PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2018-11-06
V připravované knize o vlivu stresu na onkologického pacienta MUDr. Zdeněk Adam píše:
Nezapomenutelný negativní zážitek jsem měl při vizitě v Dallaské nemocnici ve státě Texas. Lékařka tehdy řekla mladíkovi: „You have abdominal sarcoma, which we cannot cure. Therefore you are terminal and you must die. But we all must die. Take it easy. Bye, have a nice day.“ Tím hovor lékařky s nemocným byl ukončen a vizita šla pryč.
Přeloženo do češtiny: „Máte abdominální sarkom, který neumíme léčit. Jste proto terminální a musíte umřít, ale my všichni musíme umřít. Berte to lehce. Naskle a mějte hezký den.“
Navrhuji, abyste si udělali takový minikviz:
Kdo může za tento stav, ke kterému se bohužel blíží i praxe v ČR?
Dám vám dvě možnosti na výběr:
A/ Wowbagger Táhnoucísedonekonečna
Toho prvně popsal Douglas Adams v knize: Život, vesmír a vůbec:
Štíhlá a stříbrná kosmická loď sestoupila z oblohy na hrací plochu, tiše, bez rozruchu, její dlouhé nohy se rozložily v elegantním technickém baletu. Loď zlehka přistála. Vysunula se krátká rampa. Z lodi vypochodovala vysoká šedozelená postava a přistoupila k malému hloučku lidí shromážděných uprostřed hřiště, kteří ošetřovali oběti nedávného bizarního masakru. S klidnou, neokázalou autoritou odstrčila kolemstojící stranou a přikročila k muži zoufale ležícímu v kaluži krve, jemuž zjevně už žádná pozemská medicína nemohla pomoci. Těžce oddychoval a kašlal z posledních sil. Postava k němu tiše přiklekla.
„Arthur Philip Deodat?" zeptala se. Muž se zděšeným zmatkem v očích chabě přikývl.
„Jste blbé, nicotné budižkničemu," zašeptalo mu stvoření. „Říkal jsem si, že byste to měl vědět, než opustíte svět."
Wowbagger Táhnoucísedonekonečna totiž navštěvoval tuto planetu již dlouho před touto americkou doktorkou, doktoři v USA ho obdivovali, a tak se od něho naučili této přímočarosti při sdělování diagnos.
B) Žaloby na doktory
Lidská práva na pravdivé informování měla následek, že lidé dávali žaloby na doktory a "moudré" soudy přiznávaly miliónová odškodnění. Doktoři se obrnili cynismem a jedou podle pravidla, kdo chce kam, pomožme mu tam. Zde aplikováno na popisovaného mladíka:
„Chceš lidská práva, tak je měj: Chcípneš, blbé, nicotné budižkničemu.“
Takže tak dlouho chtěli právníci pomoci lidem pomocí lidských práv, až vyprodukovali takovou zhůvěřilost.
Nechám vás chvíli přemýšlet nad správnou odpovědí. Mezi tím bych zmínil příklad, který možná ještě pamatujete. V třebíčské nemocnici v roce 2006 omylem matkám prohodily dvě děti. Samozřejmě byl z toho neskutečný mediální poprask a následné diskuse, jestli si matky mají vyměněné děti ponechat, nebo jestli si je mají zpět vyměnit, tedy debata na téma, zda-li je důležitější biologické rodičovství nebo psychické. Pozdější vývoj událostí dal za pravdu těm, kteří říkali – nechejte to tak, jak to je, nechejte si to dítě, ke kterému si jste si vytvořili citovou vazbu – jedna spermie opravdu není důležitá. Větší trauma si totiž matky způsobily tím, že děti si vyměnily nazpět, než tím, že jim bylo vyměněno.
"Je to pořád takové divné. Zapomenout se nedá," říká Jaroslava Trojanová, biologická matka Veroniky. Přiznává, že je jí stále smutno po Nikolce, kterou rok kojila, přebalovala, vychovávala a považovala za svou.
"Ty vazby z minula tam pořád jsou," pokyvuje hlavou její partner Libor Broža. Jaroslavu Trojanovou mrzí, že neměla šanci slyšet první slůvko, které pronesla její dcerka Veronika. V té době byla totiž holčička ještě u Čermáků. (>Zdroj)
Stojí za zmínku, že podobná otázka – nejsem já vyměněné dítě – otravovala i známého herce Vladimíra Menšíka, jehož matka měla v porodnici podobný zážitek. Poslechněte si jeho autentické svědectví o tom, jak do něj matka vykousala znamení.
Tento příběh je plný paradoxů:
1) Rodiče si způsobili větší trauma tím, co dělali vědomě a dobrovolně, než tím, co se stalo bez jejich vědomí. Víc je bolelo to, že se dobrovolně vzdali těch dětí, které milovali a o které se rok starali, než to, že jim vyměnili děti.
2) Za toto trauma, které si rodiče sami vyrobili (mohli si holčičky ponechat), jim soud přiřekl odškodné v celkové výši 3,2 milionu korun. Zcela na rovinu tímto traumatem prochází stovky dětí v adopci, které též s velkým šokem zjišťují, že jejich rodiče nejsou jejich. Proč ty nedostávají tři milióny odškodnění za trauma, které jim vytvářejí jejich milující adoptivní rodiče? Kdyby jim to říkaly hned od mala, tak by trauma neměly.
Errare humanum est! Chybovati jest lidské!
K naší otázce průběžné proměny sdělování diagnos v onkologii vidíme, jak nesmyslné pokuty musí nemocnice platit za pochybení, která se nemohou nestát. Když někdo pracuje s auty dělá chyby na karburátorech. Když někdo pracuje s lidmi, dělá chyby na lidských životech. To se týká lékařů, učitelů, sociálních pracovnic, soudců i psychologů. Pokud ale budou soudy vynášet taková nesmyslná odškodnění tam, kde by bylo na místě jen „Promiňte, je nám líto,“ pak se i my můžeme těšit na naprostý cynismus, o kterém mluvil MUDr. Adam výše.
Odpověď na náš minikviz pro ty, kteří ještě nemají jasno: "A" je samozřejmě správně. Za naše problémy mohou jinoplanetníci, zejména ti, kteří se táhnou do nekonečna: