osobnost v současné psychologii. My se však zde zaměříme spíše druhy strukturace osobnosti.

Druhy strukturace osobnosti v psychologii 20. století

Horizontální struktura

Horizontálně strukturované teorie se buď vyhýbají odpovědi na otázku nadřazenosti určitého systému v rámci struktury osobnosti, nebo ji považují za nezodpověditelnou, či vznikající až sekundárně. To případ třeba Platonovy tzv. trojstránkovosti jevů. Předpokládá, že každý čin člověka je ovlivňován rozumem, city a žádostivostí (vůlí). Platón tyto složky somaticky lokalizuje. Nicméně v praxi se uplatňuje převaha jedné složky nad ostatními. Těmto kombinacím odpovídají i určitá povolání či sociální postavení. Žádostivost je lokalizována do spodní části trupu a převládá u otroků. City přebývají v hrudi a jsou nejvíce patrny u bojovníků. Rozum, hlavní nástroj vládců a filosofů, sídlí v hlavě.

Faktorové systémy také převážně nestrukturují, ale to je dáno jejich metodologií zkoumání. Cattell (1965) dělí rysy horizontálně na dynamické (motivační), temperamentové a kognitivní (schopnosti). Eysenck (1947) vyděluje v člověku čtyři stránky: kognitivní (inteligence), konativní (charakter), afektivní (temperament), fyzickou (somatickou).

Za tradiční horizontální rozčlenění "obsahu" osobnosti se považují: schopnosti, zaměřenost, temperament, charakter.

Vertikální strukturace

Klasická filosofická psychologie byla strukturovaná horizontálně. To buď hodnotově nebo funkčně. Zmíněné Platonovo dělení je strukturováno hodnotově, plnohodnotnější je rozum než city, a city než žádostivost.

Aristotelova psychologie, přejatá též tomistickou psychologií strukturuje na tři úrovně: vegetativní (rostlinou), animální (živočišnou), racionální (rozumovou). Přičemž se usuzovalo, že racionální duše, úroveň je geneticky jiného původu než předcházející dvě.

Mezi další vertikálně strukturující patří teorie osobnostních vrstev mezi které patří například psychoanalytická a hlubinná psychologie. Jedná se o vrstvy vědomí a podvědomí a jim odpovídající principy reality a libosti, rozumu a pudu.

Strukturace osobnosti z rysového hlediska

Existuje dvojí pojetí rysového modelu:

Atributové či ontogeneticko-formativní pojetí rysů,

kde se osobnostní rys chápe jako trvalé, vrozené a individuálně diferencované dispozice k různým způsobům chování.

Metodologickým předpokladem je v těchto teoriích transsituační konsistence chování. Jednotlivé školy se liší mimo jiné v otázce převažujícího vlivu na vznik rysů. Rubinštejn a sovětská škola klade větší důraz na vnější příčiny, Allport a jiní behavioristé naopak vyzdvihují vnitřní činitele (latentní psychofyzické dispozice).

Konceptuální či generalizačně konceptuální pojetí rysů

V této variantě nejsou rysy jisté vlastnosti jedince, ale pouhé konceptualizované, obecně použitelné jednotky popisu osobnosti. Například slovo citlivost popisuje a zahrnuje chování jedince v řadě různých situacích.

Graumann (1960) vyděluje čtyři módy rysové charakterizace, a to podle použité gramatické struktury na verbální (například Krade.), adverbiální (Pracuje lehce.), adjektivní (Je agresivní.), substanciální (Je to neurotik.)

Podle použité metodiky se dělí toto pojetí rysů na:

Kategoriální (kvalitativně kategoriální), kde rys je určitá kvalita sui generis, která je jednoznačně připsána či odepřena dané osobě.

Dimenzionální pojetí chápe rysy kvantitativně, jako cosi měřitelného dotazníky či laboratorními zkouškami. Mezi jednotlivými údaji se pak hledá statistická korelace.

Výsledky je možno zobrazit v rysovém profilu jedince X:

Profil jedince X pro tři různé vlastnosti

Do této kategorie patří zejména faktorové systémy Cattella, Guilforda, Eysencka ap. Tito autoři pomocí matematické analýzy se pokusili vymezit obsah pojmů, které jsou označovány slovy hovorového jazyka. Viz například Eysenckův pojem neurotismu. Popřípadě vydělili pojmy, jímž pak přiřadili nová slova, například Guilfordovy pojmy rathýmia (bezstarostnost) či hexis (dispozice působící konstantnost chování v určitém okruhu situací).

Hierarchizaci faktorové struktury osobnosti však nemůžeme chápat jako hierarchii duševních stupňů u Aristotela, neboť tam se jedná o reálné mohutnosti, které jsou si podřízeny. U Guilforda úrovně specifických, habituálních odpovědí, rysů a typů odpovídají stupňům abstrakce či jednotlivým krokům matematické analýzy dat, která je obrazem této postupné abstrakce.

Strukturace osobnosti pomocí typů

S rysovým pojetím úzce souvisí typologické systémy. Prazáklad tohoto přístupu můžeme shledat u Hippokrata (5. st. př. Kr.), který předpokládal, že zdraví jedince je dáno poměrem míšení tzv. základních šťáv, totiž krve, hlenu, žluče a černé žluče. V 2. st. po Kr. toto pojetí rozpracoval Galenos ustanovil čtyři temperamenty: saguinik, cholerik, flegmatik a melancholik. Do konce 19. století nedošla tato koncepce výraznější změny.

Typologické systémy lze zhruba rozdělit na dva druhy: na typologie konstituční a typologie funkční.

Konstituční typologie

patří mezi interdisciplinární odvětví psychologie, neboť se snaží postihnout vztah mezi psychickými jevy a biologickými fenomény.

