Vzpomínám si, jak jsem kdysi hovořil s RNDr. Ivanem Tomášem, CSc., naším předním odborníkem na magnetismus. Tenkrát jsem byl ještě student a tak jsem mu s nadšením a barvivě líčil své představy o své budoucí odborné kariéře. Pan doktor mě tak poslouchal a pak mi dal radu, která mi uvízla v hlavě a kterou jsem si vzal k srdci. Ta rada se mi bezesporu mnohokrát velmi vyplatila a zněla: "Hlavně po studiích zůstaň v oboru a nefixuj se na jednu ideu, co bys chtěl dělat. Znám řadu svých bývalých spolužáků, kteří byli velmi schopní, ale přesto to nikam pořádně nedotáhli, protože nevzali tu práci, která se jim tou dobou nabízela.. Utápěli se ve snech, fixovali se na jeden úzký obor zkoumání, o který třebas to dobou nebyl zájem. Nikam je nepřijali, oni zůstali nezaměstnaní a po pár letech zjistili, že už ztratili kontakty i krok s dobou."
Tato životní moudrost byl sice jen momentální postřeh pana profesora, ale dosvědčuje jeho postřeh, protože právě takové snění o úspěchu a jistota o svých schopnostech je typické pro mnoho nezaměstnaných, o který si teď budeme povídat. Nejprve si vytvoří představu, jak by mělo vypadat jejich zaměstnání a kolik by měli vydělávat. Pak obcházejí konkurzy, kde jsou chronicky neúspěšní. Proč? Mají tak málo schopností? Ne, ale kombinace jejich reálných omezených schopností v kombinaci s nerealistickými nároky je činní v očích zaměstnavatele nepřijatelnými. Jejich "pracovní" kariéra se pak skládá z řady neúspěšných konkurzů, které na ně působí depresivně a podlamuje jejich sebevědomí. O to vybarvenější a květnatější jsou pak následně jejich nereálné vize a tak se začarovaný kruh uzavírá. Podobný nefunkční mechanismus nacházíme i v jiných oblastech, například u lidí, kteří dlouhodobě nemohou najít či udržet si partnera. I ti mají velký problém si přiznat, že jejich skutečné možnosti, tedy to, co jim život nabízí, jsou mnohem horší a v jejich očích ubožejší, než to, co by si přáli, nebo co tak křečovitě vyžadují. Toto postupné narůstání nereálných snů, spolu umíráním zdravého rozumu a plíživé ztráty reálných schopností a dovedností je tím největším nebezpečím, které může nezaměstnaného člověka potkat.
Jiný můj již zemřelý profesor Dr. Urban říkával, že psychické zdraví je jako verpánek - trojnožka, kde jednu nohu tvoří fyzické a psychické zdraví, druhou nohu partnerství a rodina a třetí práce a kariéra. Jakmile jedna z těchto noh začne slábnout, tak se psychická stabilita člověka začíná hroutit. Není tedy možné nahradit práci rodinou či rodinu zdravím. Chronická nezaměstnanost začne nabourávat i jiné oblasti daného člověka, kde dotyčný býval úspěšný nebo alespoň bezproblémový. Z této omezené zastupitelnosti životních aktivit můžeme vysoudit i fakt, že neexistuje jeden jednoduchý smysl života, ale že lepší hovořit v množném čísle o nepřeberném počtu smyslů života, které se musí neustále moudře a předvídavě vyvažovat a doplňovat. Toto neustálé doplňování a hledání zdravého střední cesty můžeme vidět na novinových článcích, které střídavě píší na jedné straně o zdraví škodlivém stresu na pracovišti a na druhém o podobně škodlivém vlivu nezaměstnanosti a zahálky.
Štěstí přeje připraveným a to znamená myslet dopředu a překonávat různé nechutě a překážky, které nám klade do cesty buď okolí nebo naše vlastní omezenost. Často i nezaměstnaní vysokoškoláci mívají sklon považovat své vzdělání za dokončené, své slabosti za nepřekonatelné a zároveň mít pocit, že mají nárok na to, pracovat v tom oboru, který vystudovali. Bývá trapný pohled například na doktorku práv, která se vysloveně předvádí před okolím, jak je "úplně tupá na počítače". Z takových polovzdělaných neschopných se pak lehce stávají chroničtí ležáci pracovních úřadů, protože jakéhokoliv potenciálního zaměstnavatele odradí kombinace rigidní neochoty se učit novým věcem a zbytnělých pocitů nároku, že jim stát má zajistit místo v oboru. I zde se vyplácí přistupovat ke světu více s pocity vděku než s pocity nároku.
Nejlepší radou pro ty, kteří právě přišli o zaměstnání, je především zůstat aktivní. Zní to možná hereticky, ale nejdůležitější není sehnat placenou práci, ale práci jakoukoliv, tj. i neplacenou charitu. Tím není řečeno, že by nezaměstnaný měl přestat usilovat o práci ve svém oboru či o dobře placenou práci, ale především o to, že čas mezi jednotlivými přijímacími pohovory je třeba naplnit smysluplnou prací, učením a sportem, tak aby byly schopnosti člověka nepřetržitě zdravě vytíženy. Například neplodným párům, které usilují o adopci malého dítěte, neustále doporučujeme, aby ten mnoholeté čekání vyplnily jinou smysluplnou práci s dětmi (skaut, vedoucí kroužků, výpomoc v dětských domovech se staršími dětmi ap.). Jedině tak mohou předejít pozvolné, ale měřitelné degradaci vlastní osobnosti. Stejně tak u nezaměstnanosti je nutno překonat sklony ke stagnaci a degradaci tím, že si najdeme jakoukoli smysluplnou, byť neplacenou aktivitu. Ta člověka udrží v kontaktu s okolím a umožní mu poznat i ty oblasti, které mnohdy dříve ani neznal. Takovými aktivitami může být nejen pomoc kamarádům či zmíněná výpomoc v charitativních organizacích (domovy důchodců) a pravidelný sport, ale i kuriózní počiny, jako je vytvoření genealogie vlastního rodu, pomoc s kronikou či časopisem města, zapsání se do pěveckých sborů, pořádání pochodů a výletů do okolí atp. Vždyť vzato zcela prosaicky i tam se najde, jako by náhodou a mimochodem, mnoho potencionálních zaměstnavatelů či alespoň kontaktů.
Na závěr bychom si mohli připomenout myšlenku sv. Benedikta: Modli se a pracuj! (Ora et labora) a uvědomit si, v čem byla tak revoluční. Do té doby totiž byla práce pouze pro otroky a tedy něčím opovržení hodným, čemu se svobodný člověk raději vyhne. Sv. Benedikt ji však najednou a překvapivě staví hned na druhé místo za modlitbu! Je to sice jen jednoduché rozvedení Kristovy myšlenky: "Kdo z vás chce být největší, ať je otrokem všech." ale přesto to trvalo lidstvu šest století, než si tuto myšlenku plně uvědomilo a přijalo za svou. Je tedy dobré se i od těchto velikánů minulosti něco přiučit.