Psychologická oposita

Mgr. Jeroným Klimeš Ph.D. 2003

 

Opositum je sympaticky krátký termín pro slovo opačného významu. Když totiž otevřeme lexikon, zjistíme, že opak slova vděk je nevděk, nebo že slovo závist má opositum přejícnost. To jsou ovšem významová oposita. Na tatáž slova se však můžeme podívat jako na psychické vlastnosti a zeptat se: Když nějaký člověk má určitou vlastnost, jaké jiné vlastnosti téměř jistě nemá a jaké to má důsledky pro jeho život? Za své psychologické praxe jsem si všiml dvou párů zajímavých psychologických oposit, o kterých tedy bude teď řeč.

Vděk versus nárok aneb život v lahvi od octa

Všichni asi známe Werichovu pohádku O rybáři a jeho ženě z knihy Fimfárum (viz knihovna http://atheneum.zde.cz/). Rybář se ženou žili v lahvi od octa, rybář pak jednoho dne chytil kouzelnou zlatou rybu, ale pustil ji zpět na svobodu. Nicméně žena na něj několikráte naléhala, aby se vrátil a vyžádal si od ryby nejprve novou chalupu, vilu, statek, pak chtěla být králem, císařem, papežem. To vše jí zlatá ryba postupně vyplnila, ale nakonec chtěla být bohem. To už bylo i na kouzelnou rybu moc, a tak nakonec oba skončili opět v láhvi od octa.

Zajímavé bylo, že rybářova žena, i když žila v přepychové vile, tak stejně měla pocit, jako by byla v láhvi od octa. Jako by nešlo vykročit ze začarovaného kruhu kyselé mysli. Kde se ten pocit bral? To ona netušila, ale bylo to právě v onom pocitu nároku:

"Tak cos chytil?" ptá se žena.

"Ale chytil jsem rybu, která byla princ. Tak jsem ji pustil."

"A to jsi za to nic nechtěl? ptá se rybářova žena. "Dal jsi rybě život, či ne? A to se zadarmo nedělá. Běž zpátky a požádej ji o něco."

V celé pohádce nezaznělo ani jednou slovo "děkuji". Ani u lidí trpící syndromem rybářovi ženy neslyšíme toto slůvko buď vůbec nebo jen velmi vyjímečně. Vděk je tedy pocit, který je u nich velmi vzácný, nicméně to ještě neznamená, že nemohou skloňovat slovo vděk či spíše nevděk ve všech čtrnácti pádech, kterými čeština vládne. Samozřejmě, že hovoří o tom, jak druzí lidé jsou nepovedení, nevděční, egoističtí ap.

Cimrman hovoří o zbytečných otázkách v kriminalistice, stejně tak bychom mohli hovořit o zbytečných otázkách v psychologii. Není třeba velké inteligence, abychom se dovtípili, jakou odpověď bychom dostali od rybářovi ženy na dotaz: "Myslíte si, že jste ukázkový příklad manipulátora, který využívá nátlakové metody, aby dosáhl svých cílů?" (Na okraj. Ve většině Werichových pohádek jsou manipulátory ženy, viz například Lakomá Barka, Fimfárum ap. Je však třeba zdůraznit, že v praxi to mohou role obrácené, že bychom někdy měli hovořit o "rybářčině muži".)

Proto psychologie využívá k diagnostice právě psychologických oposit. Tedy vlastností, které se s určitou pravděpodobností vzájemně vylučují. Je tedy velmi pravděpodobné, že rybářova žena by se vší vehemencí souhlasila s tvrzením: "Jsem schopný(á) vyjmenovat řadu lidí ve svém blízkém okolí, kteří jsou velmi nevděční, egocentričtí, málo pokorní." Tato její odpověď však jen dokládá zbytnělé pocity nároku, které ovládají její mysl.

Osud rybáře

Možná však, že ještě zajímavější je osud rybáře. Ten přeci své ženě domlouval, byl to dobrák, měl soucit s rybou. Přesto nakonec musel s ženou sdílet její kyselý konec. Ano, i tak daleko sáhá manželský slib: "Budu s tebou sdílet dobré i zlé až do smrti." Žít s manipulátorem je velmi stresující. Vidíme, že ať muž udělal, co chtěl, stejně žena nebyla spokojená. Zkusme si však představit tu scénu, kdyby se jí vzepřel a řekl třeba, že pěkná chalupa jim stačí a že za rybou už vícekrát nepůjde. Všechna kyselost a zatrpklost jeho ženy by se obrátila vůči němu. Najednou on by byl příčinou vší její nespokojenosti: "Víš, jak bychom se mohli, mít, kdybys mě tenkrát poslechl?" Činila by jej odpovědným za všechno své strádání: najednou s ním by se nedalo žít, byl by naprosto nesnesitelný škůdce, egocentik, který myslí jen na sebe. Proč? Protože řekl rozumné ne? Ale kde leží ono rozumné rybářovo ne? Kdy má říci ne autu, chatě, bazénu, vile, zámku, papežství? Je možné vůbec žít vedle chronického manipulátora a neztratit charakter a úctu sám k sobě?