Klasickým příkladem je Pavlovovo naplnění významů Galenových temperamentů z neurofyziologických parametrů pohyblivosti, dynamičnosti a síly nervové soustavy.

Jiným příkladem je Kretschmerova typologie jejíž mezioborovost se vyznačuje hledáním relací mezi znaky biotypů: Tělesnou stavbou, typem temperamentu, psychických syndromů

Temperament může být trojího druhu:

Cyklothymní, který je diatetický s emoční póly na jedné straně v hypomanii a na druhé v depresivitě.

Schizothýmní, který je psychastenický, emočně se pohybuje mezi přecitlivělostí a necitelností.

Viskózní, který je spojen s atletickým typem tělesné stavby, který by měl být středním typem mezi předchozími dvěma.

Funkční typologie

Mezi funkční typologie je možno zařadit Jungovy termíny extraverse a introverse, které označuje (Jung 1921) jako "obecné postoje" jedince ve vztahu Já - svět, které se projevují v myšlení, cítění, čití a intuici.

Asi 15 let před publikováním tohoto Jungova díla vydala badatelská dvojice Heymans-Wiersma (1906-1909) typologický systém, ve kterém pracují s umělými osobnostními vlastnosti. Strukturace osobnosti vychází z kombinací tří rysů: Emociálnosti, Aktivity a tzv. Primárnosti a sekundárnosti. Jejich přístup je již předznamenáním faktorových teorií.

Situační strukturace osobnosti

Tento typ strukturace prosazovaly především dvě školy. Behaviorismus a z něho vzešlé teorie učení a dále pak K. Lewin ve své teorii životního prostoru.

Behaviorismus a teorie učení

Watson (1930) neuznával osobnostní rysy ve významu atributového modelu, tj. jako vrozené dispozice k určitému typu chování, které jsou transsituačně stálé.

Struktura osobnosti behavioristy v podstatě moc nezajímala, jelikož prosazovali tzv. tezi o specifitě chování, která říká, že chování je de facto projev specifických návyků ve specifických situacích.

Tito stoupenci proti rysových teorií odmítli pojem osobnostní vlastnost. Tvrdili, že například jedinec je značován za plachého podle dominujícího systému návyků.

Pokusy s transituační konzistencí chování například v otázkách poctivosti, vytrvalosti, kooperativnosti, které hledali korelaci mezi testy a v různých prostředích, částečně potvrdili tuto tezi, nicméně výsledky byly různě interpretovány.

Situační strukturace v Lewinově modelu

Lewin při svých úvahách byl podstatnou měrou veden fyzikálním způsobem uvažování. Převzal řadu termínů, které modifikoval pro psychologickou potřebu. Jeho pokusem bylo narušit do té doby tak vnímanou, ostrou hranici mezi jedincem a okolím. Z této snahy vyplývaly tvrzení, že chování jedince je funkcí životního prostoru.

Celková situace se rozlišovala na psychologickou situaci, která je de facto okamžitým stavem jedince, a situací prostředí, která odpovídá vnější situaci. Dynamická jednota pak závisí na stupni diferenciace dílčích podoblastí a na síle tzv. bariér. Čím je větší komunikace podoblastí, tím je větší integrovanost osoby.

Aktuální konstelace je okamžitá konstelace vztahů mezi osobou a psychologickou situací. Mění se ve třech situacích.

Situace jednoduchá

V jednoduché situaci perceptivně motorická oblast je ohraničená vůči prostředí i vůči oblasti vnitřně personální poměrně slabě a je tedy z prostředí snadno přístupná. Naproti tomu centrální zóna vnitřně personální oblasti je ohraničená vůči její zóně periferní relativně silně, není k ní tedy zvnějšku snadný přístup.

Strukturace osobnosti v jednoduché situaci

Situace slabšího stresu

V situaci slabšího stresu dochází k afektivnímu napětí, které osoba reguluje sebeovládáním; současně se její struktura pozměňuje. Posílí se bariéry, které oddělují percepčně motorickou oblast od prostředí a od oblasti vnitřně personální; v této vnitřně personální oblasti však při tom dochází k propojení centrálních a periferních podsystémů, bariéra mezi nimi zaniká (viz obr. 3).

Struktura osobnosti v situaci slabšího stresu

Situace velmi silného stresu

V situaci velmi silného stresu nastává u osoby nadměrné afektivní napětí. V důsledku toho se snižuje diferencovanost vnitřně personální oblasti; struktura, která se tu utváří, odpovídá nižšímu vývojovému stupni (viz obr. 4) Percepčně motorická zóna je však i v tomto případě silně ohraničená jak vůči prostředí, tak vůči zóně vnitřně personální.

 

Struktura osobnosti v situaci silného stresu

Transpersonální teorie strukturace osobnosti

Tyto teorie pokračují v cestě navozené Lewinem, totiž v rozmělnění hranice mezi osobou a okolím. Takže do tohoto způsobu strukturace osobnosti zařazujeme kromě Lewina i interakcionalistickou psychologii, kterou je možno datovat od 60. let tohoto století.

Chování osoby je podle těchto teorií funkcí osoby a situace. Osoba stále filtruje a organizuje prostředí svými kognitivními schématy, tato aktivita jí případně přivádí ke konstatování určité konsistence situací, což facilituje konzistenci chování.

Tento směr relativně mladý a vzhledem k jeho eklektických tendencích můžeme hovořit o jeho nevyhraněnosti.

Závěr

Strukturace osobnosti je stálým problémem psychologie. Není a nemůže být uzavřenou oblastí, neboť slouží k orientaci vědce v spletitém terénu lidské psychiky. Užití té které terminologie je dáno orientací vědce, jeho zaměřením, povahou zkoumaného předmětu ap.