PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Dost možná, že se vám můj problém bude zdát nicotný, neřeším nevěru, neřeším slepou lásku, neřeším sex. Řeším svou tchyni a její vztah k mému muži.
Je mi 37 let, jsem deset let vdaná, máme osmiletou dceru a čtyřletého syna. S manželem jsme se poznali před lety na horách, kde jsme oba byli s partou kamarádů na lyžích. Oba jsme za sebou měli už několik vztahů, ale mezi námi to byla a je láska jako trám. Obě naše děti jsou chtěné, zdravé, jsme spokojená normální rodina. Oba máme dobrou a zajímavou práci, zvládáme společnými silami domácnost, v péči o děti se střídáme, každý má čas a prostor na své koníčky, zbylý čas věnujeme dětem, jejich zájmům, společným výletům, akcím. Jezdíme všichni na kolech, na in-linech, chodíme na pěší výlety.
K našim společným akcím patří i navštěvy u babiček a dědečků, někdy zase jejich návštěvy u nás. Obě naše babičky i dědečkové pracují, o nějakém hlídání dětí přes týden, nebo v době jejich nemoci nemůže být řeč, ale to nevadí, vždycky jsme to nějak zvládli. Takže nám na společné cvíle s prarodiči zbývají víkendy. Mí rodiče nás zhruba jednou za měsíc navštíví u nás a jednou za měsíc jedeme s dětmi my k nim. Respektují to oni i my. Ne tak druhá babička, tedy tchyně. Je velmi vázaná na svého jediného syna, mého manžela. Vyžaduje častější návštěvy a také častěji chodí k nám. A když nemůže svého syna vidět, tak mu alespoň každý večer volá. Přitom není opuštěná, není sama, má manžela (je počtvrté vdaná), ale stejně vždycky všechno řeší se svým synem. Adam se někdy nechává zapírat, ale ona to nevzdá a zavolá později. Není zlá, není hádavá, a v době, kdy jsme se s Adamem poznali a pak i vzali, byla potřetí rozvedená a sama. Nebránila jsem se jejím častým návštěvám a telefonátům, ale teď mi to už nepřipadá normální. Zpětně si uvědomuju, že to vlastně dělala vždycky a mnohem víc. V době, kdy si hledala nového přítele, byla u nás víkend co víkend s novým potencionálním partnerem, kterého nám předvedla, a pak chtěla vědět, jestli by se nám líbil jako dědeček pro naše děti. A další víkend přišla s dalším. Žádný nebyl bez titulu, na to si potrpí, aspoň to tak tvrdí. Pak se konečně vdala, za hodného člověka, myslela jsem si, že ty její ataky skončily. Ale ne. Stále potřebuje ke všemu svého syna.
Dali jsme jí také náhradní klíče od našeho bytu (i mým rodičům). Zatímco oni to nikdy v naší nepřítomnosti nevyužili, ona ano. Přišla jsem jednou domů a byl přestavěný nábytek, večer pak tchyně volala, jak se nám to líbí, že se do toho pustila s kamarádkou. Snažila jsem se s manželem o tom mluvit, jak je možné, že chodí do našeho bytu, když tam nejsme, jak je možné, že si tam vodí kamarádky, jak je možné, že nám přestaví nábytek. Adam ale stále jen opakuje, že ona je stará, že já jsem mladší a měla bych to pochopit a vydržet. Vždyť se tak moc nestalo. Zase to postavíme zpátky raz dva. Její návštěvy se odbývají s úsměvem na rtech, nemohli byste jí nic vytknout. Dětem přinese sladkosti, svému synovi nosí dary. Tu knihu, tu novou košili, DVD, svetr. Mně podá ruku. I u stolu si sedá vedle svého syna, drží ho za ruku, hladí po vlasech a ptá se ho, zda je v manželství šťastný. Děti, děda i já se jen hloupě usmíváme a zíráme. A z mého skvělého manžela se v tu chvíli stává přitrouble se usmívající chlap, který se zmůže jen na jednu větu: Nech toho, mami. Ale sedí, drží, a když odejdou, tak se mi omluví a je to zase ten nejlepší manžel a táta na světě.
Letos jsme s nimi dokonce jeli na dovolenou, dostali jsme s manželem pokojíček sami pro sebe, prý ať se také konečně užijem, děti měly postele v pokoji s babičkou. Když jsem navrhla, že v tom čtyřlůžkovém budeme spát my, jako rodina, a oni ať si vezmou ten menší, vykřikovala, že to nepřipadá v úvahu. Nechtěla jsem vyvolávat konflikty, tak jsem mlčela. Večer jsem to ale obrečela a znova od Adama slyšela, že ona to přece myslí dobře.
Jsem nešťastná, v mých očích tohle jednání hraničí s psycho terorem, v Adamových očích je vše v pořádku. Nedokážu posoudit, jestli si to myslí doopravdy, nebo je to jen snaha nic neřešit a nechat to plynout, ono to nějak dopadne. Občas mi připadá, že se zblázním, snažila jsem se mluvit i s ní, ale stéká to po ní jako voda po skle. Přestávám na svého muže obdivně koukat, přestávám v něm vidět chlapa, kterého bych si mohla vážit. Připadá mi totiž jako bačkora, jako nějaký její majetek, a tak to bude asi napořád - ámen. Cítím, že i já jsem se tomuhle jejímu jednání přizpůsobila a neřekla hned na začátku, kde jsou hranice. Jestli to takhle půjde dál, nutně se musím zbláznit, nebo se nám rozpadne manželství. Poraďte mi, prosím, co mám dělat.