Toto jsou velmi těžké otázky, protože na ně zpravidla neexistuje universální odpověď. Chování rybářovi ženy je zoufalým pokusem o únik z lahve od octa, kde je uvězněná její mysl. Z této lahve ji jednoduše nevyléčí ani rybářovo submisivní chování, ani naopak jeho rozumné ne, bohužel ani to, že nakonec oba zase skončili v láhvi od octa. To je vlastně její tragedie, že má pocit, že všechen její život končí v kyselém puchu.

Obdiv versus závist

Stejně jako se vzájemně vylučuje pocit nároku a pocit vděku, tak se vylučuje i následující pár: Obdiv a závist. Ani tento pár nepředstavuje oposita v lingvistickém slova smyslu. Jsou to oposita psychologická. Jsou to vlastnosti či pocity, které vzájemně vylučují, a jeden člověk nemůže mít oba tyto pocity zároveň. Stanou-li se tyto pocity charakterovými znaky, mívají sáhodlouhé následky na život člověka.

Obdiv i závist jsou si velmi podobné, obě jsou reakcí na poznání, že druhý člověk je v něčem lepší, úspěšnější či dokonalejší než my (obě také mají původ ve slovech vnímání - "dívat, vidět"). Přes tuto principiální podobnost, se tyto dvě vlastnosti podstatně liší v dopadu na chování a duševní vývoj člověka.

Obdiv vede k nápodobě

Vzpomínám si, jak starý Dr. Paděra na přednáškách mineralogie citoval svého profesora N.N., kterého obdivoval. Bavil tak celé generace studentů geologie, kteří si dobře pamatují, že "největší český granát, neboli pyrop, byl zvíci holubičího vejce a měl barvu zvíci holubičí krve." Syn obdivuje velkého otce, mladší sourozenec staršího, žák učitele ap. Syn dělá všechno tak jak, to viděl u svého otce, žák opakuje oblíbené hlášky svého profesora ještě za čtyřicet let svým vlastním studentům.

Ti všichni, kteří obdivovali své vzory a nevnímali je konkurenčně, vstřebávali je do sebe. Tak se jim stávali podobní, ba mnohdy lepší, než byly ty vzory samy. Ano, obdiv vede k nápodobě, a vůbec nevadí, když je vzor poněkud idealizován. O to víc je lákavější a člověk následuje ideální představu a stává se tak dokonalejším, než byli jeho učitelé.

S obdivem úzce souvisí i úcta k druhému člověku. Všimněme si, že v obchodní konverzaci je pomalu vytlačováno oslovení vážený pane vážená paní a nahrazováno neosobním: Dobrý den. Že bychom druhým naznačovali, že už si jich nevážíme? Že si z nich děláme jen dobrý den? Je to trochu vtip, ale co jiného vede k vymizení oslovení vážený pane, když ne ztráta úcty k druhým? Slovo úcta se stává bezobsažným a vypovídá tak o dnešní době.

Závist vede k sebedestrukci

Závist se také snaží odstranit rozdíl mezi méně a více úspěšným člověkem, ale má právě opačný účinek. Pokud závidíme, pak usilujeme, aby se druhý stal horším, nebo aby na tom byl stejně špatně, jako se cítíme my. Je zřejmé, že tato cesta nevede k nápodobě, ale k destrukci eventuelně sebedestrukci. A pokud je úspěch druhého přeceňovaný, tím hůře, tím větší bude zlost a následné ničení. Stačí si vzpomenout na rozhněvaného Kaina, který záviděl Ábelovi jeho úspěch v očích Hospodinových. Stejně tak i na staršího bratra z podobenství o marnotratném synovi, který záviděl hostinu. Ani jeden nedokázal úspěšnějšího bratra následovat. Kain i přes výzvu k zlepšení zabijí svého bratra. Starší bratr není schopen se radovat z návratu svého bratra.

Nejdůležitější na řečeném je fakt, že závist je velmi nebezpečná vlastnost pro náš vlastní úspěch. Tedy pokud přistihneme sami sebe, že někomu něco závidíme, je třeba si rychle uvědomit, že tento pocit závisti ohrožuje především nás samotné. Proč? Protože nás zakonzervuje v tom stavu, se kterým jsme tak nespokojeni. Závist nám zabrání v nápodobě a následování, a tak brání ve i vývoji. Závist stejně jako obdiv provází zvýšené úsilí, ale toto úsilí nás nečiní lepšími, ale naopak nás ještě více uzavírá v pocitu zmaru a neúspěchu.

Nárok a závist versus vděk a obdiv

Asi nepřekvapí, že závist též vylučuje pocit vděku a stejně jako pocitů nároku se připisuje druhým lidem a ne sobě. Zůstaňme ještě chvíli u Werichových pohádek a ocitujme si krátkou pasáž z pohádky o třech hrbáčích:

Babekana vyplatil každému z bratrů padesát zlatých cechýnů a ještě toho večera je vyvedl nejkratší cestou z Bagdadu. Syahuk a Inad došli kousek za Bagdad. Než se uložili ke spánku, měli zajímavý rozhovor. Padesát zlaťáků je hodně peněz, uvažovali, ale na bohatství, kterým Alláh Babekana zahrnul, to ani není moc.

„Není moc, říkáš? Já říkám, že je to málo!“

„Já říkám, že skoro nic.“

„Almužna je to!“

„Urážka!“

Pocit vděčnosti ponižuje. Tak ti, kteří nechtějí být poníženi, stávají se nevděčníky, čímž se jim uleví.

„Nejradši bych mu to hodil pod nohy,“ pravil Inad. Syahuk dobře věděl, že by to Inad za nic neudělal, a přece se přidal: „Já taky. Pacholek jedna lakomá!“

Tak se nám ta psychologická oposita hezky spárovala. Na jedné straně máme závist a pocity nároku a na druhé straně stojí obdiv a vděk. Tyto dvojice již nejsou psychologická oposita. Jeden člověk může být mít pocit nároku a ještě závidět. Jiný člověk pak může pociťovat vděk a obdiv.

Cesta z láhve od octa

Řekli jsme si již, že rybáku nevyléčí to, že skončí v láhvi od octa. Proč? Kdo s rybou mluvil? Kdo to tedy zpackal? Kvůli komu musí tedy zase žít v láhvi od octa? Samozřejmě, že kvůli muži.V rybářčině mysli opět není ani špetka sebekritiky, naopak si začne vyčítat zmarněné příležitosti: "Proč já blbá jsem si raději nevzala Pištulu Hufnágela." Ze začarovaného kruhu závisti a pocitu nároku není jednoduché cesty ven.

Především proto, že problém je viděn vždy mimo sebe. Rybářka potřebuje rybáře, kam by jinam odkládala svou špatnost? Kdo jiný by byl nositelem viny za vše špatné, co pár postihlo? V páru se hraje na dobrého a na špatného. Špatný je vždy muž a zářivě bílá je rybářka.

Ale není zcela pravda, že muž je bez viny. On totiž tuto hru také hraje. Sice rybce říká, že má zlou ženu, ale v praxi jí ustupuje a plní, co ona si diktuje. Nemuseli oba skončit v lahvi od octa, kdyby ženě resolutně řekl, že k rybě již nepůjde. Možná by jen stačilo trochu zalhat a říci, že ryba jí odmítla splnit žádost, že chce být Bohem.

Muž to vše dělá ze strachu, aby na něj žena nehodila vinu za veškerou svou nespokojenost. Přesto ta vina, jak jsme si ukázali, na něj bude nakonec hozena. Má tedy nejen morální povinnost, ale i se mu osobně vyplatí, když dokáže ženě smysluplně vzdorovat. Lidi s pocity nároku a závisti totiž zpravidla slyší jen na hrubou sílu a respektují jen ty, kteří je dokáží "vzít u huby". Bohužel ani rybář nemá vedle své ženy možnost osobnostního růstu.

Sebepoznání je tedy prvním a nejdůležitějším krokem k vystoupení z láhve od octa. Možná by mohly pomoci následující otázky:

Jak často mívám pocity nároku na to či ono? Jak často, za jakých okolností a vůči komu mívám pocity vděku? Mívám vůbec pocity vděku vůči svým nejbližším? Jsem schopen se omluvit za svou část spoluviny? Jsem schopen se omluvit, i když se druhá strana neomluví? Rybářova žena vůbec nenaslouchala svému muži, z toho tedy vyplývá otázka: Jsem tedy pozorný k tomu, co mi byť možná nedokonale snaží sdělit moji bližní? Nejsou přemrštěné mé emocionální reakce na rozumné "ne" druhých lidí? Nemám pocit, že je mezi mými bližními příliš mnoho egocentriků? Nechovám se ke svým blízkým hůř než se chovám k cizím lidem? Neobviňuji své blízké za své vlastní chronické pocity nespokojenosti, neháži na ně vinu za své vlastní chyby?

Nicméně základní diagnostická otázka jde ještě hlouběji: Jestliže mám pocit, že můj život se odvíjí v láhvi od octa, co vše jsem ochoten udělat pro to, abych z té lahve vyšel? Jsem ochoten se rozzlobit na svůj dlouhý nos mezi očima, na který jsem tak pyšný? Jsem ochoten nekompromisně vyhnat ze svého života všechny démony, tedy i ty, které si tak hýčkám? Pokud ano, jistě se nějaká ta cesta z té lahve najde.