Optimismus versus pesimismus

Známá zkušenost praví, že lidé se dělí na optimisty a pesimisty. Mají psychologové nějaké vysvětlení proto, proč někteří z nás ani v nejtěžších chvílích života neztrácejí naději a nadhled, zatímco jiní se i při banálních problémech propadají do depresí? Záleží náš přístup na tom, s jakou povahu se narodíme? Nebo nás formuje prostředí?

Anna K., Praha

Tyto termíny nepocházejí z psychologie, nýbrž z teologie. Problém je, že původní teologický význam ztratily, ale žádný psycholog se nepokusil je znova naplnit - psychologicky definovat. Původně šlo o teologické bludy (tzv. hereze): První tvrdil, že náš svět je nejlepší (lat. optimus) ze všech možných světů. Druhý zase, že je nejhorší (lat. pessimus). Církev oba tyto názory odsoudila, a řekla, že náš svět je něco mezi nejlepším a nejhorším možným světem. Tyto termíny však vešly do běžné řeči v posunutých významech.

Vysvětlení výše popsaného chování je možné, ale není universální. V každém konkrétním případě můžeme najít jiný důvod, jiný mechanismus. Zároveň platí, že sklony, ať k optimismu či pesimismu, jsou v určitých životních situacích zdravé a jindy nezdravé. Psycholog pak raději sáhne po termínu s užším významem, aby právě tak zvýraznil možný původ, mechanismus či povahu těchto sklonů. Z dobré diagnosy totiž vyplývá i orientace případné terapie.

Uveďme několik příkladů v bodech:

Nejbližší psychologický termín je zřejmě emoční ladění - pozitivní či negativní.

V konkrétních případech je ale možno hovořit i o poruchách nálad (elace, disforie, deprese, manie, cyklotymie ap.).

Chronický optimismus může být popřením či překompenzací strachu či prožitého traumatu.

Přechodná fáze na oznámení těžké nemoci (E. Kübler-Ross)

Naopak pesimismus může být následkem citové deprivace v dětství či syndromem oběti trestného činu. (Tito lidé jako by neměli žádný ochranný val před černými myšlenkami, že budou opět přepadeni či znásilněni.)

Existuje celá skupina teorií zabývající se životním prožíváním pod anglickým názvem well-being.

Za určitých okolností se může jednat o tzv. locus of control - ohnisko ovládání. Člověk někdy cítí, že má život ve svých rukou, někdy v Božích, někdy je vlečen nevyzpytatelnými událostmi, které nemůže ovládat ap.

Může se jednat i o různou míru frustrační tolerance.

Zkrátka může se jednat o nejrůznější vlivy - vrozené, získané i naučené, proto musíme být velice pozorní a vnímaví, abychom pochopili, o co se jedná v tom případě, který právě řešíme.

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.