Markéta, Praha
Vážená paní,
Mezi Vaším mužem a tchýní existuje nepravé manželství. Protože tchýně střídala vícero manželů, jediný mužský, který ji celý život provázel, je její syn. Na svého muže tedy můžete pohlížet, jako že je postižený - zmrzačen rozvody rodičů, proto být Vámi bych na svého muže netlačil a už vůbec bych ho neponižoval. Když je žena pohlavně zneužívaná v dětství, tak bereme za samozřejmé, že si ji má její manžel vážit i přes všechny stále přetrvávající následky. Stejně tak byste si vy měla vážit svého muže, protože ani on nemůže za to, že byl v dětství takto citově zneužíván svou matkou.
Vy byste měla zvážit, do jak velké války půjdete a zda vůbec. Pokud se rozhodnete to řešit silou, pak počítejte s tím, že válku povedete především vy sama, bude to na dlouho a budete tím hodně vyčerpaná. Jenže aby válka měla účinek, nemůžete ji vést gentlemansky. Gentlemanské války končí nekončící agónií.
Prvním krokem bude informování manžela a požádání ho o spolupráci. Oznamte mu, že už společnou domácnost s jeho mámou tolerovat nebudete. Že chcete, aby máma Vám vrátila klíče od bytu. A chtějte po něm, aby máma chodila k Vám do bytu jen po předchozím telefonickém ohlášení a respektovala čáru mezi Vaší a její domácností i jinde, například v hotelovém pokoji.
Druhý krok - zeptejte se ho, jestli to mámě řekne sám, nebo jestli to máte udělat vy. Když to reálně neudálá, což je dost pravděpodobné, pak vy si dáte s tchýní schůzku a mírně, leč důsledně po ní budete chtít, aby vám vrátila klíče od bytu a aby se před každou návštěvou ohlásila. (Telefonovat synovi může, kdy chce.) Připravte se na kobercový nálet výčitek, obvinění, citového vydírání a podobného cirkusu. Útočit na Vás bude kromě tchýně i Váš muž, protože ten má jinou představu, jak to řešit, možná k tomu budou využívat i Vaše děti.
Když tchýně klíče dobrovolně nevydá, tak vyměníte zámky v bytě a to tak, že předem oznámíte, že se tak bude dít, a poté, co se tak stane, oznámíte všem, že zámky jsou již vyměněny. Když najednou zazvoní zvonek a u dveří tchýně, tak se jí omluvte, že není vhodná doba, ať jde domů a příště ať se telefonicky ohlásí. Můžete s ní pohovořit na prahu, asi bude scéna, ale dovnitř ji rozhodně nepouštějte. Popřípadě je třeba jí pohrozit tím, že zavoláte policii. Když nebude reagovat, tak tu policii opravdu zavolejte. Počítejte s tím, že jak jednou povolíte, tak nátlakové akce příště budou o to silnější. Nevyplácí se tedy vyměknout.
Podobných nátlakových akcí, ze kterých byste jako měla vycítit, jaká jste zlá a krutá, bude ze strany tchýně a možná i manžela bezesporu hodně. Obrňte se vůči nim. Ale počítejte s tím, že tchýně je třikrát rozvedená. Rozchody jí tedy dokonale vycvičily v nejkrutějších nechutných šarvátkách, proto má hroší kůži a nemůžete jí jen tak ublížit. Ano, pláče jako krokodýl, ale pak se otřepe a příště jde do podobné bitvy znova, jako by se nechumelilo.
Když příjdete domů a tam bude náhodou tchýně, prý na pozvání syna, tak ji poprosíte, aby už šla. S manželem si pak domluvíte (nebo uděláte scénu), že on Vám příště podá echo, když je u Vás doma tchýně a že nehodláte trpět taková nepříjemná překvapení.
Problém válek je, že jsou to hop trop akce. Buď vyhrajete vy nebo tchýně. Vaše výhra je sice více pravděpodobná, ale už jsem viděl případy, když matka se synem vyhnali snachu z baráku, sebrali jí dítě a tchýně spala se synem v jedné posteli a spolu s ním i "vychovávali" její dítě. Když šla tchýně se synem a vnukem na procházku, tak za nimi chodila matka ve vzdálenosti asi sto metrů a oni jí nedovolili se ani přiblížit...
Povzbuzením pro Vašeho syna je, že jeho matka je fakticky slabší, tzn. jaký režim vy mladí nastavíte, takový bude muset tchýně akceptovat. Jistě bude hudrovat, ale dá se usměrnit do rozumných mezí, aniž by on o ni přišel.
Další zásada - při prosazování svých zájmů buďte důsledná až tvrdá, ale v okamžiku, jak je dosáhnete, tak musíte okamžitě přecvaknout a být najednou milá, pozorná, vlídná. Tedy v sobotu tchýni nemilosrdně vyhodíte od dveří, protože přišla neohlášená, ale v neděli jí pozvete na oběd a budete se ptát: "Maminko, nedáte si kávu?" To není o pokrytectví, to je o pravidlech. Buď tchýně pochopí a přijme za své, že mezi její a Vaší domácností je čára, kterou musí respektovat, že si nemůže mírnix týrnix s kamarádkami stěhovat věci ve Vašem obýváku, nebo prostě je potřeba ji vyhodit vysokým obloukem, pochopitelně za melodramatického doprovodu jejího srdceryvného nářku.
Jak říkám, pokud půjdete do války, tak budete muset být hodně ostrá.